Na EET jsme se podívali chorvatskýma očima, říká spolumajitel Dotykačky Petr Polívka

Spolumajitel Dotykačky Petr Polívka

Spolumajitel Dotykačky Petr Polívka Zdroj: Anna Vacková, E15

Spolumajitel Dotykačky Petr Polívka
Spolumajitel Dotykačky Petr Polívka
Spolumajitel Dotykačky Petr Polívka
Spolumajitel Dotykačky Petr Polívka
EET
7
Fotogalerie

Investiční skupina Redwood Capital investovala v posledních dvou letech do tří zcela odlišných projektů – elektrárny na slámu, firmy vyvíjející vybavení pro elektronickou evidenci tržeb a do zdravotních náramků pro pacienty s bipolární poruchou. „Vybíráme si cokoli v rozumné velikosti. Nemáme žádný vzorec. Když se nám něco líbí, tak do toho jdeme. Musí se na tom ale shodnout všichni tři partneři,“ říká jeden ze spolumajitelů Petr Polívka.

Spravujete aktiva za dvě miliardy korun. Sami sebe ale nazýváte investičním butikem, nikoli fondem či skupinou. Proč?

Je to dáno velikostí – nejen počtem lidí, ale i objemem finančních prostředků, které spravujeme. Nejsme klasickou investiční skupinou, která by na všechno najímala lidi. To je zásadní rozdíl. Ve vedení našich společností osobně sedíme a podílíme se na dennodenním řízení.

Vaším prvním projektem byla v roce 2009 výstavba elektrárny na biomasu (slámu) v Jindřichově Hradci za 300 milionů korun. Proč zrovna to?

Jindřichův Hradec byl vůbec jedním z prvních podobných projektů v Česku a předcházel celou vlnu, která přišla v roce 2010. To bylo období, kdy takové věci byly společensky přijatelné – vše bylo „zelené“ a banky to chtěly financovat. Vznikalo celé nové odvětví a my jsme si říkali, že je to příležitost.

Shodou okolností jeden ze spoluzakladatelů firmy Tomáš Hardt se v minulosti podílel na vedení společnosti, která se zabývala výrobou biopaliva z biomasy. Tak přišel s nápadem, že jediným způsobem, jak vydělat peníze, je mít elektrárnu. Všichni si nejdříve klepali na hlavu, jak bychom my mohli postavit elektrárnu, ale nakonec se to podařilo.

Na to vám půjčila banka, nebo jste měli něco svého?

V té době se to dalo financovat z úvěrů s minimální vlastní equitou. Nikdo z nás neměl paradoxně zkušenost s výstavbou a řízením, pocházeli jsme z poradenského byznysu. Ale doba tomu přála a vše bylo tehdy možné. To se ale změnilo, když se ukázalo, jak je biomasa složitá, jaké jsou problémy s palivem, s jeho spalováním a uváděním celého řetězce do provozu.

Hned po dokončení jste elektrárnu prodali společnosti ČEZ. Kolik jste na tom vydělali?

Jsme vázáni mlčenlivostí, ale něco jsme na tom získali. Z výnosu jsme hned začali stavět druhý projekt, což bylo v Kutné Hoře v roce 2009. Rozdíl byl v tom, že v Jindřichově Hradci to byla rekonstrukce energetiky v bývalé textilce Jitka, takže se použilo původní zázemí, třeba chladicí věž. Nově jsme tehdy museli postavit jen kotel a turbogenerátor.

Kutná Hora byla kompletní výstavba na zelené louce. Proč jste ji neprodali jako elektrárnu v Hradci?

V Kutné Hoře jsme stavěli s tím, že ji velmi pravděpodobně budeme provozovat, protože nebude kupec. Bylo to dáno tehdejším legislativním chaosem, který probíhá posledních pět let, což znamená diskuze, zda podporovat, nebo nepodporovat obnovitelné zdroje a podobně. Kdyby se ale objevil kupec, prodej bychom zvažovali.

V Česku jsou jen tři elektrárny na slámu. Další už stavět nechcete?

My bychom rádi, v Česku by ještě prostor na jednu či dvě byl, ale legislativní prostředí tomu už nepřeje. Změnou zákona od roku 2013 se obnovitelné zdroje zastavily, ať se to týká solárních elektráren či biomasy. Nic nového nevzniká.

To je důvod, proč jste se začali rozhlížet i po jiných oborech?

Přesně tak. Začali jsme pátrat po něčem jiném. Vybíráme si cokoli, co je v rozumné velikosti, nejen dostatečně veliké, ale pro nás realizovatelné z hlediska finančních prostředků. Nemáme žádný vzorec. Když se nám něco líbí, tak do toho jdeme. Musí se na tom ale shodnout všichni tři partneři.

Proto jste vstoupili do oboru EET a společnosti Dotykačka?

Oslovil nás jeden partner, který působil v minulosti v Chorvatsku, kde EET zavedli již dříve. A opět jsme zjistili, že vzniklo nové odvětví. Je to analogie s biomasou. Klasičtí dodavatelé pokladních systémů přitom k této příležitosti přistupovali a stále přistupují jinak.

Mají své zajeté procesy a přistupují k zákazníkům ve stejném stylu, jak byli zvyklí z minulosti. Zatímco my jsme se na to podívali „chorvatskýma“ očima, kdy je v relativně krátkém čase potřeba obsloužit třeba tisíce zákazníků. Tomu musí být přizpůsoben nejen sám produkt, ale celá organizace – nejen prodejně, ale i logisticky. V tomto oboru je na trhu pro někoho nového obrovský prostor.

Původní projekt Dotykačky prý vznikl pro prodejce zmrzliny na brněnské přehradě?

Hledali jsme, s kým bychom se mohli spojit a kdo už má nějaké řešení použitelné pro EET. A pak jsme objevili skupinu z Brna. Jejich kamarádi potřebovali velmi rychle, v řádu týdnů, zprovoznit koupaliště a dát zaměstnancům nějaký nástroj při prodeji zmrzliny. V podstatě za pár dní vyvinuli aplikaci, kterou jsme pak dále rozvíjeli až do podoby dnešní Dotykačky.

Ministr financí Andrej Babiš velmi rád používá Chorvatsko jako vzorový příklad zavedení a fungování EET. Je nějaký rozdíl v nástupu EET tady a tam?

Česko je mnohem dále. Zaprvé v tom, že řada podniků už má nějaký účetní systém, kdežto v Chorvatsku měli do té doby účetnictví ve velmi zjednodušené podobě. Takže když jim někdo narychlo nabídl jakékoli jednoduché řešení, sáhli po něm, protože předtím neměli nic.


Vše o EET čtěte zde >>> 


Češi už jsou daleko zkušenější a vybíravější. Češi ale stejně jako Chorvati vše řešili na poslední chvíli. Před námi je nyní druhá vlna zavádění EET. A i když od prvního března mají povinnost mít ji i další subjekty, mnoho z nich tuto povinnost nesplní a učiní tak až poté.

Občas se objevují informace, že Dotykačka je s Andrejem Babišem majetkově propojena. Je tomu tak?

Rozhodně ne. Opakovaně jsme dotazováni, jestli vlastní Dotykačku. Dokonce za námi na jednom veletrhu osobně přišel. V médiích se začalo objevovat, že nás vlastní, protože jsme byli s vývojem celé aplikace velice rychlí. Snažili jsme se to proto dát najevo veřejnosti a pořádat například tiskové konference. Někteří lidé si pak začali myslet, že máme nějaké informace napřed a že jsme také až moc vidět v deníku Dnes (který Babiš vlastní – pozn. aut.). Ale podle nás jsme více vidět v jiných denících.

A nechce vás koupit?

Ne. Ale už nám ty zvěsti dělají problém, protože i naši obchodníci mají zkušenost, že potenciální zákazníci řekli: Vás vlastní Babiš, tak objednávku ruším a koupím to u konkurence.

Třetím vaším investičním projektem jsou od loňského června zdravotní náramky Mindpax. Co vás vedlo k tomu, že jste vstoupili do tohoto opět zcela odlišného projektu?

Je to opět pole neorané, startupová věc. Líbila se nám celá tato myšlenka i lidé, kteří na tom pracují, ať už z ČVUT nebo z oboru psychiatrie. Zabývá se zkoumáním bipolární poruchy a předpovídáním případných relapsů pacientů. Bipolární porucha je z pohledu nákladů na léčení v top 10 nemocí na světě. Řádově to postihuje v různé míře dva lidi ze sta.

V jaké fázi se projekt nachází?

Snažíme se to dostat do fáze, kdy bychom mohli přizvat další investory a udělat z toho komerční řešení. Spolupracujeme kvůli tomu s psychiatrickými pracovišti v Kanadě a s několika univerzitami ve Spojených státech. Nyní proto musíme zajistit zpracování klinické studie, kdy náramky dáme jak nemocným pacientům, tak zdravým lidem.

Cílem je rozpoznat nějaké trendy a algoritmus předpovědi případného kolapsu, ať už v manické, nebo depresivní fázi onemocnění. V další fázi ale budeme potřebovat partnery, kteří budou nejen finančně, ale i znalostmi a kontakty projekt posouvat dále. My si věříme na tuto současnou fázi, tedy dostat projekt do podoby komerčního řešení a dotáhnout do konce klinickou studii. Ale pak se rádi spojíme s někým, kdo tomu bude moci něco dát. A doufáme, že koncem letošního roku už nějaké výstupy budou.

Nebude to pro pacienty drahé? Kolik by takový náramek stál?

Není to drahá věc. Je to jednodušší verze chytrých hodinek, protože je v nich minimum funkcí, aby baterka vydržela co nejdéle. Pacient, pokud se dostane do manické nebo depresivní fáze, není většinou schopen řešit technické věci týkající se výměny baterky a servisu hodinek. Musí to být velmi jednoduché, a tedy levné řešení, ze kterého bude možné číst data, aby je měl k dispozici doktor nebo někdo, kdo s nimi bude umět pracovat, vyvodit závěry a upozornit lékaře, že se něco děje.

Petr Polívka (42)
Absolvent pražské VŠE. V letech 1997 až 2008 působil jako senior manažer ve společnosti PricewaterhouseCoopers ČR v oddělení restrukturalizací. Ve skupině působil mimo jiné jako finanční ředitel obou projektů elektráren na biomasu. V současnosti je výkonným ředitelem elektrárny v Kutné Hoře.