Natočit levný film je osvobozující, říká kanadský režisér oceněný na Berlinale Denis Côté | E15.cz

Natočit levný film je osvobozující, říká kanadský režisér oceněný na Berlinale Denis Côté

Kanadský režisér  Denis Côté uspěl na Berlienale
Kanadský režisér Denis Côté uspěl na Berlienale
• 
ZDROJ: archiv E15

Iva Přivřelová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
0

71. Berlinale se letos vlivem pandemie poprvé rozdělilo na dvě části. Ta první na začátku března představila nové filmy odborné veřejnosti, vybrané tituly se mají promítat berlínským divákům v červnu. V tomto programu by neměla chybět hravá novinka osobitého Kanaďana Denise Côtého Sociální hygiena. Absurdní komedie o muži, který odmítá dospět, získala v druhé soutěží sekci festivalu Encounters cenu za režii.

Váš film v něčem připomíná školní představení, především díky hereckému stylu…

Souhlasím. Trochu tak vypadá, zvlášť ve scénách s herečkou v roli hrdinovy vysněné ženy Cassiopéy. Ta mě dokonale pochopila, když jsem jí řekl, aby hrála „trochu mimo“ – a kvůli tomu působí, že neumí moc dobře hrát. Tenhle film jsem natočil hrozně rychle. Neměl jsem čas s ním žít, jako třeba se svým předchozím snímkem Antologie města duchů. Příběh Sociální hygieny začal v roce 2015 na malém dokumentárním festivalu v Sarajevu, kde jsem se rozhodl zůstat sedm týdnů, sám, bez přátel. Hodně jsem tam četl švýcarského spisovatele Roberta Walsera, který patřil k zábavným pozorovatelům každodenního života. Pod jeho vlivem jsem vytvořil postavu arogantního dandyho, který nic nezvládá, je naprosto nevyzrálý a ženy z jeho okolí mu to pořád vyčítají a čekají, až dospěje. Nemyslel jsem si, že z toho bude film nebo kniha, přesto jsem každé ráno psal. Loni v květnu mi pak volala jedna herečka, jestli bychom mohli v létě spolu něco podniknout, že se kvůli pandemii nudí. Tak jsem si vzpomněl na těch asi padesát stran, které jsem od té doby nečetl. Larissa se hned rozhodla, že je natočíme. Což jsme brzo potom udělali, neměl jsem ani čas přemýšlet, co jsem tím příběhem vlastně chtěl říct. Točili jsme ho pro zábavu, je to taková fantazie, postavy jsou oblečené v levných kostýmech, není jasně dané, jestli jde o 19. století nebo o dnešek, hrajeme si s časem i prostorem. Vlastně tam nejsou ani postavy, spíš prototypy nebo archetypy. Šlo nám hlavně o potěšení z práce.

Natočit film tak rychle se dnes zdá jako luxus, většina filmařů musí čekat roky, především na peníze.

Přesně o tom jsem mluvil během letošního programu Berlinale Talents. Ten propojuje zhruba dvě stě začínajících filmařů a nechci je soudit, ale připadali mi dost posedlí filmovým průmyslem a kulturou mentorů. Mladí filmaři se chtějí účastnit všech možných workshopů, chtějí rady od starších a nakonec jsou úplně ztracení. Neví totiž, jak využít vlastní osobnost a styl, protože nějaký starý znuděný běloch jim řekl, že to mají dělat takhle. A oni pak čekají pět let na finance, aby mohli natočit film, z kterého chtějí mít mistrovské dílo. Já měl dost tvrdohlavosti nebo štěstí, že jsem za patnáct let natočil třináct filmů. Některé jsou velmi malé a ne že by šlo vždycky o mistrovská díla. Ale každý rok se vracím s dalším kouskem své osobnosti, rád diváky překvapuju a je mi jedno, jaký mám rozpočet. Pracovat na filmu jako Sociální hygiena je velmi osvobozující. Natočili jsme ho za 25 tisíc euro, díky malému grantu, nemusel jsem zapůsobit na sales agenta, producenta nebo distributora. Nic pro mě nezmění ani jeho recenze. Necítím kvůli němu žádnou tíhu.

Sociální hygiena se skládá ze série scén v přírodě, kde se dva lidi baví a stojí při tom dva metry od sebe. Jak moc tento vzhled ovlivnila pandemie, během níž jste natáčeli?

To jsem měl už ve scénáři, od začátku jsem chtěl, aby si postavy říkaly velmi intimní věci, ale stály několik metrů od sebe – aby je na sebe křičely. Chtěl jsem narušit všechny realistické prvky, co šlo. Odmítl jsem interiéry, vzít herce ven a postavit je uprostřed ničeho mi připadá vtipnější. Točili jsme je zdálky, takže vypadají jako figuríny. Tenhle styl zvýrazňuje tragicko-komickou náladu, stačí se podívat na filmy Roye Anderssona. Na druhou stranu, nebýt pandemie, nejspíš bych tenhle snímek vůbec nenatočil. Takže rozhodněte vy, jde o pandemický film? Já sám nevím, jak na to odpovědět. Jediné, co jsem ve scénáři změnil, byla poslední scéna. Připadalo mi, že vše potřebuju nějak uzavřít, přestože ten film nemá příběh. Závěr jsem napsal až tři měsíce před natáčením. Všechno ostatní je starší, a proto se mi o Sociální hygieně těžko mluví. Díky vašim otázkám teď vlastně hledám své záměry, aniž bych je chtěl příliš intelektualizovat. Když píšete velký film jako Antologii města duchů, máte své témata, dva roky s nimi žijete, víte, co filmem chcete sdělit. Pak i v rozhovorech víte, co říct. Ale u tohohle filmu… Vím, že zní blbě, když řeknu, že jsme ho natočili pro zábavu. Důležitější asi je, jestli se u něj baví i divák.

Já se bavila, právě i díky tomu, že na sebe postavy křičí. Jinak by jejich slova mohla působit dramaticky, takhle je to absurdní komedie.

Dialogy tu nejsou moc podstatné, je to spíš hluk. Sice se zdá, že všichni mluví o svých pravých citech, přitom říkají naprosto nepotřebné věty. Doufám, že ve filmu zůstalo jen to zásadní, vztahy bratr-sestra, manžel-manželka, občan-výběrčí daní. Snad jsou všichni dost odlišní, aby mohli reprezentovat určitý aspekt společnosti i to, jak se na soukromé rovině vypořádáváme s institucemi.

Zatímco hlavní hrdina Antonin se často ošívá a hýbe, ženy, které ho kritizují, zůstávají nehybné. To symbolizuje jejich životní ukotvení?

Něco na tom určitě je. Antonin by chtěl, aby mu svět ležel u nohou. Říká, že je filmař, ale nic nenatočil. Okrádá lidi. Je to superdelikvent, který se nechce změnit. Trochu tím komentuju dnešek, všechny ty nedospělé, privilegované bílé muže, kteří teď čím dál častěji slyší, ať už zmlknou a dají prostor dalším hlasům, třeba ženám nebo u nás v Kanadě původním obyvatelům. A někteří chlápci prostě nezmlknou a chovají se, jako že jsou oni obětí. Připadá mi to komické. Pozorovat ženy, které se nehýbou a čekají, až to všechno Antoninovi dojde, je zábavné. Neříkám, že Sociální hygiena pojednává o toxické maskulinitě, ale můžete ji vidět i tak. Ten film je moc hravý a lehký na to, aby sloužil jako manifest. Ale dá se vnímat jako určitá reakce na dnešní politickou korektnost.

Dá se Sociální hygiena vnímat i jako film o vztazích mezi mužem a ženou, kteří si myslí, že spolu kvůli svému genderu nedokážou komunikovat?

Ten film je pravděpodobně reakcí na všechnu vřavu, kterou kolem mezilidských vztahů děláme. I já jsem v těchto vztazích chycen, akorát se na věci vždycky dívám s odstupem a ironií. Nechci problémy konfrontovat explicitně, protože k tomu dochází pořád a všude. Tohle je jakási moje drzá odpověď lidem, kteří neustále debatují o vztazích muž-žena. Můj způsob, jak říct, že lidi nemusíme vždy rozdělovat na muže a ženy, že je prostě můžeme brát jako lidi. Proto mé postavy vypadají víc jako komiksové verze muže a žen. A všechno, co říkají, je když ne groteskní, tak trochu dadaistické. Připomíná mi to, když jsem točil dokument o kulturistech Hladká kůže. Neukázal jsem je v posilovně, ale když spí nebo myjí nádobí. Asi to dost vypovídá o mé osobnosti. Nedokážu se k tématům svých filmů zavázat napřímo. Kdybyste chtěli, abych udělal snímek o rakovině, nenatočím příběh někoho, kdo jí trpí. Téma bych obešel. Myslím, že to budu takhle dělat vždycky. Doufám, že právě tak můžu najít originalitu.

Tím, že jste z Antonina udělal filmaře, který ještě nic nenatočil, se trefujete do někoho konkrétního?

Nechci nikoho jmenovat, stejně byste je neznala. Ale jsem obklopen řadou lidí, kteří mi pořád tvrdí, že brzo natočí film a napíšou scénář. Když Antonin řekne, že představovat si film je stejné jako ho natočit, odkazuju tím na svého učitele na filmové škole. Ten nám taky každý den vyprávěl o svém dalším projektu a nikdy na něm nepracoval. A jednou řekl právě to, že jen si ty filmy představovat je stejně dobré jako je natočit. To mi zůstalo v hlavě. Na téhle myšlence je něco zábavného i poetického. Já jsem oproti tomu nudný, když řeknu, že natočím film, tak to i udělám. Neztrácím čas jako Antonin, který si hraje na básníka.

Když budu ještě osobnější, v posledních pár letech jsem měl pár přítelkyň z filmového prostředí a začalo to být komplikované, protože já každý rok natočím film a ony chtějí dělat to samé. Jenže se jim to nedařilo. Ten vztah pak začne být divný. Jsem si jistý, že když jsem psal Sociální hygienu, chodil jsem s někým, kdo mi pořád říkal: já taky, já taky, já taky natočím film! Kus mého bývalého vztahu v Sociální hygieně zůstal. Lidi, kteří slibují věci do větru, mi připadají zvláštní. Právě z nich jsem postavil Antonina.

 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video