Martin Vopěnka: Čeští autoři zatím přinejlepším srovnávají hendikep

Jako jeden z mála stávajících autorů jste zároveň i nakladatelem. Byť si knihy povětšinou nevydáváte, projevuje se tato dichotomie?

Právě rozdvojenost dlouho bránila v tom, aby mě okolí uznalo za spisovatele. To, že umím i jiné věci, které nedělám s takovou láskou, ale dělat je zkrátka musím, trochu zastiňovalo to, co já považuji za nejdůležitější, totiž psaní.

A zasahuje vaše nakladatelská osobnost do konkrétní tvorby? Píšete třeba poučeněji, škrtáte dopředu nějaké nápady?

Nic takového. Já psaní nevnímám jako řemeslo, ale jako poslání, proto jako spisovatel neberu ohled na nic. Chci ale vyprávět sdělným způsobem, protože nemá cenu věci šifrovat. Správné je sdělovat složité věci srozumitelně a ne jednoduché věci složitě. Přesto určitý vliv na moje smýšlení ta role nakladatele má. Vím totiž, že jsem ještě nic nevyhrál ve chvíli, kdy jsem knihu dopsal. Vlastně mě to trochu deprimuje: na rozdíl od mladých nadšených autorů, kteří si myslí, že tím je hotovo a vydělají miliony. Já si bohužel uvědomuji, že je to daleko složitější. Řekl bych, že soucítím se svým nakladatelem.

Nějaké knihy jste si vydal, většinou ale jdete ke konkurenci.

Původní důvod byl logický – nechtěl jsem být považován za grafomana, který si založil nakladatelství, aby vydával vlastní knihy. Jinak to není žádná zásada. Když mám o nějaké knize jasné představy a nemám třeba čas roky s nakladatelem ladit tu správnou polohu, tak si ji vydám sám. Zároveň jsem se přesvědčil, že už mě to nijak nediskredituje.

Nyní vám vyšla první kniha ve Velké Británii, což je pro českého autora meta téměř nedostižná. Pomohly vám i kontakty a vůbec status nakladatele?

Mně už v polovině devadesátých let vyšla jedna kniha ve Spojených státech, ale tehdy to bylo ještě díky vlně jejich zájmu o nás. Ta mezitím skončila a je mnohem složitější dostat se do tohoto prostoru. Teď s Pátým rozměrem jsem měl i štěstí. Nakladatelem je zároveň profesor kreativního psaní, který svou studentku původem z Čech poprosil, aby mu dle svého vybrala nejlepší českou knihu posledních let. A ona vybrala právě Pátý rozměr.

Vlastně nevím, proč je tu sci-fi tak podceňovaná, když je budoucnost daleko důležitější než minulost

Co od vydání v Anglii očekáváte?

I díky nakladatelské praxi vím, že to je spíš takové srovnání handicapu. Je to jako při dálkových bězích, kdy se startuje v různých vlnách a my Češi nyní startujeme spíše ze zadních pozic. Protože i kdejaká rozvojová země může být z mnoha důvodů atraktivnější. Jsem ale rád, že jsem alespoň vystartoval, a teď jde o to, co bude následovat. Právě vyšla velmi pochvalná recenze v The Financial Times; to už je něco, na čem se dá stavět.

I váš aktuální román Nová planeta by mohl mít nakročeno do světa. Jeho téma je obecné, civilizační. Navíc jde o směs sci-fi a biblického příběhu. Proč zrovna tyto dva zdánlivě nesourodé směry?

Žánr sci-fi jsem si nevybral, ale zajímá mě budoucnost. Vlastně nevím, proč je tu sci-fi tak podceňovaná, když je budoucnost daleko důležitější než minulost. Minulost známe, takže ji můžeme pitvat a analyzovat, ale pro naše přežití je daleko podstatnější a zajímavější přemýšlet o budoucnosti.

A proč biblický příběh?

Hlavní impulz k psaní je pro mě vždy emocionální. Příběh musí vzrušovat v první řadě mě samotného. A příběh Josefa a jeho bratrů ze Starého zákona byl pro mne vždycky tím nejsilnějším. V trilogii pro děti Spící město jsem hlavní hrdiny - sourozence - spolu nechal úžasně spolupracovat. Díky spolupráci a lásce přežijí. Ale možná jsem tam té sourozenecké lásky dal až příliš, tak to v Nové planetě vlastně vyvažuji. Mezi sourozenci může doutnat i nenávist. Potěšilo mne, že na křtu Nové planety teolog Marek Orko Vácha označil právě tento biblický příběh za klíčový.

Nová planeta funguje jako samostatný román, přesto závěr možné pokračování nevylučuje. Už ve vás ten příběh žije nebo se alespoň ozývají jednotlivé postavy, že by chtěly pokračovat?

Ty možnosti jsem si tam pootevřel a je pravda, že se mi Nová planeta psala velmi dobře. Přímo báječně. Byly to šťastné dva roky. Ale v tuto chvíli ještě necítím jistotu, že by pokračování bylo stejně poutavé a příběhově bohaté. Budu to muset nechat zrát a mezitím asi ještě napíšu jiný román.

Pozitivní ohlas, který Nová planeta má, vás nezviklá?

Zpětná vazba je vždy důležitá a jistě: motivuje mnet, abych o tom přemýšlel. Ze Spícího města takto vznikla trilogie. Jezdil jsem na besedy a děti ten příběh a svět měly tak rády, že mně samotnému bylo líto jej opouštět. Ale Nová planeta je přeci jen rozsahem i obsahem větší sousto.

Pracuje se už na případném vydání v zahraničí?

Také vnímám, že pro Novou planetu je Česko malé, je to příběh, který by patřil do světa. Ale zda se to povede, není vůbec jisté. Rozsah románu je výrazně limitující pro cenu překladu. Podle tabulek britských překladatelů by převod do angličtiny stál 20 tisíc liber. Celkově je strašně těžké převést velkou knihu napsanou v malém jazyce do velkého jazyka. Zároveň takováto kniha už asi není sousto pro malé nakladatelství. Potřebuje velkou propagaci, velké peníze. Je mi 52, tak už by bylo na čase. Přesvědčení, že by to tak mělo být, rozhodně neztrácím. Představuji si Novou planetu jako knihu i velkofilm.

Co pro to můžete udělat vy?

Teď jsem podepsal smlouvu s jednou literární agentkou.

Martin Vopěnka|Anna Vackova

Nadnárodní?

Ne, je odsud, protože velcí agenti se o české autory dobře starat nebudou. Je to pro ně zbytečně složité. Možná bych se díky nakladatelským kontaktům k nějaké velké agentuře i dostal, ale potřebnou péči bych od ní neměl. A já to chápu; nestěžuji si. Na trhu je neuvěřitelný přetlak titulů. Mně také chodí stovky nabídek na vydání.. Většina je anglicky a jakmile je to nabídka třeba francouzština, už vzniká problém, protože si knihu nemohu sám posoudit. Už francouzská kniha mě musí něčím zaujmout víc než většina anglických. A teď si vezměte, že vám přijde román z Gruzie. A my jsme pro anglický trh jako pro nás Gruzie. Jediná šance je, že to máte někde v osudu napsané.

Nahrává Nové planetě aktuální situace ve světě?

V Nové planetě mimo jiné zpracovávám motiv izolacionismu, který je teď aktuální. Já jsem už před lety říkal, že Evropě asi nakonec nezbude nic jiného, než se uzavřít. Říkal jsem, že buď zůstane otevřená a zanikne, nebo kolem sebe postaví neprodyšnou zeď, a zanikne později. Tehdy jsem byl za rouhače. Motiv Nové planety, a teď myslím ten uzavřený svět v mé knize, z tohoto pocitu vlastně vychází.

Protože: kdo z nás si nikdy nepředstavil, že by se odřízl od problémů Indie, Číny, Afriky, od ekologické katastrofy, globálního oteplování? Kdo by si nepřál, aby na světě zůstal jen rozumný počet vyvolených? Samozřejmě: v těch představách každý patří k vyvoleným. No a v Nové planetě několik desítek tisíc lidí vlastnících nejvyspělejší technologie tuhle vizi uskutečnilo. Je třeba dodat, že o osm set let dřív, než se odehrává děj příběhu.

Jste tedy pro to se uzavřít?

Obojí má svá negativa, ale úplně důsledně bráno, jestli chceme přežít, tedy i s evropskými hodnotami a kulturou, budeme se muset uzavřít. Podle mého názoru tu ani globalizace není navěky. Svět se znovu rozdrobí. Z toho hlediska působí dnešní mesianismus západu jako čiré donkichotství. Na to, abychom prosadili slušnost, lidská práva, hodnoty milosrdenství úplně všude, prostě nemáme nástroje, tedy s výjimkou zbraní. Myslím, že dobrým výsledkem bude, když mi sami neztratíme své vlastní hodnoty, tedy především milosrdenství. Proto mám hrůzu z krutých výroků našeho prezidenta a některých extremistů, protože ty naprosto popírají naši kulturu. Přes všechny obavy bychom měli být připraveni pomoci každé skutečně utečenecké rodině, která se k nám dostane.

Jak tedy vnímat proměnu hlavní postavy Nové planety, která nedobrovolně opouští technologicky zvýhodněnou Novou planetu a nachází čistotu a krásu v jiném světě, který je zjevně výsledkem velké katastrofy? Je kolaps očistný?

Řekl bych, že kolaps může být i očistný. Když zpětně nahlížíme předchozí civilizace, tak žádná tady nebyla věčně. Proč by zrovna ta naše měla být? To je snad dobré poselství mé knihy: že se věci opakují a kolaps je příležitost k novým začátkům. Proto Starý zákon. Ty příběhy jsou věčné. A v těžkých dobách v nich můžeme hledat odpovědi.

Jaká je dnes role vyprávění příběhů? Historicky bylo vždy důležité, ale neklesá s odklonem od ústní tradice k psané a nyní digitální?

Myslím, že v lidech zůstává pořád totéž: v každém je přítomno dítě a každý umí snít. Je jen na nás si snění dovolit. Takže věřím, že vyprávění může mít dopad stejně silný jako kdykoli dřív.

Nelze pak současnou takzvanou krizi, která se označuje za střet mezi křesťanstvím a islámem, vnímat jako momentální odchylku mezi těmi dvěma příběhy, které jsou jinak takřka identické? Tedy islámský příběh a křesťanský?

Napadá mě spíš fyzikální příměr. Dvě vlny, které se potkaly v rozdílné fázi a na hladině tak vzniklo nepřehledné vlnění – chaos. Když se podíváte na evropskou společnost zhruba před sto lety, tak jaká byla? Ze zákopu do zákopu jsme stříleli plyn. V mnoha oblastech vládla nepředstavitelná bída. A o rovnoprávném postavení žen se nedalo hovořit. K tomu povznesenému evropskému humanismu jsme se dostali teprve před pár desítkami let. Vždyť ještě v padesátých letech fungoval krutý koloniální systém.

Možná je tenhle náš humanismus jen takový záblesk, možná to není stabilní stav. Když si zase pomůžu fyzikou, možná jde o nestabilní rovnováhu – jako když budete balancovat na vrcholu kužele. Není sice vyloučené, že se tam udržíte navždy, je to však vysoce nepravděpodobné, protože sebemenší náraz vás z té rovnováhy vychýlí.

Máte matematické a fyzikální vzdělání, což u spisovatelů nebývá časté. Pomáhá to v tvorbě?

Bylo to vynucené studium. Hned potom jsem z toho oboru utekl a dlouhá desetiletí se s ním pak vnitřně smiřoval. Považoval jsem to za nejztracenější léta svého života. Ale už zmíněný román Pátý rozměru bych bez něj nenapsal. Dnes jsem za to povědomí, které o matematice a fyzice mám, vděčný. Je to ale opravdu jen povědomí – vše konkrétní jsem zapomněl.

Byl záměr vydat Novou planetu na předvánoční trh?

Je to až nepřirozené, jak moc je český knižní trh polarizovaný. Vlastně až do samého konce roku nevíte, jestli to byl rok úspěšný, protože za prosinec máte tržby jako za pět běžných měsíců. Ale co se Nové planety týče, věřím, že ta bude mít delší život, i když možná ne tak rychlý start. Přeci jen je to tlustá kniha od českého autora, takže ta důvěra se ve čtenáři musí nejprve vytvořit. Vánoční trh však právě tomu může napomoct.

Vedle autorské a nakladatelské činnosti se věnujete také knižní kultuře jako šéf Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Lze o českém trhu říct, že stagnuje, jak naznačuje letošní zpráva svazu?

Slovo stagnuje je dost široké, lze je vnímat pozitivně i negativně.

Nemyslím to negativně, mohl by také padat.

No, my jsme rádi, že se drží. Cílem by pak byl růst, zvlášť když roste ekonomika. Svaz tomu může napomoci především na poli osvěty. A rozhodující je, jak se k tomu postaví stát. Nejdůležitější, co jsme nedávno řešili, byla sazba DPH. Ta při takto nerostoucím neklesajícím trhu může být určujícím faktorem, jestli nakladatelé daný rok vyjdou, nebo se propadnou do ztráty. Když DPH nejprve během několika let vzrostla z pěti na patnáct procent, tak stát nakladatelům vlastně vzal prostředky, které by jinak šly třeba na investice.

Proč mají mít knihy daňové zvýhodnění před jiným zbožím?

Tuhle otázku slýchám často. Já si myslím, že daňový systém je jednou z mála možností státu určit, které statky jsou veřejně prospěšné. A ve chvíli, kdy jsme se rozhodli tady držet malý český jazyk a chceme být konkurenceschopní, tak je potřeba, aby v tom jazyce lidé uměli přemýšlet. Proto je také důležité, aby v tom jazyce byla dostupná důležitá zahraniční díla. Protože jinak ztrácíme krok s konkurencí.

A čtou Češi vůbec?

Pořád si myslím, že je strašně důležité už to knihu doma mít. Například já zrovna teď třídím knihovnu po otci a dostávám se k úžasným spisům. Teprve když je mám doma, před očima, jsou pro mne prospěšné.

Už před lety jsem říkal, že Evropě asi nakonec nezbude nic jiného než se uzavřít. Říkal jsem, že buď zůstane otevřená a zanikne, nebo kolem sebe postaví neprodyšnou zeď a zanikne později

Přesto, není 17 až 18 tisíc titulů vydaných každý rok na tuhle zemi příliš?

Ve skutečnosti je to o něco méně. Nicméně Německý čtenář má ročně k dispozici 80 tisíc nových titulů, a také není zmatený a v pohodě to funguje.

To je matematicky pořád dvakrát více knih na jednoho Čecha než na Němce.

To je přesně příklad nesmyslného použití statistiky. Také byste mohl spočítat, že nejvyšší průměrná teplota na člověka je v Grónsku. Čistě matematicky by to mohla být pravda, akorát by to nic nevypovídalo o teplotě a životních podmínkách v Grónsku. Když pak na Frankfurtském veletrhu vidíte, jak skvěle je německý trh strukturovaný a co všechno si mohou dovolit vydat, můžete jim jako český nakladatel jen závidět. A yýrazně je to vidět na vědecké literatuře, která se k nám dostává v podobě přístupné pro veřejnost se zpožděním deseti až patnácti let.

Shodou okolností to je také zhruba reakční doba české společnosti na většinu kulturních fenoménů ve světě.

Vidíte, a i proto má smysl ty věci překládat a má smysl podporovat silnou knižní kulturu. Odborník si většinu trendů přečte v angličtině hned. Ale ty myšlenky mohou inspirovat odborníky z jiných oborů. Pak je to zpoždění 15 let fatální, a to pro celou vědu i společnost.

Přesně tak. A souvisí s tím fenomén nahodilé inspirace, který tu je hrubě podceněn. Co se stane, když si biolog přečte práci o fyzikální teorii super strun? Může ho to inspirovat k převratnému objevu v jeho oboru. Nebo také nemusí.

A sledujete nějaký pozitivní trend na českém knižním trhu? Tedy kromě toho, že se tu teď vydává jedna detektivka za druhou po vzoru Skandinávie před těmi deseti lety?

Dlouhodobě roste nabídka dětské literatury. Společnost si tedy uvědomila, že je důležité, aby děti četly. To je slibný začátek.