Poté co vynuceně odešel z politiky, věnuje se Mirek Topolánek naplno byznysu. Pracuje pro Energetický průmyslový holding Daniela Křetínského, který je také spolumajitelem deníku E15. Nový miliardář ale z Topolánka nebude, ani když EPH rozdělí mezi manažery šest procent akcií.
Evropská energetika nejspíš zažívá největší změnu od druhé světové války, klasické elektrárny jsou vytlačovány zelenou energetikou. Jsou cíle, které si stanovila Evropská unie do roku 2030, realismus, nebo sci-fi?
Není to tak jednoduché. Například Německo má stále zhruba 90 terawatthodin elektřiny z jaderných elektráren, což je více než celá výroba elektřiny v Česku, a chce je v dohledné době odstavit. Jaderné elektrárny dožívají i v dalších zemích a nestaví se nic. Pokud to tak zůstane, bude potřeba dobudovat fosilní zdroje, protože jinak bude elektřina v EU na příděl. Cíle unie do roku 2030 jsou splnitelné, otázka je, za jakou cenu, a jestli jsme ochotni ji zaplatit. Cíle roku 2050 splnitelné s dnešními technologiemi nejsou. Takže v tomto smyslu jde o sci-fi, které předpokládá zásadní technologický průlom hned v několika oblastech, hlavně ve skladování elektřiny. Já jako inženýr bych určitě viděl jako racionálnější směrovat výzkum například do oblasti jaderné fúze, i když nedotované obnovitelné zdroje včetně odpadu určitě neodmítám. Jako limitující faktor se mohou ukázat i zdroje surovin. Nová energetika bude například zřejmě stát do značné míry na lithiu, které mělo zatím velmi omezené využití, a proto nejsou vybudované těžební kapacity. Zelená energetika sice nepotřebuje uran, ale bez surovin se samozřejmě také neobejde.
Mix energetických zdrojů podle Bruselu je: co nejvíc zelené energie z obnovitelných zdrojů doplňované relativně čistými plynovými elektrárnami a sem tam jaderný blok. Jsme na začátku éry konce fosilních paliv?
Je to možné, ale ten konec je zatím v nedohlednu, a to nejen v Evropské unii. V Evropě, zejména v Německu je řada nových uhelných bloků a nelze očekávat, že by je rychle někdo zavřel. Ovšem pokud by měly platit dekarbonizační teze Bruselu, mohli bychom mít v roce 2050 v unii nanejvýš pár plynových elektráren, což je evidentní nesmysl. Realita bude trochu jiná, i když tlak na uhlí bude dál sílit, o tom není pochyb.
Současně ale budou docházet peníze i trpělivost spotřebitelů se stále vyššími cenami elektřiny. Řada unijních zemí už podporu obnovitelných zdrojů energie fakticky zastavila a budou přibývat další. S tím, jak Evropská unie stále více připomíná RVHP, nebude žádným překvapením, když smělé zelené cíle zůstanou převážně na papíře. Velmi smělé cíle do roku 2050 mělo i Německo, ovšem aktuální diskuze o novém plánu ochrany klimatu ukazuje, že ani v Německu to s ukončením využívání fosilních paliv nebude tak žhavé. Je to průmyslová země, a pokud jí chce zůstat, musí brát v úvahu ekonomické a fyzikální limity. Proto se mimo jiné také posunulo splnění ambiciózních cílů za rok 2020. Německo je neplní a ani plnit nebude. Odsunout vyhodnocení na příští generaci je klasický politický trik.
Členské státy nejspíš budou muset do roku 2019 sepsat národní energetické a klimatické plány, v nichž popíší, jak hodlají evropských cílů dosáhnout. Může si Česko udržet suverenitu v energetické politice?
Nedělejme si zbytečné iluze. Česko už suverenitu v energetické politice fakticky dávno ztratilo. Do státní energetické koncepce si můžeme psát cokoli, ale v praxi rozhoduje Brusel. Například jadernou elektrárnu půjde těžko postavit bez nějaké formy státní podpory a tu musí schválit Brusel. Ten Brusel, který umožnil Německu realizovat jeho agresivní expanzivní politiku podpory obnovitelných zdrojů, a tím fakticky zničit trh s elektřinou.
Národní plány budou muset navíc vycházet z lesa závazků, které na sebe členské státy EU včetně Česka vezmou. Přesto půjde o významný dokument v tom smyslu, že pokud nebudeme velmi obezřetní, klimatické závazky jednoduše nepůjde zaplatit. Česko by mělo mít už dnes velmi dobře propočteno, co si může dovolit, na co má a s jakými závazky může souhlasit. Nic takového ovšem nemáme a obávám se, že ani mít nebudeme. V České republice totiž počítáme náklady až po dojednání závazků v Bruselu, v tom jsme opravdu unikátní.
Němci zastavují výrobu z jádra, omezují výrobu z uhlí, zvyšují dotace na obnovitelné zdroje. Musí se tomu ale Česko přizpůsobit?
Výrobu z jádra zatím nezastavili a výrobu z uhlí omezili pouze kosmeticky a mediálně. Česko omezí výrobu z uhlí do roku 2020 relativně daleko více než Německo, protože u nás skončí minimálně pětina, ale spíše čtvrtina instalovaného výkonu z uhlí. Mimochodem je velmi pravděpodobné, že v roce 2023, kdy již mají být v Německu uzavřené všechny jaderné elektrárny, bude mít Česká republika nižší měrné emise oxidu uhličitého na vyrobenou kilowatthodinu elektřiny než Německo.
To jen ukazuje sílu německého zeleného marketingu, do kterého vkládají obrovské peníze. Německo je velká země, která samozřejmě hýbe energetickým trhem, a tomu se přizpůsobit musíme. Například jejich investice do větrných elektráren znamenají pro Česko dlouhodobě potřebu investovat více do vysoce flexibilních zdrojů a přenosové sítě, což bychom jinak nedělali.
Dlouhodobě bych ale zase německý vliv nepřeceňoval. Němci už dnes omezují podporu větrníkům na severu, protože není kam tu elektřinu dát. Při současném tempu bude vybudování infrastruktury pro přenos elektřiny ze severu na jih Německa trvat více než sto let. Takže německý obrat v energetice (Energiewende) dříve či později narazí do zdi síťových omezení v samotném Německu a přijde velké vystřízlivění.
Lze tradiční energetiku provozovat efektivně, anebo už je potřeba uvažovat jenom o mixu obnovitelných zdrojů a jádra?
Mix obnovitelných zdrojů a jádra je tak trochu oxymóron. V EU taková země není a v Evropě je to pouze Švýcarsko, které doplňuje jaderné elektrárny těmi vodními, protože je to alpská země. Obnovitelné zdroje typu vítr a fotovoltaika potřebují jako doplněk vysoce flexibilní elektrárnu, což ta jaderná ze své fyzikální podstaty nikdy nebude. Tradiční energetiku budeme potřebovat tak dlouho, dokud nebude k dispozici levné a efektivní skladování elektřiny. Kdy to bude, je velká otázka. Někteří tvrdí, že už velmi brzo, někteří jsou výrazně skeptičtější.
Patříte k těm, kteří vidí budoucnost energetiky v decentralizaci. Co se pro to dá v Česku udělat?
Tak úplně to není. Jde spíše o zmatení pojmů. O rozdíl mezi efektivní decentralizací a cíleným rozbitím do lokálních, rádoby nezávislých výroben bez ekonomické podstaty. Velké centrální elektrárny tu budou ještě velmi dlouho. Životnost nové uhelné elektrárny Ledvice je zhruba do roku 2050, životnost Temelína je ještě delší. I potom nejspíš budou velké centrální zdroje fungovat. Nicméně pokud máme připustit výrazný růst vyloženě lokálních zdrojů typu fotovoltaika na střechách rodinných domů, budeme potřebovat daleko více řídit výkon a napětí v distribučních soustavách. K tomu budeme potřebovat střední zdroje typu regionálních tepláren, protože nic jiného v tomto segmentu není. Teplárny dnes poskytují řadu služeb pro distribuční soustavy fakticky zadarmo, k přežití jim ještě před několika lety stačily ceny elektřiny. To se bude muset změnit, protože jinak teplárny nebudou dlouhodobě schopné elektřinu vyrábět, protože nebudou mít na investice. A je nesmyslné, aby vynucenou výrobu elektřiny z výroby tepla prodávaly pod náklady. Při dnešních cenách elektřiny se je nevyplatí provozovat. Navíc mám velké obavy, že takzvaný trh s elektřinou se už zachránit nepodaří.
Česká energetika, alespoň jste o tom byl přesvědčen, byla z hlediska mixu jednotlivých zdrojů založená dobře. Ale přesto podle vás doplácí na chybná vládní i investiční rozhodnutí. Jaké to byly chyby a udělal je i Topolánkův kabinet?
Nemyslím, že české vlády udělaly vysloveně chybná rozhodnutí. Chováme se zatím relativně obezřetně. Vzpomínám si tak na tři. První udělala Pithartova vláda, a to stanovením umělých ekologických limitů. Ty po dlouhou dobu limitovaly i přirozenou těžbu hnědého uhlí a vytvořily absurdní politikum. Diskutabilním krokem je porevoluční masivní odsiřování našich elektráren s pomocí zahraničního kapitálu. Česky řečeno, byly to vyhozené peníze. Samozřejmě naprosto chybné, i když tak trochu vynucené rozhodnutí, byly obrovské náklady na solární elektrárny. Podvazuje to energetiku i do budoucna. Sám na sebe beru jedno ne chybné rozhodnutí, ale obchod, který jsem udělal se Stranou zelených u ekologických daní. Tehdy jsem ustoupil tlaku a nebyl zpoplatněn ekologickou daní plyn v domovních kotelnách a domácnostech. To se bude velmi složitě vracet zpět.
Daleko větší chyby jsou ovšem vyvolány tím, co přináší naše členství v EU. Nejsou tak zřetelné, ale souvisejí s už zmíněnou vynucenou dekarbonizací celé energetiky. Když se na to podíváme v rámci ekonomické teorie kaskád, tak ta první je informační. Všude se mluví a píše o tom, že planeta je ohrožená, otepluje se, a jestli nebudeme něco dělat, nastane apokalypsa. A když už náhodou vyjádříte opačný názor, a to je druhá kaskáda, dostanete se do reputačního rizika. Poslední kaskáda, a v té už jsme, je kaskáda příležitostní. Příležitosti se chopil velký byznys a jsme ztraceni. Cesta zpět vede snad jenom přes peněženku německého daňového poplatníka. Pokud se on rozhodne, že platit víc než 100 eur za megawatthodinu je nad jeho možnosti, skončí tím dnem boj proti klimatickým změnám. Doufám, že do té doby nebude energetika v kómatu a nebude potřeba ji nákladně resuscitovat...
Tím jsme se dostali k tomu, že energetika je v podstatě výsostně politická záležitost. Bude to znovu zcela regulované odvětví včetně státem určovaných cen?
Ale to už přece je. Administrativními, daňovými a dalšími kroky už je energetika znovu fakticky centrálně řízená. Dokonce se zvažují alternativy odpojení od trhu, řeší se, jak vyrovnávat rozdíly vzniklé chybnými opatřeními, ať už se jmenují kapacitní platby nebo nějak jinak. Směřuje to zpět k centrálně řízené energetice, od které jsme rádi před pětadvaceti lety unikli.
Je to vidět i na zoufale udržovaném systému emisního obchodování (EU ETS), i když je evidentní, že uhlíková daň řeší tento problém efektivněji. Masivní dotace, nejrůznější vyrovnávací poplatky vedou k tomu, že může nastat scénář energetické chudoby. Kdy pro některé lidi, při životní úrovni, na jakou si zvykli, bude velmi složité udržet svoji energetickou potřebu. Jakmile jsou ovšem u lidí ohroženy jejich základní potřeby – a elektřina, světlo a teplo k nim patří – může speciálně v těch chudších částech EU dojít k velkým sociálním bouřím. A pokud budou receptem na energetickou chudobu dotace, bude to nadále oslabovat střední třídu. Platit za to všechno bude „střední stav“, živnostníci, plátci daní, kteří by měli tvořit největší část národního bohatství i zaměstnanosti. Topolánkovsky řečeno – cesta do pekel.
Někteří představitelé ČEZ žehrají na to, že v energetice roste prostor pro oportunistické hráče, kteří se pokoušejí vzniklého zmatku využít v krátkodobém nebo střednědobém výhledu. Nejspíš narážejí na Energetický a průmyslový holding…
Žehrají možná proto, že ČEZ už je dnes menším podnikem nežli EPH. Ale v tom tvrzení nemají úplně pravdu. Po posledních akvizicích se dá naše flotila rozdělit zhruba na třetiny. Jedna třetina jsou takzvané bezemisní zdroje, to je mimo jiné jádro. Druhá třetina je plyn, u kterého vidíme jistou perspektivu, a třetí je uhlí. To v této chvíli speciálně v Německu, Česku, Polsku a dalších zemích udržuje stabilitu celé soustavy a ještě nějakou dobu ji udržovat bude. Strategie EPH je zcela jasná. Velcí hráči typu E.ON, RWE a další se víceméně zbavují se ztrátou těch aktiv, které jejich vlády ostrakizují. Pak platí, že každý rok efektivního provozování těchto aktiv přináší čistý zisk a možnost ho dál reinvestovat, třeba právě do ekologizace zdrojů či do nových technologií. A poslední kroky jsou velmi správné. V zahraničí, v poslední době v Rakousku a Polsku, jsme se setkávali s nepodloženými útoky, že za EPH stojí čínský nebo ruský kapitál. Díky vytvoření EP Infrastructure a vstupu světového, globálního hráče tyto řeči budou muset utichnout. Nový hráč kromě peněz a podnikové kultury samozřejmě přináší i úplně jinou dimenzi. Z regionálního hráče se může stát hráč globální. Být součástí EPH je pro mne obrovská výzva a baví mě to.
Bude z vás tedy nový český miliardář?
Aha, poznámka nejmenované novinářky, která mě zařadila mezi ty, kteří by mohli získat něco ze šestiprocentního podílu. Usmál bych se nad tím, kdyby to bylo jenom úsměvné. Ale ono je to nebezpečné. Není to pravda, a nikdy to být pravda neměla. Nepatřím k otcům zakladatelům EPH. Spekulace kolem mé osoby – co všechno vlastním a co mi patří včetně několika golfových hřišť a solárních elektráren budou tímto jenom přiživeny. Vadí mně to kvůli mé rodině a kvůli útokům na mé blízké. Ty jsou na denním pořádku. Mně přitom stačí „být při tom“.
| Osm roků, v letech 2002–2010, byl předsedou ODS, po Václavu Klausovi druhým v pořadí. V období 2006–2009 pak předsedou české vlády. Řídil dva kabinety, jeho druhý vládní mandát skončil demisí. Po odchodu z vysoké politiky se Topolánek začal věnovat byznysu, v roce 2011 se stal předsedou výkonné rady Teplárenského sdružení ČR a zasedl v dozorčí radě Elektrárny Opatovice. Jako manažer působí ve skupině Energetický a průmyslový holding vedené Danielem Křetínským. |
