Patří mezi levicově orientované filozofy. Příznivce amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa by ale na rozdíl od Trumpovy soupeřky Hillary Clintonové nenazýval ubožáky. Podle Michaela Hausera morální rozhořčení nad úspěchy protestních a nacionalistických hnutí často připomíná spíše morální kýč. „Nelze se tvářit, že zmíněná hnutí jsou pouze iracionální. Voliče se jim daří oslovit i tím, že opět otevřeně mluví o údělu dělnické třídy,“ míní Hauser.
Ekonomická krize skončila, přesto v USA i v Evropě získává na síle nacionalistická a protestní rétorika. Příkladem není jen Donald Trump, ale i polské Právo a spravedlnost či kampaně za brexit. Je pro vás tento vývoj překvapením?
Já se nedomnívám, že Západ ekonomickou krizi zcela překonal. Navíc existuje mnoho zpráv naznačujících, že ekonomická krize tak, jak probíhala, se může ještě zopakovat. Jenže tentokrát už nepůjde tak snadno do bankovního systému načerpat peníze z veřejných rozpočtů. Ekonomické pod- mínky umožňující rozkvět xenofobních a nacionalistických hnutí nadále existují. Nahoru šly pouze některé ekonomické ukazatele, na celkovém stavu hospodářství se ale v zásadě nic nezměnilo. Nadále trvají úsporná opatření a nedá se říci, že občané si ve své většině užívají blahobytu. Nelze se proto tvářit, že zmíněná hnutí jsou pouze iracionální.
V případě Donalda Trumpa dokonce vidíme paradox, že na jeho stranu přechází část někdejších voličů Demokratické strany.
Čím si Trump tyto voliče získal?
Jde o takzvané staré demokraty, jimž byl vlastní Nový úděl jako určitý ideál. Oni v Donaldu Trumpovi samozřejmě nevidí toho pravého levicového politika, ale spíše někoho, kdo aspoň nějak hovoří o údělu dělnické třídy ve Spojených státech. Samozřejmě je tady celý trs dalších činitelů, které vyvolávají na svět politické aktéry, jako je právě Trump.
Obecně však můžeme mluvit o dlouhodobém selhávání většinových levicových stran. Vznik politiky tohoto typu – xenofobního, nacionalistického či zaměřeného proti lidským právům – je určitou perverzní reakcí na toto selhávání.
Většinové levicové strany už neumějí mluvit o údělu dělnické třídy?
Přenechávají toto téma krajní pravici. Kategorie třídy přitom znovu nabývá na významu a ukazuje se to právě v kampaních nacionalistických a xenofobních politiků. Voliči ale na pojem „dělnické třídy“ mohou slyšet i z toho důvodu, že si pod ním zkrátka představí, co sami zažívají v práci nebo jako nezaměstnaní, a zároveň si uvědomí, že je to problém, kterému čelí velká skupina lidí.
Levice v momentální situaci nedokáže bezprostředně mobilizovat dělnickou třídu také z toho důvodu, že nemá (ani nemůže mít) agendu s motivem nenávisti, strachu z cizího včetně uprchlíků nebo příslibu pevné ruky.
Levicový liberalismus podle kritiků akcentuje zájmy progresivní střední třídy, černochů, imigrantů, homosexuálů i feministek na úkor málo vzdělaných pracujících bílých mužů. Je právě tahle orientace levice důvodem, proč tolik nezdůrazňuje kategorii třídy?
Je velkou otázkou, jak spojit politiku zaměřenou na liberální témata, která souvisejí spíše se středními vrstvami a patří mezi ně i environmentální problematika, se zájmy neprivilegovaných vrstev. Jde o velký problém, který levice nedokáže dostatečně řešit už jen z toho důvodu, že nemá schopnost proměnit trh práce a jen tak ho pod kontrolou ani mít nebude.
Všimněme si, že krajně pravicová hnutí právě liberální či ekologická témata odmítají, místo toho zdůrazňují témata zaměstnanosti a ochrany pracujících. Tím se dostávají na pozici staré sociální demokracie.
Odmítavý přístup k migrantům ovšem projevuje třeba i levicový sociolog Jan Keller. Jak jeho postoj vnímáte?
Hlavní argument Jana Kellera zní, že sociální stát je už teď před likvidací a těžko může živit další lidi, myšleno uprchlíky. Tohle je ale jen jeden pohled na věc, který předpokládá, že to, co dostanou tito migranti, bude na úkor dnešních příjemců sociálních dávek a skomírajícího sociálního systému. Zapomíná však na to, že uprchlíci se mohou zapojit do ekonomiky a obsadit tak místa, pro která je nyní obtížné získat pracovníky. Jde třeba o zdravotnický personál.
Je to ostatně i sám Jan Keller, který zmiňuje stárnutí populace jako problém. Ten by částečně mohli tito uprchlíci řešit. Odpor vůči nim vnímám zejména v České republice jako symptom rostoucí iracionality. Vždyť u nás proběhly výrazné migrační vlny v souvislosti s válkou v Jugoslávii.
Později na přelomu tisíciletí k nám přišlo mnoho lidí z oblasti Kavkazu a po celou dobu přichází mnoho Ukrajinců. A kolik je u nás syrských uprchlíků? V loňském roce jich dostalo azyl pouze třináct.Téma uprchlíků nyní plní roli jakéhosi náhražkového objektu.
Třeba jde ale o potvrzení teze listu The Economist, podle kterého v rozvinutých zemích třídní a pravolevé politické rozdělení ztrácí na významu. Stále důležitějším se prý stává dělení na ose otevřenost–uzavřenost. To by platilo hlavně právě v případě Donalda Trumpa nebo polské strany Právo a spravedlnost. Tyto subjekty nelze jednoduše politicky zařadit.
Když si ale uděláme krátký historický exkurz, kam zařadit fašistické nebo nacistické hnutí? Je to pravice, nebo levice? Zařazuje se na krajní pravici, samozřejmě, ale NSDAP přece byla Národně socialistická dělnická strana. Na první pohled je patrný silný sociální motiv s tím, že jde o socialismus národní. Příznakem fašistických a nacistických hnutí je, že se z toho jednoduchého schématu pravice–levice vymykají. A k něčemu podobnému dochází i dnes.
V Maďarsku a v Polsku vládní strany prosazují témata, která připomínají jak pravici, tak levici. Pak se dá použít to dělení otevřenost versus uzavřenost. Tyto strany se projevují jako uzavřené hlavně v tématu uprchlíků, ale zároveň je to dělení příliš obecné. Uzavřenost vůči uprchlíkům může současně znamenat otevřenost vůči někomu jinému, třeba potenciálním politickým spojencům ve Francii či jinde. To platilo přece i pro Hitlera, který dokázal vytvořit alianci s Japonskem.
Napadají vás lepší politické kategorie?
Navrhoval bych jiné dělení: být pro principy francouzské revoluce, nebo proti nim. Současný politický filozof Étienne Balibar tyto myšlenky vyjádřil slovem egaliberté čili jako spojení svobody a rovnosti. Týká se to i nerovností ekonomických, které omezují reálnou svobodu občanů například nedostatkem volného času.
Vnímání levicové politiky se v čase mění. Filozof Slavoj Žižek tvrdí, že řecká Syriza by ještě před pár desetiletími platila za standardní levicovou stranu, dnes si vysloužila přízvisko radikální. Jaký je váš názor?
Skutečně k takové změně došlo, a to kvůli působení neoliberální doktríny, kde každý pokus o regulaci trhu nebo státní intervence nabývá téměř démonických rysů. Přitom regulace a intervence patřily dlouhá léta do abecedy jak levicové, tak pravicové hospodářské politiky. Dnes je to naopak a téměř všichni sdílejí paradigma svobodného trhu.
Pak se opravdu jeví politika Syrizy nebo španělských Podemos jako krajně levicová a nepřijatelná záležitost. Pro středové voliče a politiky ovšem může být tento program jistým druhem rozpomenutí na politiku západních zemí uskutečňovanou po dlouhá desetiletí.
Neměla by levice spíš přijít s novou hospodářskou politikou? Mohlo by jí být například téma základního příjmu?
Jde o jedno z progresivních témat, kolem kterého by se levice mohla sjednotit. Vždyť jak jinak chcete snížit nerovnost? Mzdovou politikou toho v dnešní době těžko dosáhnete, stejně tak lze jen obtížně rozšiřovat sociální systémy. Uspět by mohlo také u prekarizovaných širokých vrstev společnosti, protože stabilní zdroj příjmů je v jejich zájmu. Přesto se domnívám, že v dohledné budoucnosti bude levice v této otázce nadále rozdělena.
Část levicového spektra vnímá základní příjem jako prostředek ke zlenivění čili stejně jako část pravice. Ale i mezi pravicovými voliči a politiky má idea nepodmíněného příjmu své příznivce, což je pozoruhodná věc. Tím pádem je obtížné, aby se kolem této myšlenky jeden z politických pólů sjednotil.
Jste spoluzakladatelem sdružení Socialistický kruh. Co pro vás vlastně dnes znamená pojem socialismus?
Socialismus pro mě znamená společnost, která je postavena právě na principu egaliberté. Není to jen rovnost, ale i svoboda. To je třeba stále zdůrazňovat. Jedno nejde bez druhého. Není-li základní rovnost, mizí také svoboda. Zároveň jde o systém, který chápu jako nutnost, protože může řešit základní civilizační hrozby současnosti v oblasti ekologie i sociální politiky.
Název Socialistický kruh jsme si dali proto, abychom se pokusili přeznačit slovo socialismus. Chtěli jsme ho odtrhnout od minulého režimu. Na Západě to slovo přitom není tak zatížené a má trochu jiný význam než v postkomunistických zemích. Činili jsme tak s myšlenkou, že postkomunismus překonáme teprve tehdy, až budeme svobodně používat právě pojem socialismus. Tím pádem se už definitivně oddělíme od pupeční šňůry, která spojuje dnešní společnost a normalizační socialismus. Je to však tuhá pupeční šňůra.
Michael Hauser
Vystudoval obor filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí ve Filosofickém ústavu AV ČR a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Založil občanské sdružení SOK, které rozvíjí sociálně kritické myšlení. Je mimo jiné autorem knih Adorno: moderna a negativita, Cesty z postmodernismu či Humanismus nestačí – Rozhovor se Slavojem Žižkem.
