V roce 1891 opustil nekompromisní malíř Paul Gauguin Paříž a vydal se na Tahiti, aby tam namaloval svá nejvýznamnější díla. Nový snímek Gauguin nyní v českých kinech ukazuje, proč ani v Pacifiku nenašel ráj na zemi. Sondu do duše vášnivého a problematického génia už na podzim v Praze na Festivalu francouzského filmu představil její režisér Edouard Deluc.
Proč jste si z Gauguinova života vybral zrovna první tahitské období?
Jeho první pobyt na Tahiti je obsahem knížky Noa Noa. Gauguin napsal hodně dopisů, zápisky z cest Noa Noa jsou ale jeho jedinou knihou. Jde o soukromý cestovní deník, pečlivě v něm zaznamenává, co se mu přihodilo. Myslím, že právě první pobyt na Tahiti byl pro jeho tvorbu zásadní. Jeho kniha obsahuje řadu námětů, soukromých i politických, a z nich jsem mohl sestavit silný příběh.
I ve filmu ukazujete, že Gauguin utekl z Francie, aby se osvobodil od západní společnosti, ve vztahu s mladou Tahiťankou, kterou zavírá doma, se ale chová jako Evropan 19. století.
Gauguin o sobě sám říkal, že je divochem proti své vůli. Jako malý strávil několik let v Peru, měl v sobě primitivní kulturu, kterou později vyhledával. Vydal se na ten nejvzdálenější ostrov v Pacifiku, aby ji v sobě opět rozezněl, cesta trvala 72 dní. Ale vyrostl také ve Francii a i tato kultura v něm zůstávala, se všemi svými konvencemi a způsobem uvažování. I na Tahiti zůstával bílým mužem své doby.
Svou milenku Tehuru ale nezavíral doma jen ze žárlivosti. Vnímal ji jako svou múzu, primitivní madonu a chtěl, aby zůstala nedotčená, aby se nezměnila. Ona začíná chodit do kostela, touží po hezkých šatech, on tohle všechno odmítá, dost nešikovným způsobem, v němž se ozývá jeho temná stránka.
Film zachycuje posedlost umělce, jehož tvorba zajímá víc než vlastní zdraví a spokojenost blízkých. Je vám Gauguin jako osoba sympatický?
Něco základního v jeho způsobu života mi asi sympatické je. Jako člověk nejspíš moc příjemný nebyl. Nikdy nepodlehl své osobní touze, ve své tvorbě byl radikální, až egoistický. Ale v jeho hledání, pokládání si otázek o běhu světa, oplakávání zániku polynéské civilizace vidím něco ušlechtilého. Neskrývám jeho nedostatky. Z Tahiti ho museli nakonec repatriovat na náklady Francie. Jako režisérovi vám ale musí být sympatická osoba, o které točíte.
Proč jste si do hlavní role vybral Vincenta Cassela?
S jeho obsazením jsem vůbec neváhal. Viděl jsem ho v té roli ještě předtím, než jsem napsal scénář. Už když jsem četl Noa Noa, vyvstával mi obličej a tělo Vincenta Cassela. Pár rozhovorů s Gauguinem se dochovalo a z nich vychází jako robustní ale zároveň rafinovaný radikál. Bylo mi jasné, že ten film buď natočím s Casselem, nebo vůbec. Šel jsem za ním se synopsí a požádal ho, aby tu roli sehrál. Jakmile si vyberete představitele hlavní role, máte velký kus práce za sebou. Vincent začal číst, bral hodiny malování, postupně si tu postavu vytvářel. Já stál mezi Casselem a Gauguinem a snažil se vložit do jejich setkání svou vizi.
Nepřijde vám, že název Gauguin je trochu zavádějící, když se film soustředí jen o výsek jeho života?
Pro mě byly klíčové jeho zápisky Noa Noa, z nich jsem vytáhl politické, intimní i umělecké otázky, které vnímal Gauguin jako podstatné a které podle mě dobře shrnují jeho přístup k životu i uměleckou dráhu. Film se měl jmenovat také Noa Noa, protože pro mě zobrazuje setkání člověka s Tahiti, s místní přírodou a obyvateli, že ten člověk je malíř Gauguin je shoda okolností. Různé důvody spojené s fungováním filmového průmyslu ale vedly k tomu, že snímek dostal název Gauguin.
Gauguin vám je blízký i svou tvorbou, nebo vás spíš zajímala jeho cesta mimo evropskou civilizaci?
Promlouvá ke mně všechno. Jeho zápisky osvětlují jeho obrazy. Gauguina zajímal vývoj světa, co se děje kolem něj, z toho přirozeně vyplývaly různé jeho pochyby o západní společnosti, otázky relevance peněz a úspěchu. Pro mě jeho obrazy, zápisky i cesty tvoří jeden celek, který jsem se snažil ve filmu zrekonstruovat.
Proč podle vás Gauguinovy obrazy svět docenil až po jeho smrti?
Gauguin byl součástí avantgardy, předběhl svou dobu a u takových umělců je obvyklé, že je současníci nepochopí. Určité uznání měl, symbolisté si ho zvolili za svou vedoucí postavu, v Paříži mu někteří lidé rozuměli. Nicméně měl před všemi náskok, ještě dnes jeho obrazy působí hodně moderně.
Film jste natáčeli přímo na Tahiti. Jaké jsou v Polynésii podmínky pro filmování?
Nebylo to vždycky jednoduché. Ale obecně jsme měly dobré podmínky, polynéský a francouzský tým spolu výborně spolupracovaly. Tahiťané nám pomohli před i za kamerou. Pomohlo také tamní prostředí. I když jsme neměli na film moc peněz, příběh, který chcete natočit, vás pohání.
