Města a domy už navrhuje třicet let. Spolu se svými dvěma společníky a týmem mladých architektů vyhrál několik významných urbanistických soutěží a jeho myšlenky se otisknou do podoby městské čtvrti na Smíchově, do nového řešení brownfieldu na Florenci i do přerodu Motolského údolí. Desítky let trvající procesy schvalování projektů ho ale nepřestávají fascinovat. „Teď jsme zrovna dostali stavební povolení na obytný soubor mezi stanicemi metra Luka a Lužiny. Pracujeme na něm patnáct let,“ říká architekt Boris Redčenkov z Ateliéru A69 – Architekti.
Dotahování velkých projektů je u nás problém. Změna v politickém vedení totiž mnohdy znamená i smetení projektů ze stolu. Jak se na to díváte vy po třiceti letech praxe?
Diskontinuita je český fenomén. Za čtyři roky volebního období se nic nestihne, za osm možná. Když člověk jede do Litomyšle, kde je starosta už třetí volební období a drží nějakou strategii, tak se to v tom městě hned vidí. Češi se neshodnou ani na velkých strategických úkolech. Nemáme chuť naplňovat dlouhodobé vize a mám pocit, že to je typická česká vlastnost. Teď jsme zrovna dostali stavební povolení na obytný soubor mezi stanicemi metra Luka a Lužiny. Pracujeme na něm patnáct let. Nebyla tam dokonce nutná ani změna územního plánu, jen řada odvolání sousedů a radnice. Je pravda, že jsme to dost dlouho projektovali, protože to je přímo nad tubusem metra, který jsme museli konstrukčně přemostit. Došlo tam k několika přeprodejům, protože někteří investoři postupem času ztratili chuť projekt dotáhnout.
V jaké fázi je teď příprava pražského dopravního Terminálu Smíchov, který má nahradit stávající smíchovské nádraží?
Tam vše naopak běží nezvykle rychle. Pracujeme na dokumentaci pro stavební povolení a čekáme na územní rozhodnutí. Celý proces běží překvapivě hladce na to, jak je složitý. Figuruje tam město, dopravní podnik, České dráhy nebo Správa železnic. A každá z těchto institucí má jiný zájem a často jsou protichůdné. Pak do toho samozřejmě ještě vstupuje developerská společnost Sekyra Group se svým navazujícím kampusem pro Erste od studia Baumschlager Eberle. A my jsme takový moderátor celého procesu.
Jak se posunulo řešení terminálu od návrhu, se kterým jste vyhráli soutěž?
Pořád se hledal optimální provozní celek. Je to velmi složitá typologie. Mísí se tam autobusové a vlakové nádraží, zároveň je tam vazba do Nádražní ulice na tramvaje a na metro. Nějaké změny také přišly s postupným rozšiřováním řešeného území. Na začátku jsme řešili podstatně menší část a postupně se přidala výpravní budova, pak jižní křídlo s retailovými prostory, parkování, celá Nádražní ulice a přilehlá veřejná prostranství. Dělali jsme i regulaci pro zadání soutěže na novou centrálu Správy železnic.
Časové i cenové odhady se v čase mění. Jaké jsou nyní?
Dokončení je pořád v plánu na rok 2026.
A pokud jde o cenu?
Odhady jsou pořád kolem čtyř miliard. Je spíš problém v tom, kdo co bude platit. Podle mě to je jedinečný případ v Praze, kde by se měl ustanovit jasný systém financování tak různorodé struktury s komplikovanými majetkovými vztahy. Na to my už dlouhodobě tlačíme, aby byl vytvořen orgán, který bude zastřešovat takovéto velké projekty po stránce financování a jasně určí, kdo co bude hradit. Abychom pak mohli jednat s jednou institucí a nemoderovat zájmy pěti různých stran. Tohle teď vlastně děláme my, protože jsme jako jediní schopni obsáhnout ten projekt jako celek.
A neměl by koordinaci zajišťovat Institut plánování a rozvoje Prahy (IPR)? Myslím, že by to mohla být jeho funkce. Tak jako se podařilo vyčlenit Pražskou developerskou společnost (PSD), která bude řešit projektovou přípravu, tak by měl být na IPR odbor, který bude řešit koordinaci zájmů jednotlivých stakeholderů u projektů. Vím teď o jediném člověku, který se na magistrátu snaží tuto roli zastávat, ale je to úkol pro celý tým lidí.
Hodilo by se vám něco podobného i pro budoucí proměnu Florence, na kterou jste vyhráli soutěž?
Ano, tam také pořád narážíme. Pokud má tak velké území na starosti soukromý developer, tak má zpravidla celé oddělení lidí, které se tomu věnuje. Například u Smíchov City má Sekyra Group deset manažerů a každý má na starost koordinaci jiné části.
Myslíte si, že založení PDS bylo správným krokem?
Velký otazník visí nad tím, jak bude výstavbu financovat. V tuto chvíli nemá z čeho platit. Ne každý investor staví z vlastních peněz, většinou jsou to úvěry, takže i Praha si na to určitě vezme půjčku. Musí to samozřejmě postavit co nejhospodárněji, aby pak mohla pronajímat levněji. A podle mě je financování nájemního bydlení pro banky zajímavé. A myslím, že Praha je dobrý klient. Ale je to určitě model, který ne každé město zvládne. Musejí existovat profesionální manažeři, kteří investiční výstavbu řídí. V Chebu, odkud pocházím, jsme se už v devadesátých letech v malých bavorských městech seznámili s rozvojovými společnostmi, které působily pod vedením obcí. To byli v podstatě městští developeři, kteří řídili rozvoj. Zodpovídali za to, že když se stavělo nákupní centrum, tak se přistavěl i parkovací dům. A udržovala se kontinuita, ať byl ve vedení města kdokoli. Takže jsme model PDS viděli v Německu už před třiceti lety. Proto tuto emancipaci Prahy vnímám pozitivně. Chyba určitě byla, že se město zbavilo velkých rozvojových území, a tak často musí čekat, jak to tam dopadne.
Praha se teď snaží znovu převzít otěže tím, že požaduje příspěvky na infrastrukturu od developerů. To by mělo zásadně pomoci, nebo ne?
To je velký krok, který všechno zprůhledňuje. Já přičítám zásluhu náměstkovi pro územní rozvoj Petru Hlaváčkovi a nějaké racionální úvaze o rozvoji města. Důležitý je samozřejmě i metropolitní plán, který by měl zásadně snížit spekulování o územích. To je obrovský krok, který začal už někdejší primátor Tomáš Hudeček tím, že založil IPR.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
