Letos přišla o většinu koncertů, a tím i příjmů. Zároveň ale se svými spoluhráči a producenty dostala více času vypilovat nové album Řeka. „Člověk se střetává s momenty, kdy má strach o živobytí, o budoucnost, ale na druhé straně – a i o tom Řeka trošku je – že se musí přizpůsobit přirozenému procesu, který se v daný čas děje,“ říká zpěvačka, skladatelka a kytaristka Lenka Dusilová.
Své nové album jste začala natáčet v lednu, kdy ještě koronavirus nebyl téměř vidět. Co to pro natáčení znamenalo?
Tehdy se o tom už nějaké informace začaly šířit. Album mělo samozřejmě vyjít dříve, paradoxně to, že se svět tak trochu zastavil, nám dalo více času věnovat se detailům a rozvinout původní záměr do větších rozměrů, než jsem si na začátku dokázala představit.
První březnová omezení vám nebránila pokračovat v nahrávání?
Museli jsme asi na čtyři až pět týdnů práci přerušit a dodržovat jistá pravidla karantény. Když nastal na jaře lockdown, studio Sono, ve kterém jsme natáčeli se zvukařem Milanem Cimfem, hledalo systém, jak nahrávat „bezkontaktně“. Což se podařilo. Zřídili do studia dva vstupy a ještě jednu režii, takže bylo možné po určitý krátký čas tvořit a nahrávat, aniž se hudebníci a personál setkávali fyzicky. To, co vytvořili, bylo fakt zajímavé. Jsou to vážně borci.
Vím, že toto je diskomfortní čas a není to příjemné. Člověk se střetává s momenty, kdy má strach o živobytí, o budoucnost, ale na druhé straně – a i o tom Řeka trošku je – se člověk musí přizpůsobit přirozenému procesu, který se v daný čas děje.
Co vás omezení kvůli koronaviru stála, o kolik jste přišla koncertů a příjmů?
Přišla jsem o hodně příjmů, téměř o živobytí. Měla jsem obrovské množství práce kolem nového alba, natáčela jsem videoklip s Viktorem Taušem, ale to jsou věci, které nevydělávají peníze. Takže jedu na setrvačnost.
Svět je zaplněný hrozným tlakem a pláčem, tak se mi nechce moc plakat a podporovat současnou atmosféru. Ale vím, že v určitý moment, za pár týdnů, mi dojde zbytek prostředků na živobytí. Proto doufám, že už nebude potřeba tak velký lockdown, abych musela jít na nějakou překlenovací dobu pracovat do jiného oboru, než je hudba. Ale neměla bych s tím problém.
Dokážete to vyčíslit?
Kdybych měla vyčíslit, o kolik jsem přišla peněz z koncertů… Máme třeba přesunuté turné s Ivou Bittovou a Monikou Načevou. Už na jaře jsem přišla o peníze z koncertů, které měly generovat prostředky na živobytí a na album, jež bylo docela nákladné, takže lítám v dluzích.
Ale neklesám na mysli, musím hledat cestu, jak to přežít. Dělala to moje maminka, babička, prababička, všichni. To je život. A myslím, že je tady množství lidí v mnohem větších průšvizích. A nejsem na to sama, mám partnera.
Jste z Karlových Varů, většinu života žijete v Praze. Na albu máte přesto dvě písně v polštině, proč?
Na každé desce mám alespoň jednu už od Eternal Seekers (z roku 2008 – pozn. aut.). Je to asi díky osudovému přátelství a spolupráci s Beatou Hlavenkovou. Spolu jsme zažily a vytvořily spoustu krásných věcí. Je to asi jeden z nejzásadnějších hudebních i osobních vztahů, které jsem v životě měla.
Mám rodinné kořeny směrem na Ukrajinu, ale jsou celkem nedohledatelné. Chtěla jsem se přitom konfrontovat s jazykem země, odkud mí předci pocházejí. Byla to velká troufalost, ale nenašla jsem nikoho, kdo by dokázal texty napsat, a ani nikoho, kdo by se mnou s tím jazykem pracoval a kdo by mě do něj zasvětil. Beata tehdy řekla, že by bylo fajn zkusit polštinu, protože je to hodně blízké.
Takže jsem zkusila polštinu a uvědomila si, že se mi přes ni mnohem lépe vypouštějí emoce než přes angličtinu. Polština je mi mnohem bližší. Ale je to dané i tím, že velká část spolupracovníků, kteří mne na nové desce ovlivnili, je právě z Českého Těšína a okolí. Jsou to lidé, kteří přinesli do mého života i do přemýšlení o hudbě nějaké hodnoty. I proto jsem začala spolupracovat s básníkem Bogdanem Trojakem a Dorotou Barovou (z česko -polského dua Tara Fuki – pozn. aut.).
Kdy se z rockové holky, která zpívala s Lucií, vlastně „holky magor“, jak zněl název jednoho z vašich dávných hitů, stala umělkyně, která začala skládat a hrát docela vážné věci?
Já myslím, že se nic nezměnilo. Asi je to nějaká moje povaha, umanutost, zkušenost, nevím. Možná je to i kvůli médiím, kde občas vyjely nějaké kontroverzní zprávy, o zkušenostech s drogami, tohle či tamto. A v určitém momentu jsem si skrze nějaké dno uvědomila, že člověk má na svůj život vliv a má ho ve svých rukou.
K tomu patří určité překračování komfortních zón, dávání si dohromady souvislostí a schopnost být otevřený. Vzhledem k tomu, že jsem hudebník a mám ráda dobrodružství, potřebuji se posouvat někam dál. To je prostě povaha – ale v hudbě je spousta různých povah a každá má své místo.
V hudebním byznysu jsem si prošla i oblasti, ke kterým nemám zcela silné vlohy. Ale bylo důležité si vše vyzkoušet a pojmenovat si, v čem jsem silná. Asi mne to otestovalo i v tom smyslu, nakolik to, co dělám, myslím vážně. Hledat si cestu, ale i chyby, slepé uličky nebo i neúspěchy. To jsou věci, které mne utvářely.
Album Mezi světy z roku 2005 produkoval americký producent Ben Yonas a vyšlo i v rozšířené verzi pro americký trh. Mělo ohlas, otevřelo vám cestu do Ameriky?
To ani nebyl záměr, i když Ben a jeho agentura, která mě tam potom zastupovala, se po čtyři roky snažili dostat mě na nějaké fakt dobré koncerty. Hledal se způsob jak, měla jsem dokonce i postavenou americkou kapelu.
Ale to je hodně dlouhá cesta. Je to spousta týdnů, měsíců na cestách po Americe, spousta odehraných koncertů, které jsou úplně šílené, a z toho je pár koncertů, které nějaký smysl mají. Nedílnou součástí je objíždění showcasů, telefonování, hledání finančních prostředků, takže jsem vždycky v Česku vydělala nějaké peníze a jela do Ameriky utratit vše, co jsem si vydělala tady.
Ale asi to nedopadlo?
Ale já tam nejezdila kvůli tomu, že bych chtěla dobýt svět, ale protože to pro mne mělo obrovskou hodnotu jako zkušenost. Skrze spolupráci s americkými muzikanty a jejich myšlením, přístupem a tím, že oni nezatěžují svůj projev na koncertech a ve studiu nějakými osobními nebo technickými problémy, ale věnují se jen hudbě. To pro mne byl velice důležitý úhel pohledu. Ten jsem potom začala hledat v sobě.
Začala jsem na sobě pracovat jiným způsobem a upřela pozornost na jiná témata v hudbě než na věci, které nejsou zcela podstatné. Co pro mne bylo úplně nejdůležitější, že jsem skrze americké hudebníky objevila, že i tady v Česku jsou muzikanti, kteří přemýšlejí podobně, kteří mají obrovský nadhled a hudební um, jsou v hudbě svobodní a mají třeba i nějaký jazzový background či hudební vzdělání. A je pro ně podstatná hudba bez ohledu na to, o jaký jde žánr.
Zcela náhodou jsem v létě viděl koncert vašeho bratra Marka s Michalem Bystrovem v kostele v Šemánovicích na Kokořínsku…
Brácha je o deset let starší, musel se o mne starat, sdíleli jsme spolu pokojík, než odešel na vojnu, kdy mi hodně chyběl. Myslím, že právě díky bráchovi dělám hudbu. Vždy si doma pouštěl muziku a improvizoval na kytaru. U něj jsem objevila kouzlo otevřených akordů, ne takové to – což jsem nikdy neměla ráda – klasické déčko nebo géčko. Vždy jsem potřebovala ještě nějakou jinou rezonanci, jiný souzvuk a Marek mě hodně inspiroval.
Zhudebňoval básničky, a to spíše ty temnější básníky. Já jsem tehdy poezii jako malá holka vůbec nerozuměla. Ale bratrovi jsem se chtěla hodně připodobňovat, tak jsem zhudebňovala stejné básničky jako on. Takže mi časem začalo docházet, jak se mi líbí verše od Františka Halase či Arthura Rimbauda, i když jsem úplně nerozuměla obsahu, tak mě to fascinovalo. Bratr je hodně silný důvod, proč dělám hudbu.
Hrávali jste někdy veřejně spolu?
Když odešel na vojnu, tak jsem zpívala v jednom sboru ve škole. Líbil se mi tam jeden kluk, asi jsem ho chtěla sbalit, tak jsem nás přihlásila na nějakou folkovou přehlídku. On o tom ale vůbec nevěděl, protože jsem mu to neřekla.
Když se blížil čas přehlídky, tak jsem poprosila mámu, aby mi šla zpívat druhý hlas. Vystoupily jsme na té akci a vyhrály druhé nebo třetí místo. Když se potom brácha vrátil z vojny, vytvořili jsme trio a hrávali v oblasti západních Čech na různých amatérských folkových, country či bluegrassových přehlídkách, zkoušeli jsme i Porty. Hráli jsme spolu do nějakých mých čtrnácti let. Byli jsme rodinná kapela, to bylo skvělé.
Bratr je ještě dobrý v tom, že jsem s ním rozebírala některé své texty s tématy týkajícími se naší rodové linie, takže má na albu Řeka také svůj podíl. Tím, že je starší, je zajímavé si uvědomit jeho vnímání, je obrovsky přínosné se konfrontovat s jeho úhlem pohledu. Jsem ráda, že ho mám.
S hudební kariérou začala již v deseti letech. V letech 1991 až 1995 byla frontmankou rockové skupiny Sluníčko, v letech 1994 až 1997 spolupracovala s kapelou Lucie. Poté se vydala na sólovou dráhu, v posledních letech hrává i s kapelou Baromantika. Vydala pět sólových alb včetně aktuální Řeky. Drží šest cen Anděl, z toho čtyřikrát jako Zpěvačka roku, tento titul několikrát získala i v anketě časopisu a webu iReport. |
