Le Penovou do strany nechci, s Orbánem bych jednal, říká europoslanec Zahradil

Jan Zahradil je poslancem Evropského parlamentu za ODS

Jan Zahradil je poslancem Evropského parlamentu za ODS Zdroj: Tomeš Michael

Jan Zahradil je poslancem Evropského parlamentu za ODS
Jan Zahradil je poslancem Evropského parlamentu za ODS
Jan Zahradil je poslancem Evropského parlamentu za ODS
Jan Zahradil je poslancem Evropského parlamentu za ODS
Jan Zahradil je poslancem Evropského parlamentu za ODS
10
Fotogalerie

Jako lídr vede ODS do evropských voleb, v barvách nadnárodní evropské reformistické aliance ACRE se navíc uchází o křeslo šéfa Evropské komise. „Hlavním cílem je uvolnit v Evropě sevření legislativní kazajky. Přicházíme s konceptem velkého právního úklidu,“ říká europoslanec Jan Zahradil.

Jak se českému politikovi přihodí, že se z něj stane spitzenkandidát, tedy adept na post šéfa Evropské komise?

Je to dlouhá cesta. První krok jsem udělal před mnoha lety, když jsem se stal předsedou ACRE, což je nadnárodní politická strana registrovaná v Bruselu stejně jako třeba evropští lidovci nebo socialisté. Tam já funguju už deset let od samého začátku, takže ti lidé mě znají a věří mi. A když jsme se rozhodli, že spitzenkandidáta postavíme, přišlo mi logické, abych se o ten post ucházel. Nakonec jsem ani neměl vyzývatele. Kampaň běží od konce loňského listopadu a myslím, že docela úspěšně. Tu bruselskou bublinu tamních novinářů a opinion makerů to docela oslovilo, protože já opravdu říkám něco jiného než všichni ostatní. Ať je to zelený, socialista, lidovec nebo liberál, všichni fungují v módu „více Evropy, více Evropy, ještě více Evropy“. A já říkám méně Evropy. Je to přitažlivé, a na mediální nepřízeň si tedy nemohu stěžovat.

Tvrdíte, že jako lídr ACRE a lídr ODS vedete dvě oddělené kampaně. To se dá zvládnout?

Rozplánoval jsem si to tak, že většinu evropských zemí, které jsem chtěl objet jako spitzenkandidát, už jsem stihl objet před začátkem horké kampaně v Česku. Finále kampaně už strávím v Česku s několika málo výjimkami.

Dobře, to je šikovná práce s kalendářem. Ale není to náročné tím mentálním přepínáním mezi jednou a druhou kampaní?

Já ale říkám pořád totéž.

V debatě pořádané v Maastrichtu serverem Politico jste slíbil, že pokud budete šéfem EK, bude komise genderově vyvážená. A podpořil jste návrh, aby státy musely navrhovat na komisařské místo jednoho muže a jednu ženu. Za to vás v ODS asi nepochválí, ne?

To nevím. Ale řeknu vám zcela cynicky, že to byla opravdu pragmatická úvaha. Asi jste si všiml, že ta debata byla vedena takovým hodně levicově liberálním směrem (z debaty se omluvil lídr eurolidovců Manfred Weber, kromě Zahradila se jí účastnili lídři Sjednocené evropské levice, socialistů, zelených a liberálů – pozn. aut.). A oni se tam ptali, jestli podporujeme studentské stávky za klima. A já jsem jako jediný nezvedl ruku. A když se ptali, jestli podpoříme genderově vyváženou komisi, tak ve mně zvítězila pragmatická úvaha a řekl jsem si, že přece nemohu na všechno říkat ne. A tohle mi připadalo nejméně kontroverzní, tak jsem řekl ano. Nic jiného za tím nehledejte.

Před pěti lety strana ACRE spitzenkandidáta nepostavila. Proč jste změnili názor?

Změnili jsme spíš politickou strategii. Není pochyb, že celá konstrukce spitzenkandidátů je pokusem evropských politických stran, hlavně těch velkých, ukrást Evropské radě proces nominace předsedy Evropské komise. Je to další krok v nekonečném boji mezi radou a parlamentem. Parlament se neustále pokouší odsát další pravomoci Evropské radě, kterou federalistický mainstream považuje za reakcionářské těleso, jež brání společnému evropskému postupu v řadě věcí. A my stojíme na straně Evropské rady. Tu považujeme za legitimní orgán – premiéři a prezidenti mají legitimitu od domácích voličů. Proto jsme na to minule nepřistoupili. Jenže jsme se se zlou potázali. Když se pak organizovaly různé televizní debaty a veřejná vystoupení a kulaté stoly, tak nás nikdo nezval. My jsme se domáhali našeho hlasu a oni nám vždycky řekli: „Vy jste nikoho nenominovali, vás přece nebudeme zvát.“ No, tak jsme pochopili, že tu hru je zapotřebí hrát, a rozhodli jsme se, že změníme strategii. A tohle je výsledek.

Vaše frakce hodně ztratí brexitem, britští konzervativci navíc ve volbách nejspíš dostanou na frak. Je to teď asi hloupá otázka, ale nebylo by ODS přece jenom lépe zpátky u eurolidovců, nejsilnější frakce, v níž jsou i její přirození koaliční partneři z Česka?

Určitě ne. My jsme odešli od eurolidovců z velmi dobrých důvodů. Tím hlavním byl nepřekonatelný rozdíl v názorech na architekturu EU. Pokud jde o oslabení, ono to nebude tak zlé. Ano, konzervativci se budou muset zúčastnit eurovoleb. A ano, dostanou na frak. To už je dneska jasné. Teď jich máme v klubu 18, po volbách se jich vrátí deset, možná osm. Ale bereme to spíš jako bonus do začátku. Oni tam stejně budou čtyři pět měsíců a pak odejdou. A my jsme si spočítali, že když každá z našich stran udělá o něco lepší výsledek než v roce 2014, což se dá předpokládat, tak těch britských 18 nahradíme. Tím pádem budeme na svém. Dnes je nás 77 a jsme třetí nejsilnější frakcí. Eurolidovci půjdou o něco dolů, socialisté půjdou dolů o hodně. Takže my tu třetí pozici můžeme udržet a pak můžeme být tím, čemu se říká jazýček na vahách.

Říkáte, že při náboru nových členských stran máte „červené linie“, kvůli nimž nechcete do ACRE strany Marine Le Penové nebo Geerta Wilderse. Jak byste ty červené linie definoval?

Dobře to jde ilustrovat na případu paní Le Penové. Já jsem s ní seděl několik let ve výboru pro zahraniční obchod. A zrovna v obchodě ona ztělesňuje pravý opak toho, co propagujeme my. My jsme protržní, jsme pro volný obchod, jsme pro spolupráci s Amerikou. To všechno ona neguje, je protekcionistická, antiamerická, chce mít „národní šampiony“. To jsou geostrategické rozdíly. To, že má podobné názory na to, jak by měla vypadat EU, je jedna věc, ale v klíčových geostrategických věcech se lišíme. A v neposlední řadě je problémem její velká afinita k Rusku, která je zcela viditelná. Pro pana Wilderse platí skoro totéž, proto si také tak dobře rozumějí.

Takže vám vadí spíš pohled na ekonomické otázky než třeba tlak na vystoupení z EU?

Oni už v poslední době o vystupování z EU moc nemluví. Ale platí, že my jsme proti exitům, nepropagujeme je a žádná z našich stran je nepodporuje. Je to jeden z extrémů, proti nimž se stavíme. Tím druhým je eurofederalismus. My chceme najít rozumnou cestu mezi těmito dvěma póly.

Může se stát, že brzy bude hledat evropské útočiště maďarský Fidesz. Byl byste ochoten nabídnout místo v ACRE Viktoru Orbánovi?

Má to hodně kondicionálů – pokud vystoupí z Evropské lidové strany, pokud projeví zájem vstoupit k nám, pokud pro něj bude přijatelné podepsat Pražskou deklaraci, tedy náš programový dokument. Pak s ním můžeme jednat. Samozřejmě by se pak ještě tajně hlasovalo o jejich členství, což může dopadnout jakkoli. Ale nevidím důvod s Fideszem nevyjednávat.

A co Andrej Babiš? Jeho hnutí ANO začíná být mezi liberály z ALDE taky dost těsno. Nechcete ho?

Ne. S panem Babišem bychom fakt nevyjednávali. Ale musím se tomu smát, protože europoslankyně z hnutí pana Babiše sedí ve frakci, která prosazuje pravý opak toho, co pan Babiš prosazuje doma. Má jednu řeč do Bruselu a jinou řeč domů. Na to určitě budeme v kampani poukazovat. Že on tady chce něco garantovat, ochraňovat Česko a podobně, a sedí ve frakci, která dělá právě opačnou politiku.

Jak jsou daleko jednání s Matteem Salvinim a jeho Ligou Severu?

Pan Salvini si asi vybral jinou cestu. Před několika měsíci vysílal pozitivní signály, ale teď se mu zřejmě zalíbilo víc ve společnosti paní Le Penové a pana Wilderse. Takže tato věc teď usnula.

Součástí ACRE jsou i Švédští demokraté, což je strana s dost temnou fašistickou minulostí. Navíc ještě letos v lednu chtěla vystupovat z EU. Není to pro vaši frakci časovaná bomba?

My jsme si na ně udělali důkladnou due dilligence a prošli jsme celou tu jejich minulost. A oni se od ní pod novým vedením dost razantně odstřihli. Ostatně těžko si představit, že by britští konzervativci, kteří jsou v těchto věcech velmi opatrní, kývli na nové členství v ACRE, kdyby neměli betonově ověřeno, že už tam žádná rizika nejsou. Totéž platí o vystupování z EU. Nedávno jsme měli jejich předsedu pana Åkessona na návštěvě v Bruselu. V programu strany už to není a on řekl, že se k tomu v žádném případě nehodlají vracet. Že jejich programem je dnes reforma EU, nikoli odchod. 

Jako lídr ACRE mluvíte o tom, že EU potřebuje „znovu naladit“. Jaká hlavní myšlenka se za tím skrývá?

Hlavní je trošku uvolnit to sevření legislativní kazajky. Tam jsme přišli s konceptem velkého právního úklidu, to znamená opravdu udělat generální revizi veškerého komunitárního práva, udělat sektorové balíky zákonů, které je zapotřebí zrušit. Pak tam máme nějaké právní úpravy, které by předpokládaly otevření smluv. Jde o koncept unie více měn, tedy postavit právně na roveň všechny měny, jimiž se platí v EU. Pak prosazujeme posílení role národních parlamentů. Aby se zmírnila tenze mezi Evropským parlamentem a národními reprezentacemi. Institut žluté karty šel tímto směrem, ale moc se neosvědčil. Možnost pozastavit přípravu nějaké legislativy, pokud s ní třetina národních parlamentů nesouhlasí, je příliš slabý nástroj. Národní parlamenty mohou říci „přepište to a pak přijďte“, ale nemohou říct „úplně s tím přestaňte, vůbec to nedělejte“. My chceme vidět i možnost červené karty. Poslední klíčovou myšlenkou je unie více rychlostí. Ta stojí proti nápadům komise zavádět hlasování kvalifikovanou většinou třeba na daňovou nebo zahraniční politiku. 

Právní úklid se dobře píše do volebních programů. Ale dá se něco takového vůbec fyzicky provést?

Dá. Dokonce se s tím kdysi začalo. Málokdo to ví, ale když byl předsedou komise José Barroso, tak si to vytyčil jako jeden z úkolů. A skutečně přinesl do europarlamentu několik balíčků směrnic, které se prostě zrušily. Ale pak mu zřejmě bylo naznačeno, že v tom nemá pokračovat, nebo si to rozmyslel. Prostě to usnulo a je třeba to oživit.

Tipnu si, jak to začne – nový úřad, 500 lidí, rozpočet sto milionů eur ročně.

Nic takového. Evropská komise je dost vybavená na to, aby tím mohl být pověřen některý ze stávajících generálních direktorátů.

Velkou debatu vzbudila onehdy směrnice o autorském právu. Vy jste byl proti, zastánci ale tvrdí, že jste tím podrazil nohy tvůrcům a poškodil autory. Proč jste to udělal?

Aby ta anabáze byla úplně jasná – my jsme tu směrnici loni pustili do takzvaného trialogu, hlasovali jsme pro ni dokonce včetně těch dvou kontroverzních článků 13 a 11. Pak nám to přišlo zpátky do parlamentu a my jsme zjistili, že speciálně u těch článků 13 a 11, o kterých jsme si mysleli, že se výrazně změní nebo úplně vypadnou, k žádné změně nedošlo. Pak už jsme museli vážit, co je pro nás důležitější. Ochranu autorských práv, autorů, vydavatelů nikdo nezpochybňuje. Ale na druhé straně je nešikovná právní úprava, která si usnadňuje ochranu autorských práv tím, že zavádí plošná opatření, která v důsledku mohou velmi omezit to, co se na internet dává. A u nás zvítězilo to druhé hledisko.

Když pomineme zpracování, vnímáte autorské právo zrovna jako věc, která potřebuje celoevropské řešení?

Pro nás je celoevropským tématem vnitřní trh. To je základ evropské integrace, my ho podporujeme, chceme, aby se dokončil. A digitální problematika, digitální obchod, to prostě je součást vnitřního trhu. Takže ano, je to pro nás téma, které má celoevropský rozměr a potřebuje celoevropskou úpravu.

Evropa více rychlostí znamená, že preferujete ad hoc mezistátní spolupráci namísto celounijních legislativních úprav?

V některých věcech určitě ano.

Tedy něco podobného, jako když v evropských vyjednáváních vznikají situační koalice zemí, které mají nějaký společný zájem. Není ale lepší, když z toho pak vzejde evropský kompromis, než aby se unie stala nepřehlednou mozaikou jednotlivých smluv a zájmů?

Ale ona už mozaikou přece je. Jenom když se podíváte na ekonomickou výkonnost zemí. Máte nějaký evropský průměr HDP na hlavu, který je 100 procent. Vysoko nad ním je třeba Německo nebo Nizozemsko, které jsou nad 120 procenty průměru. Na druhém konci je Bulharsko nebo Rumunsko, které mají méně než 50. Tak jak je vůbec možné snažit se nastavit stejné ekonomické parametry v situaci, kdy jedna země je dvaapůlkrát chudší než ta druhá? To prostě nejde.

Bude hlavním tématem evropských voleb bezpečnost, jak mi zatím řekli všichni lídři?

Jde o to, co se tím myslí. Bezpečnost na vnější hranici určitě je velké téma. Spor bude o to, jak jí co nejefektivněji dosáhnout. Jestli nějakým nafukováním institucí typu Frontex, nějakým solidně promyšleným přístupem k zemím, které nám dodávají největší počet nelegálních migrantů, eventuálně posílením národních bezpečnostních složek. Mluvil jsem nedávno s bulharským premiérem a on mi říkal: „Já tady žádný Frontex nepořebuju, já si hranice umím ochránit sám. Ale kdyby mi na to EU něco přidala, místo aby to dávala Frontexu, tak já bych to uvítal.“ To je přesně ten moment, kdy si říkám, jestli tady už potichu nevítězí známé heslo všech federalistů Nikdy nepromeškej dobrou krizi. A jestli to zase neslouží jako záminka, aby se přifouklo někde něco v Bruselu bez ohledu na to, jaký bude dopad na efektivitu ochrany hranice ve Španělsku nebo v Itálii.

Na evropské úrovni ovšem rezonují i jiná témata. Třeba regulace velkých firem nebo boj s klimatickou změnou. Když jste objížděl evropské země s kampaní, odpovídá to tomu, co trápí lidi po Evropě?

Odpovídá to určitému segmentu voličů. Téma daňových úniků a toho, že se internetové giganty snaží vyhnout placení daní, to téma jistě je. Ale zase už se za tím rodí úvaha na nějakou celoevropskou digitální daň. A my říkáme: to je přesně to, co nechceme. Jestli si to ty státy chtějí zdanit samy na svém území svou vlastní digitální daní, ať to udělají. Ale nezavádějte žádnou evropskou digitální daň. Tady vidím národní úroveň jako zcela přiměřenou.

A co klimatické a environmentální otázky?

To bude předmět velkého střetu při sestavování příští komise. Já si myslím, že jsme jako Evropa udělali dost. Všichni se přihlásili k pařížskému klimatickému závazku. Mohu si o něm myslet své, ale dobře, všichni jsme to podepsali, tak to respektujme. Ale ještě jsme nesplnili ani tyhle závazky a už někdo zase přichází s plánem na bezuhlíkatou ekonomiku do roku 2050. To evropskému průmyslu děsivě podrazí nohy. S tím já souhlasit nemohu. A jestli jste koukal na tu maastrichtskou debatu, tak jste viděl, že v tomhle jsem jediný, kdo to z těch lídrů říká. To mě děsí.

Nicméně se dá říct, že téma klimatické změny se prosadilo. To bych si před deseti lety v rozhovoru s představitelem ODS nejspíš vůbec netroufl vyslovit.

Samozřejmě to nemůžeme popírat. Z těch dat je jasné, že se klima mění. O co se ale můžeme a budeme hádat s ostatními – proč se mění, jestli je to primárně kvůli emisím CO2, nebo i kvůli dalším faktorům, které nemůžeme ovlivnit. A jak redukce emisí CO2 přispěje k tomu, aby se klima neměnilo. A jestli cena, kterou zaplatíme třeba v nějakém přeformátování průmyslu, není v dopadech na konečného spotřebitele příliš vysoká. 

Dost mě v této souvislosti zaujalo, že frakce ECR se na svých stránkách hlásí k evropskému boji proti jednorázovým plastům. Takže evropský zákaz šťouradel do uší má podporu evropských reformistů?

Několik našich členských stran se za to stavělo. Hodně britští konzervativci, kteří se silně posunuli zeleným směrem, ale i naše členská strana z Vlámska. Jeden z nich byl dokonce zpravodajem k těm šťouradlům. My jako Česko nebo země střední a východní Evropy jsme v tom žádnou významnou nebo aktivní roli nehráli, protože u nás to velké téma není. U nich ano, tak jsme jim v tom zásadně nebránili. Mě tohle zrovna nijak neuráží. Cosi Evropským parlamentem prošlo, pro mě je to spíš snaha ukázat veřejnosti, že se něco dělá. Ale jaký to bude mít praktický dopad, těžko říct.

Co bude volebním úspěchem pro ODS?

Chceme zdvojnásobit počet mandátů ze dvou na čtyři. A kdyby nám tenhle výsledek umožnil ty volby vyhrát, to by bylo ještě lepší. Připomínám, že v roce 2014 stačilo na výhru nějakých 16 procent a čtyři mandáty. Bojujeme hlavně v trojúhelníku ANO–Piráti–ODS. Myslím, že vyhrát to může kdokoli. 

A pokud jde o ECR?

Minimálně udržet pozici, kterou máme, tedy zůstat třetí nejsilnější skupinou v europarlamentu. Dnes máme 77 poslanců a myslím, že můžeme jít výš. Můžeme eventuálně pošilhávat i po vyšší pozici a chceme se stát součástí vyjednávání o té nové většinové europarlamentní koalici.

Jan Zahradil (56)

Pražský rodák vystudoval VŠCHT obor technologie vody a životního prostředí. Od devadesátých let se angažoval v ODS, v letech 2001 až 2004 byl místopředsedou a také prvním místopředsedou strany. Europoslancem se stal už v prvních českých eurovolbách v roce 2004, křeslo dvakrát obhájil. V roce 2009 stál spolu s Mirkem Topolánkem a šéfem britských konzervativců Davidem Cameronem u zrodu nadnárodní Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE), od roku 2011 je jejím předsedou. V letošních eurovolbách usiluje jako její spitzenkandidát o křeslo šéfa Evropské komise.