Natáčení pod vodou je zábava, říká favoritka na nejlepší evropskou herečku | E15.cz

Natáčení pod vodou je zábava, říká čerstvá vítězka titulu Nejlepší evropská herečka

Iva Přivřelová

Vstoupit do diskuze
0

Pětadvacetiletá Paula Beerová patří k největším talentům evropského filmu. Prorazila dramatem Frantz, za nějž získala v jednadvaceti letech cenu pro nejlepšího začínajícího herce na festivalu v Benátkách. Poté se stala oblíbenkyní německého režiséra Christiana Petzolda, s nímž natočila romance Transit a Undine. Novodobá variace na mýtus o mořské víle Undine, která musí zabít své bývalé milence, Beerové letos vynesla Stříbrného medvěda na Berlinale i Evropskou filmovou cenu pro nejlepší herečku. Tu převzala v sobotu večer v přímém přenosu na webu Evropské filmové akademie. Ve stejný čas Undine promítal #FilmDE – Festival německých filmů na VOD platformě Edisonline.

Máte doma ceny z Benátek i Berlinale, nyní jste favoritkou na Evropskou filmovou cenu (rozhovor vznikl před vyhlášením vítězů - pozn. red.). Jak moc to pro vaši kariéru znamená?

Myslím, že každý herec hraje hlavně pro diváky, že chce, aby si publikum jeho práci užilo. Bez diváků tahle práce nemá moc smysl. A ceny a nominace jsou skvělé, protože pomáhají tomu, aby se na vaše filmy podívalo víc lidí. Možná na vás tato pozornost upozorní i nové filmaře. Takže to je určitě pomoc. A také pocta.

K cenám vám pomohla setkání s uznávanými režiséry Françoisem Ozonem a Christianem Petzoldem. Jak k nim došlo?

S Françoisem jsem se poprvé setkala v castingovém studiu Simone Bärové. Byl to skvělý konkurs, François mi vyprávěl o scénáři a o filmu Frantz a najednou mě požádal, abych si v následujících týdnech nestříhala vlasy a jestli jsem si je už barvila. O týden později mě pozval do Paříže na další casting s již obsazeným Pierrem Nineym. Pak jsem jednou jela v Berlíně metrem, zazvonil telefon a François mi řekl, že mi tu roli dal.

Christiana Petzolda jsem také poprvé potkala u Simone Bärové. Christian a François se znají, Christian během vzniku Frantze pomáhal s německými dialogy a pak mě v tom filmu viděl. Hodně jsme se spolu bavili, Christian se mě ptal na všechno možné, než se na něj Simone významně podívala, a on se konečně zeptal, jestli bych chtěla hrát v Transitu.

S režisérem Petzoldem a hercem Franzem Rogowskim jste hned po Transitu natočila i Undine. Co je na vaší spolupráci unikátní?

Každý jsme docela jiný, pracujeme jinak, máme odlišnou minulost i vztah k herectví a k filmům. Ale protože navzájem obdivujeme svou práci a respektujeme se, dokážeme se od sebe dost naučit. To je na naší spolupráci unikátní. Dá se říct, že spolu nějak spirituálně rosteme.

V Undine hrajete moderní ženu, která je zároveň vodní nymfou. V její postavě je něco nedefinovatelného a film má určitý snový nádech. Je těžké zahrát mýtus?

Když jsem film viděla poprvé, také mi připadal jako sen. Předtím mě to nenapadlo, takže vlastně vůbec nevím, jak se do něj ta snovost dostala. Právě to ale na filmování miluju. Strávíte spoustu času přípravou, ztratíte se ve světě, který vám představil scénář, a pak když vidíte hotový film, dojde vám, kolik je v něm věcí, na které jste ani nepomyslela. Během příprav jsme s Christianem hodně mluvili o fúzi současného světa a pohádky. Scénář samotný včetně dialogů byl dost moderní, tak jsem se soustředila spíš na tu pohádkovost. Věděla jsem, že Christian najde mezi oběma světy rovnováhu.

Jaký význam má fakt, že Undine se živí jako muzejní průvodkyně se specializací na historii Berlína?

Christian jednou řekl, že chce stvořit nový mýtus pro Berlín. To se mi hodně líbí. Berlín sám je postaven na močálu a na vodě, Undine v něm tak svým způsobem žila dříve než ostatní. Lidi ale miluje a vrací se k nim, i když ji často zklamou a zraní.

Jak podle vás film její mýtus upravuje pro současnost? Undine se sice snaží odmítnout svou roli pomstychtivé oběti zrádných mužů, ale toto prokletí nedokáže zcela zlomit.

Myslím, že naše Undine je mnohem emancipovanější, protože má vlastní vůli. Chce zůstat ve městě, už ji unavuje vracet se pod vodu, už nechce zabíjet. Snaží se svůj osud změnit. Na konci si ale uvědomí, že svému prokletí neunikne. Respektive že by mu mohla uniknout, ale oběť, kterou by za to musela podstoupit, jí za to nestojí. Tohle rozhodnutí podle mě je dost emancipované.

Jaké bylo točit pod vodou? To jste si před Undine vyzkoušela i při natáčení francouzského snímku Vlčí volání.

A právě u Vlčího volání to bylo opravdu obtížné. Musela jsem si připustit, že těm strojům dostatečně nevěřím, a proto se pod vodou necítím hned v klidu. Tedy být pod vodou vlastně není problém, ale dýchat pod vodou… Můj pud sebezáchovy byl na to nějak moc silný. Po tom natáčení jsem ovšem dokončila potápěčský kurz a vlastně díky tomu se potápíme i v Undine. Christianovi se líbila představa, že by mohl ukázat také svět pod vodou. Jinak je natáčet pod vodou zábava. Vypadalo to přesně jako ve filmu, podvodní říše divů. Podvodní štáb musel připravit světla, kameru a prostředí, což vždycky trvá, k tomu pak musíte čekat, až zmizí všechny bublinky. Je to celkem neskutečné a úplně při tom ztratíte pojem o čase.

Několik vašich filmů se odehrávalo v historii, kolem světových válek nebo za komunismu. Je to náhoda, nebo takové příběhy máte ráda?

Náhoda. Řekla bych, že v Německu se stále se svou novodobou historií vyrovnáváme, a proto o ní točíme tolik filmů. Já se rozhoduji hlavně podle příběhu samotného a postav. Na době, kdy se film odehrává, mi tolik nezáleží.

Jaký typ role byste si teď chtěla zahrát?

Nikdy bych si nemyslela, že budu hrát investiční bankéřku. Když mě pozvali na casting seriálu HBO Zaprodaní bance, měla jsem sama pochybnosti, jestli to je dobrý nápad. A nakonec se z toho stala jedna z mých nejlepších postav. Takže radši věřím vizi castingových režisérů, scenáristů a režisérů než svému úsudku.

Díky tomu, že hrajete ve francouzských i německých filmech, tamní novináři vám rádi říkají „nová Romy Schneiderová“. Líbí se vám to, nebo byste radši, aby se soustředili jen na vás?

Spíš mi to lichotí. Být přirovnávána k Romy Schneiderové je docela velký kompliment. Já tedy mezi námi moc podobností nevidím, ale to je možná tím, že ji sama obdivuji.

Generačně patříte mezi mileniály, na sociálních sítích vás ale nenajdeme. Proč?

Vůbec mě tenhle svět nezajímá. Navíc mi sociální sítě a jejich algoritmy připadají celkem děsivé.

Autor: Iva Přivřelová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!