V Cannes filmu Dokud se tančí obecenstvo na premiéře patnáct minut tleskalo a koprodukční Švédsko si ho zvolilo za svého kandidáta na Oscara. V Gruzii, kde se příběh mladého gay tanečníka ve střetu s tradicemi odehrává, proti snímku protestovaly ultrakonzervativní skupiny a snažily se znemožnit jeho promítání. V českých kinech měl jeden z nejlépe hodnocených snímků loňska naplánovanou premiéru v dubnu, v úterý 28. 4. ho v předpremiéře uvede alespoň online projekt Moje kino LIVE. Hlavní roli ve filmu vytvořil původně tanečník Levan Gelbakhiani, který díky ní získal nominaci na Evropskou filmovou cenu i pozvání na letošní Berlinale do programu Shooting Stars propagujícího mladé evropské herce.
Jak se úspěch filmu projevil ve vaší kariéře?
Obrátil můj život vzhůru nohama. Už jsem dostal pár dalších hereckých nabídek od zahraničních produkcí, ale zatím jsou ještě v jednání, tak o nich nemůžu mluvit. Můžu říct, že se ze mě stal herec. Předtím jsem hrál jen ve školním divadle. Film Dokud se tančí je mou první zkušeností před kamerou.
Co vás na scénáři nejvíc zaujalo?
V Gruzii máme řadu problémů a kvůli tlaku vlády je obtížné o nich otevřeně a veřejně mluvit. Film je dobrý způsob, jak něco říct nahlas, jak začít diskusi o určitých tématech, která jsou důležitá. Například o tom, že řada transgender lidí se v Gruzii stane obětí ortodoxních ultrapravicových šílenců. LGBT lidé mají kvůli své sexuální orientaci problém sehnat byt, práci i dobré vzdělání. Náš film k tomu ukazuje i další problémy, třeba ekonomické a vztahové. V Gruzii totiž stále panuje přesvědčení, že sex můžete mít až po svatbě. My mladí Gruzínci víme, jak chceme žít. Nemáme pro to ale prostor. Jsme otevření a snažíme se otevřít i zemi. Jenže vedle nás žije starší generace, která vyrostla v dobách SSSR, má vymyté mozky tehdejší propagandou a chce, abychom se chovali podle jejích představ, jako „správní Gruzínci“. Ale přece to, že jste Gruzínec, neznamená, že musíte dělat jen to a ono a cítit to samé, co ostatní Gruzínci. Každý může být tím, kým chce. O tom všem film Dokud se tančí mluví. A díky tomu není důležitý jen pro Gruzii.
Přemýšlel jste o problémech své země do hloubky už před natáčením?
Tenhle film mi určitě pomohl uvědomit si spoustu věcí, ale od začátku jsem byl na stejné vlně jako režisér Levan Akin a celý štáb. Během natáčení jsem objevil hlavně gruzínský folkový tanec. Musím se ale přiznat, že nabídku na roli jsem nejdřív pětkrát odmítl. Bál jsem se, jak bude konzervativní gruzínská společnost na film s gay tematikou reagovat. Až později mi došlo, jakou ten snímek představuje vlastně příležitost, nejen pro mě.
To vás režisér musel do filmu hodně chtít, že vám roli tolikrát nabídl.
On netušil, že jsem ji pětkrát odmítl, ne jsem říkal castingové režisérce. Pak mě pozvali, abych se setkal s gruzínským filmařem, který přijel z ciziny. Nevěděl jsem, jestli jde o stejný projekt. Když jsem to zjistil, nejdřív jsem si říkal: panebože, co to s vámi je, vždyť jsem už tolikrát řekl ne. Ale poté jsem aspoň souhlasil, že s Levanem natočím ukázku, abych se mohl rozhodnout, jestli s ním chci pracovat, nebo ne. A způsob, jakým Levan pracuje, mě tak fascinoval, že jsem s ním okamžitě chtěl točit dál. Naštěstí pro mě.
Dotkly se vás osobně protesty, které v některých kruzích film v Gruzii vyvolal?
Na svých sociálních sítích jsem nějaké negativní komentáře zaznamenal. Všechny ty hnusné vzkazy přitahovaly hlavně platformy jako Facebook, výhružnou sms jsem dostal asi jednu. Nevěřím ale tomu, že si stěžují skuteční lidi, vláda využívá trolly, aby na sociálních sítích vytvářeli paniku. Ať si píšou, co chtějí, mně je to jedno. Já si žiju po svém.
V Gruzii chcete zůstat?
Chci. Je to tam sice kvůli politické situaci momentálně docela těžké, ale připadá mi to důležité. Zvenku nemůžete pomoct, jen uvnitř můžete bojovat za politickou a osobní svobodu a za změnu k lepšímu.
Jak nyní vypadá gruzínská kinematografie?
Moc peněz v ní není, většinou tedy vznikají koprodukce. Ale filmaře máme skvělé, režiséři mají mezinárodní úspěch. Na Berlinale se letos hrály dva gruzínské filmy. A například drama Moje šťastná rodina, které soutěžilo na festivalu Sundance, koupil Netflix. Gruzínci mají oko pro dobrý vizuál, který k tomu dokážou spojit s relevantním tématem, aktuálními problémy a silnými emocemi.
