Letošního Mercedes-Benz Prague Fashion Week se vůbec poprvé zúčastní i přední česká módní návrhářka Liběna Rochová. Před devíti lety stála u jeho zrodu a dosud byla jeho patronkou. Týden módy vnímá především jako možnost zlepšit vztah Čechů k módě. „Myslím si, že to zdejší lidé zatím neumí ocenit, což samozřejmě vypovídá o určité kultuře a kultivovanosti. Nejde o to nosit luxusní a drahé značky, ale oblékat se slušně,“ konstatuje Rochová.
Je móda odrazem doby?
Ano. Bezprostředně po válce byla úsporná, minimalistická, v 60. letech se zkracovalo a současnost přinesla chaos. Žijeme v době uvolněné morálky a arogance. Stačí se podívat na naši politickou scénu. Nedávno jsem se během jedné oficiální akce měla možnost potkat se, řekněme, s významnými lidmi. Už na první pohled vypadalo jako burani a také se podle toho chovali.
Jak vypadá chaotická móda?
To je model, na nějž zkrátka navěsíte všechno bez ladu a skladu. Nebráním se bláznivým modelům, ale i ty musí nějaký nápad, koncept. Jednoduše i nepořádek musí mít řád, a ten mi při pohledu na většinu lidí na ulici chybí.
Československo bývalo za první republiky oděvní i textilní velmocí. Platí to i dnes?
V Česku žádný textilní průmysl v podstatě už několik let neexistuje. Paradoxně ještě za komunismu do určité míry přežíval díky takzvanému Ustředí lidové umělecké výroby, v jehož rámci designéři všech oborů čerpali z tradičních technik, kterým dávali moderní design. Po roce 1989 ale všechno krachlo. Velké oděvní firmy, jako například OP Prostějov, krachly, stejně tak textilní, z nichž se udržela alespoň Mileta. Na tradici z první republiky se na rozdíl od sklářského průmyslu v tom textilním po roce 1989 navázat nepodařilo. Jsem téměř přesvědčená, že už to ani nejde. Situace nenahrává ani módním designérům. Když neexistují oděvní firmy, není logicky zájem o jejich práci. Máme tu desítky nadaných módních návrhářů, ale není tu odbyt.
Kde nastala chyba?
V těch firmách naprosto vybouchl management.
Dodnes se některé tradiční značky udržely. Nepomohla by jim spolupráce s módním designérem k tomu, aby byly konkurenceschopnější?
Samozřejmě, že ano. Kdysi jsme dokonce v rámci festivalu Styl a Kabo měli v této souvislosti workshop. Chtěli jsme českým firmám pomoci.
A jaká byla reakce?
Nulová. Oni nepotřebují nové myšlenky, nápady. Zboží si vzájemně kopírují a lidé si ho kupují.
Zřejmě není o kvalitní českou módu zájem ani ze strany tuzemských zákazníků.
Myslím si, že to zdejší lidé zatím neumí ocenit, což samozřejmě vypovídá o určité kultuře a kultivovanosti. Nejde o to nosit luxusní a drahé značky, ale oblékat se slušně. Podíváte-li se občas na ulici, zděsíte se. Zdejší ženy jakoby jimi ani nechtěly být. Nechci ale nic kritizovat, jen konstatuji fakt.
Váš ateliér (Liběna Rochová vede na VŠUP ateliér oděvní tvorby pozn. aut.) spolupracoval například s firmou Baťa. To znamená, že se spolupráci s velkými firmami nebráníte?
Kromě individuality se svoje studenty samozřejmě snažím naučit i to, pokud budou o průmyslovou produkci stát, jak na to. Díky této možnosti se naučili obuvnické řemeslo a fungovat v prostředí firmy. Nicméně bych Baťu nerada srovnávala s nadnárodními oděvními řetězci. Spolupracovali jsme rovněž s Pietro Filipi. Tento způsob je podle mě ideální cestou, jak naučit studenty založit si třeba i vlastní značku.
O víkendu začne devátý ročník módního týdne Mercedes-Benz Prague Fashion Week. Fandíte takovým akcím? Jsou důležité kvůli zvyšování úrovně tuzemské módní kultury?
Stála jsem u zrodu této události po boku Lukáše Loskota. Akcím podobného typu fandím, nejenom protože Lukáš je mým kamarádem. Jsem opravdu velkou fanynkou, takže navštěvuji nejenom všechny přehlídky, ale i další doprovodné aktivity. A rozhodně ano - týden módy může zpopularizovat práci českých módních designérů.
Nicméně svoji práci na MBPFW letos předvedete úplně poprvé. Proč?
Nikdy před tím jsem se ho nechtěla zúčastnit, protože Fashion Week podle toho, jak funguje ve světě, je prodejní událostí. To znamená, že v prvních řadách by měli sedět nákupčí a objednávat zboží. To není svět, který mi vyhovuje. Nahlédla jsem do něj v 90. letech, a to mi stačilo. Moje kolekce v roce 1991, tehdy jsem se jako vůbec první Češka mohla zúčastnit prestižní módní události v Düsseldorfu, měla obrovský obchodní úspěch. Moje modely se prodávaly po světě do luxusních salónů. Bylo to tak čtyři roky, po nichž jsem si uvědomila, že nechci být obchodníkem s oděvem, dělat konfekci.
Proč?
Musela bych dělat obrovské kompromisy. Chci dělat věci, za kterými si stojím. Našla jsem si parketu, která mi naprosto vyhovuje. Z podstaty věci bojkotuji průmyslovou výrobu oděvu, přijde mi neetická a nesprávná. Vadilo mi to už v roce 1995, kdy masová výroba oděvů byla teprve na počátku.
Jaké kompromisy máte na mysli?
Jde o detaily, ať už jde třeba o počet knoflíků nebo kvalitu látky. Vše se musí přizpůsobit koncové ceně.
Lze vůbec na navrhování menších kolekcí vydělat?
Dá se to, je to ale dlouhá cesta. Návrhář navíc musí být obchodně i manažersky zdatný.
Na kolik zhruba vyjde uvedení jedné kolekce?
To záleží na mnoha věcech, jak je velká, z čeho se šije... Ale vždy se jedná minimálně o statisíce.
