Brněnský podnikatel a majitel společnosti Seyfor Martin Cígler již posedmé přesedlal z postu šéfa světové firmy s miliardovým obratem do pozice dobrodruha a závodníka na Rallye Dakar. V týmu Martina Macíka, který si loni odvezl v kategorii kamionů stříbro, je členem mediálního týmu. Dvakrát se účastnil Dakaru v Jižní Americe a letos je s týmem popáté v Saúdské Arábii.
Kde a kdy vznikl tenhle netradiční koníček?
K cestování a expedičnímu řízení auta jsem tíhl odjakživa. Projel jsem část Afriky, Írán a řadu dalších zemí a díky tomu mám kolem sebe i spoustu kamarádů, kteří jsou naladěni stejně. A tak když hledal Martin Macík někoho do svého mediálního týmu, kdo je připraven na psychický i fyzický nápor spojený s Dakarem, jeden z kamarádů mě doporučil a už jsem se vezl. Fakt je, že Dakar je pro mě i takový výplach mozku od byznysu.
Jak to myslíte?
Dakar je vlastně taková firma v malým, která se dá každý rok zopakovat. Firmu člověk buduje roky, někam směřuje, vyvíjí ji, řeší problémy. A Dakar je malá firma, kterou staví pokaždé od nuly. Sleduje kluky a celé týmy, jak se mezi sebou motivují, hecují, jak se nesnášejí, ale zároveň se respektují a dokážou si na trati pomoct. Tohle je pro mě nedocenitelná manažerská zkušenost. Kdyby se konkurenční firmy k sobě chovaly jako konkurenti na Dakaru, tak by ten byznys byl mnohem příjemnější.
Jaký režim má váš den na Dakaru?
Každé ráno vstáváme kolem páté ráno a hned musíme zapnout. Dáme rychlou hygienu, sbalíme stan, věci naházíme do auta a sháníme roadbook, abychom se seznámili s trasou. Do té doby známe jenom cíl, ale nevíme, kudy se pojede. Něco rychle polkneme a vyrážíme s mediálním týmem ve speciálním autě licencovaném pro Dakar.
Jak vlastně taková etapa vypadá?
První věc je dostat se na start, což může někdy znamenat přejezd třeba i 200 kilometrů. Pak je závodní část etapy, která zahrnuje většinou 300 až 400 kilometrů, a nakonec je potřeba dojet zase do dalšího tábora. To znamená, že denně auta ujedou většinou přes 700 kilometrů, z čehož zhruba polovina je samotný závod.
Zátěž nejen pro techniku, ale třeba i mechaniky…
To rozhodně. Nikdy jsem neviděl lepší a rychlejší práci mechaniků. Hned po dokončení měřené části etapy jim posádka volá a informuje je o problémech, které na autě jsou. Mechanici vyhodnotí na dálku možné příčiny a než přijede auto do tábora, připravují se na servis, dávají dohromady díly a hned se vrhají do práce.
Jak funguje celý tým a jeho zázemí?
Kdo to nezažil, nedovede si představit zápřah, který tým během závodu absolvuje. Když je třeba pomoct, stavíme všichni tábor, pomáháme v rámci svých možností mechanikům, všichni musíme táhnout za jeden provaz a to mě na tom baví.
Jakou roli zastává váš mediální tým?
Naším úkolem je vyrazit na trať dřív a hledat vhodné místo pro focení a natáčení atraktivních videí. Přitom se nemusíme držet přesně trati, takže podle zkušeností a uvážení často hledáme i zkratky, které bývají mnohdy náročnější. A někdy ani zkratkami nejsou a jen vedou k prodloužení cesty. Když je zřejmé, že se trať vhodně kroutí, tak se snažíme stihnout takhle během jedné etapy zastávky na dvou lokacích, abychom viděli naše kluky dvakrát.
A mezitím co mechanici opravují auto, my třídíme záběry, zpracováváme je a rozesíláme je sportovním redakcím i dalším zúčastněným. Tím se bavíme třeba do devíti do večera a pak je konečně čas na to, abychom si postavili „hotel“ a začali se připravovat na další den.
Vedle toho se také snažím využít své letité manažerské zkušenosti při vytváření té správné atmosféry v týmu během nesmírně náročného závodu. Spát jdeme často kolem jedné v noci na čtyři hodiny. Pak začínáme další den a takhle „jedeme“ dva týdny.
Co všechno jste už na Dakaru zažil?
To jde těžko shrnout. Zažili jsme už třeba kopání auta z hlubokého písku, hluboké brody nebo bahenní záplavy. Taky jsme třeba natankovali palivo, na které auto nechtělo jet. V Jižní Americe jsme se dostali do nadmořské výšky přes pět tisíc metrů, kde jsme si prošli silným nočním bolením hlavy. Nezapomenu na to, když jsme přejížděli od moře do skoro šestitisícové výšky a druhý den prostě nešlo vstát. Naštěstí jsme měli den volna. Žádné prášky nepomáhaly, ale nakonec jsme se dali dohromady tequilou. Samozřejmě jsme nejednou v poušti zabloudili a nevěděli, jak se dostat zpátky.
Jak se na tohle všechno připravuje člověk, který po zbytek roku žije naplno byznysem?
Na Dakar jedu už posedmé, vím, že mě zase bude čekat náročný měsíc, který mě vyvede z komfortní zóny. Vím, že když začne ve dvě ráno hustě pršet, tak mi do díry, kde spím, nateče a probudím se v mokrém spacáku. Je to náročné, ale zároveň je to výzva, abych dokázal řešit složité situace. Pro mě je Dakar velká motivace udržovat se fyzicky v pořádku. Kdybych nejezdil na Dakar, možná bych dnes vážil o 10 kg víc. Součástí přípravy je samozřejmě i to, že od září méně jím a musím se udržovat fyzicky v kondici.
Jak vzniká auto na Dakar, snaží se tým dostat z motoru co nejvíc?
Pravidla pro auta ve všech kategoriích jsou přísně nastavena tak, aby byla výkonově a technicky srovnatelná. Auta nesmějí během závodu nijak komunikovat, ale samozřejmě se sledují a zaznamenávají data z motoru. Ta je následně možné použít k optimalizaci a pokroku při dalším vývoji vozu. Takže ve vývojářském centru běží mnoho počítačů, které pomáhají při projektování komponent aut. Díky tomu jsou rok od roku rychlejší a odolnější.
Využil jste někdy na Dakaru letité zkušenosti z IT?
Na místě řešíme často přenos dat, protože Elon Musk se svým Starlinkem ještě v Saúdské Arábii nefunguje a signál mobilního telefonu není zdaleka všude. Často musíme hledat vhodná místa pro nahrávání fotek a videí. Co se IT týká, často řešíme nejsnazší možnost dostupnosti náhradních dílů a k tomu využíváme skladovací systémy.
Řekl jste si někdy, že už je toho moc, že končíte a jedete domů?
To mě nikdy nenapadlo. Možná je to i tím, že jsem měl vždycky štěstí a neměl s autem žádnou závažnější havárii.
Dal vám Dakar nějakou lekci pro pracovní život?
Je toho spoustu. Naučil jsem se, že vyvedení z komfortní zóny nemusí být vždycky špatné. Naučil jsem se dívat se na zdánlivě neřešitelné věci konstruktivním pohledem. Díky Dakaru jsem schopen absolvovat větší zdravé riziko, než do jakého bych byl ochoten jít dříve.
Co vám jde hlavou po skončení závodu a jak to celé zakončujete?
Strašně moc věcí. Například loňský ročník se nám ze začátku moc nedařilo. Propadali jsme se v pořadí dolů, ale nakonec to všechno zaklaplo do sebe a skončili jsme druzí. V tu chvíli tam byla obrovská radost a pocit dobře odvedené práce. Na okamžik šla do pozadí veškerá únava. Jasně že pak přijde i takový ten pocit, že se už fakt těším domů a chci dva dny v kuse spát. A nakonec je tam i částečná úleva, že jsme to zvládli a je to za námi, ale zároveň se těšíme, že za rok budeme tuhle strašnou pakárnu zažívat znovu. A jak to končí? Když se jede v Saúdské Arábii, kde je alkohol tabu, tak čekáme, až sedneme do charteru a kopneme do sebe škopek plzeňského.
Jaký je nejemotivnější zážitek, který se vám vybaví?
To je těžká otázka, prožili jsme toho hodně. Co mě napadá na první dobrou, je zážitek z Jižní Ameriky. Harmonogram Dakaru je postaven tak, že se odjede polovina, pak je den volna a následuje druhá půlka. V poslední etapě první poloviny byl náš tým na prvním místě mezi kamiony, prostě nám to jelo neskutečně a kluci byli skvělí. Pak ale najel kamion špatně na dunu a ulomilo se nám kolo. Servisem na místě a vykopáváním auta z písku jsme ztratili asi 2,5 hodiny, ale po dojezdu jsme se drželi pořád kolem sedmého místa. Večer jsme dostali ještě nějakou penalizaci, ale byli jsme rozhodnuti, že jedeme dál. Pak ale podal někdo stížnost a celý tým byl vyloučen ze soutěže.
Vidět kluky, jak jsou zlomení, protože rok makali, všechno šlo krásně, a teď tohle. To byla hodně emotivní chvíle. Pak ale přišel Macík a začal: „Tak, borci, chcete se tady týden flákat, nebo odjedeme Semi Dakar a všem ukážeme, že na to máme?“ (Semi Dakar je závod, který klasifikuje jen druhou polovinu závodu – pozn. red.). Během několika minut bylo vidět, jak se nálada začala zvedat, jak se všichni chtějí porvat o ten zbytek „života“ a jak jsou odhodlaní.
Druhou půlku závodu jsme pak v kamionech vyhráli. Z toho jsem si i hodně odnesl – prostě i když je situace hodně, hodně špatná, není nic ztraceno, Když tam nastoupí dobrý manažer s dobrými argumenty, dokáže vyhecovat lidi i ve chvíli, kdy se situace zdá být beznadějná. Dakar je prostě unikátní v atmosféře, která je v týmu, i v přátelstvích, která během těch let navazuje.
Martin Cígler (59)
Český programátor, podnikatel, manažer a fotograf. Je zakladatelem původně brněnské programátorské firmy Cígler Software. Za své aktivity obdržel ocenění Osobnost roku české informatiky a telekomunikací 2007, v roce 2019 pak Medaili za zásluhy o rozvoj informačních technologií od Fakulty informačních technologií VUT v Brně. V roce 2020 se stal manažerem roku v kategorii Manažer digitálního věku a v roce 2022 byl podnikatelem roku Jihomoravského kraje.
Seyfor
Společnost Seyfor, dříve známá též jako Cígler Software a poté Solitea, je jednou z největších IT firem v Evropě. Už šestý rok po sobě očekává 30procentní meziroční růst s předpokládaným konsolidovaným obratem okolo čtyř miliard korun. Firma je předním distributorem informačních systémů v České republice a kromě tradičních řešení se zaměřuje i na online služby, jako je třeba fakturační služba iDoklad.
