Zdivočelí koně se jmenuje nová deska zpěvačky Moniky Načevy, na které vzdala hold samizdatovým básníkům šedesátých až osmdesátých let. „Mnozí z nich jsou zcela zasunutí a musíme je stále objevovat,“ vysvětluje.
Několik vašich předchozích projektů nebylo přímo sólových, vznikaly ve spolupráci s dalšími osobnostmi hudební scény, například s Justinem Lavashem či Michalem Pavlíčkem. Kdy uzrála myšlenka vydat novou sólovou desku a co rozhodlo o její podobě?
Moc neplánuji, s kým budu spolupracovat a kolik lidí oslovím. Vždy to vyplyne podle toho, které básně si jako texty vyberu, jak je slyším v hlavě a jakou mám představu o tom, jak by měly znít v hudbě.
Tentokrát jsem oslovila pianistu Davida Kabzana a bubenici Markétu Pták. Písně jsme tvořili dohromady u nás doma minulé léto. Samozřejmě Michal Pavlíček je producent, skvělý muzikant, má velké jméno. Ale třeba David Kabzan pro mě kdysi v roce 1996 složil písničku Nebe je rudé, takže se známe dlouho a jako muzikanta si ho rovněž vážím.
Texty písní tvoří básně perzekvovaných autorů, zejména těch undergroundových. Kolik básní jste probrala, podle čeho jste autory vybírala a na koho třeba nakonec nedošlo?
Určitě nedošlo na spoustu skvělých básní, protože básníků je spousta. Mnohdy jsou ale zcela zasunutí, neznáme je a musíme je objevovat, protože jsou jiní než herci či zpěváci, které je hodně vidět.
Začala jsem Pavlem Zajíčkem, kterého jsem měla v hlavě dlouhá léta. Chtěla jsem ho zhudebnit, protože si ho jako básníka velmi vážím. Přes něj jsem se dostávala hlouběji a hlouběji do undergroundu a k lidem, kteří nebyli známí, ale pracovali hodně v disentu – jako třeba k Věře Jirousové, která byla známa jako kunsthistorička, ale ne tím, že píše básně.
Pak jsem se dostávala dále do šedesátých let, ke známému Václavu Hraběti, ale objevila jsem i Vladimíru Čerepkovou a zcela neznámou Šárku Smazalovou. Z té jsem měla velkou radost. Vydala přitom jen jednu nebo dvě sbírky (předčasně tragicky zemřela ve 23 letech v roce 1968, pozn. red.).
Hrála nějakou roli ve výběru básní i vaše osobní zkušenost a vzpomínky na dobu před listopadem?
Podvědomě si vybírám verše podle sebe, jak to cítím, jak se mnou souznějí. Musím mít pocit, že je znám dlouho, že je můžu zpívat, že vím, o čem jsou – až mám pocit, jako bych je napsala sama. Že by to měli být cíleně básníci, kteří byli pronásledováni, nad tím jsem tolik nepřemýšlela, spíše se to sešlo samo.
Existuje něco, co by atmosférou či náladou básní připomínalo underground nyní v relativně svobodném světě?
Vybírám si básně, které jsou o lidské duši a psyché vůbec, hodně hluboké, o lásce, o bolesti… Myslím, že jsou nadčasové a nedá se říct, že nějak určují přesně dobu, ve které byly napsány. U některých básní, třeba u Ivana Magora Jirouse či Zajíčka, je ale znát, že zrovna tyto básně psali ve vězení.
Co se týče hudební stránky, s Justinem Lavashem to byl spíše komorní projekt, devadesátá léta byla zase bigbít – kam byste zařadila novou desku?
Chtěla jsem malou kapelu, což se mi podařilo, jsme tam jen tři. Chtěla jsem nějakého člověka, který bude nositelem melodie, a to je David Kabzan. A chtěla jsem bubenici-ženu, jako měli Velvet Underground, protože tu jejich bubenici jsem jim vždy záviděla.
Dlouho jsem hledala, ale představu jsem měla. Proto jsme také nahrávali na originální nástroje ze šedesátých a sedmdesátých let. Jsou tam hammondky, fender piano, stage piano. Trochu to proto „skřípe“ a je to trochu „rozladěné“.
Změnila jste nějak během těch 25 let způsob nahrávání?
U mne se změnilo, že jsem otevřenější a jednodušší. Když jsem začínala, na první desce byl producentem Michal Pavlíček. Je perfekcionista, vždy vše musí mít pünktlich, to jsem si hodně užila. Bylo to pro mne velice těžké, protože jsem takový naturščik, ani neumím noty, dělám vše přes pocit a moc nepřemýšlím, jestli intonuji, nebo ne.
Ale časem, jak jsem experimentovala s elektronikou a všelijakou hudbou, jsem si více uvědomila sebe. Jak to mám, jaký má být zpěv, jaký je můj přínos do hudby, že nejsem jen čistý interpret, že vždy do podoby písně musím mluvit.
Nyní mám pocit daleko větší volnosti. Už to tak neprožívám, abych splňovala to, co si někdo představuje, což byl případ té první desky. Musím být více free a mít více prostoru.
Jak vznik desky ovlivnila opatření kvůli koronaviru?
Desku jsme stihli natočit i zmasterovat před pandemií a vše bylo připraveno. Před odesláním na vylisování CD jsem ještě měla v plánu nechat udělat album i na vinylu. A to se najednou zarazilo, protože jsme si na vinylovou desku chtěli vydělat na jaře koncerty – a všechny nám byly zrušeny.
Ale myslím, že právě tato deska a hudba na ní vycházejí kořeny z undergroundu, a tak si být na vinylu zaslouží. Uvidíme. A hlavně, když držíte v ruce vinyl, je to zcela jiný pocit než u CD.
Uspořádáte nějakou koncertní šňůru k desce, i když později?
Je to složitější. Někdy v březnu jsem si myslela, že to bude v pohodě, že koncerty jen přeložíme na podzim. Ale tak jednoduché to není. Zaprvé na podzim chce nyní přeložit koncerty každý, takže kluby mají termíny docela zaplněné. A zadruhé se stále neví, jestli září či říjen v klubech bude ideální.
Jestli nepřijde druhá vlna koronaviru?
Právě. Je to docela těžké a takto jsem si to nepředstavovala. Měli jsme hrát v létě na menších i větších festivalech, které organizátoři přeložili na příští rok. To je docela ostré.
Na podzim byste měly vyrazit na pár koncertů s Lenkou Dusilovou a Ivou Bittovou. Jak jste se daly dohromady?
To napadlo manželku produkčního od Lenky Dusilové Soňu Paleta. Společně vymýšleli, co by tak Lence mohli nabídnout, aby ji něčím obohatili. Soňu napadlo udělat trojkoncert, protože nás má všechny tři ráda. Byl to její sen vidět nás na společném pódiu. Myslím, že to byl dobrý nápad.
Termíny koncertů i přes omezení kvůli koronaviru platí?
Ano, budou v listopadu, zatím to platí. Měly by to být tři koncerty v Praze v Akropoli a jeden v Brně v Sonu. Budou to poslední koncerty tohoto tria.
Vystupujete na koncertech jednotlivě, nebo všechny najednou?
Máme za sebou dvě várky koncertů. První měla více podobu samostatných vystoupení s tím, že jsme daly dohromady i pár písní. Ve druhé várce jsme už zpívaly stále společně.
Zpěv Ivy Bittové je hodně rozevlátý a intonačně náročný, jak těžké bylo s ní zpívat její písně?
Když jsme se sešly, každá podvědomě přinesla něco, co má v sobě nejsilnějšího. Já jsem přinesla slova – protože holky jsou zvyklé hodně zpívat beze slov nebo improvizovat – a pro mne nejpřirozenější, jednoduché, ale silné melodie refrénů.
Lenka přišla se svým základem, používá elektroniku nebo loopuje kytaru a svůj zpěv, takže hudebně je to položené na těchto jejích základech. No a Iva s housličkami nás nutila, abychom se otevíraly – zpočátku to byl takový její workshop. Je přirozená učitelka, a když s ní člověk stráví více než půlhodinu, najednou zjistí, že zpívá ani neví jak a proč.
Iva má v sobě velkou sílu, takovou přírodní. Myslím, že jsme si navzájem něco předaly, že spolupráce byla silná a přínosná a že i publikum z nás cítilo, že jsme spolu rády.
Jak to vypadá s vašimi hereckými aktivitami. Vždy se psalo, že jste chtěla být herečkou…
Chtěla jsem být herečkou a také jsem herectvím začínala. Zpívat jsem začala, až když mi bylo asi pětadvacet. Občas si ráda zahraju, většinou je to divadlo autorského typu. Asi bych se neodvážila na nějaké velké pódium, ani by mě to nenapadlo a myslím, že bych ani nebyla oslovena, protože se necítím být herečkou.
Ale baví mne ta týmová práce, spolupráce se šikovnými režiséry, herci a autory. Měla jsem vždy štěstí, že jsem spolupracovala se silnými autorskými divadly, jako byla HaDivadlo, A-studio Rubín nebo Sklep. S ním dodnes spolupracuji ve hře Mlýny, kterou hrajeme asi třicet let a pořád je vyprodáno, což je neuvěřitelné. A také hraji s divadlem Vosto5, což je zajímavé mladé divadlo. V současné době asi nejvíc hraju v dětském divadle Minor.
