Jako student vybudoval značku Galard s pánskou luxusní módou. Úspěšně ji prodal, stal se součástí vlivné investiční skupiny. Po byznysovém vrcholu ale následoval pád. Přišel o peníze i o manželství. „Teď jsem už asi méně posedlý tím, že peníze musejí vydělávat,“ říká Stanislav Gálik, který o svém životě a o cestě kolem světa stopem napsal knihu.
Kdy jste vydělal první milion?
První si nepamatuji, nebyl tak významný. Pamatuji si až prvních pět, to byl velký milník. Každopádně ten první byl asi v prvním roce fungování Galardu.
Takže to vám bylo pětadvacet?
To ještě dvacet čtyři. A záhy bylo těch pět milionů.
Ty jste vydělal na prodeji své firmy.
Ano. Byla to nabídka, která se neodmítá. V té době se mi sešly tři a vyhrála ta, co dávala největší smysl. Byla od investiční skupiny DRFG a s nimi jsem se nakonec dohodl. Galard jsem od začátku dělal jako podnikatelský experiment. Nebylo to nic, s čím bych byl duševně spojený a chtěl se tomu věnovat celý život.
Studoval jste psychologii. Jak to jde dohromady – psycholog byznysmenem?
Hlavně proto, že největším problémem současnosti je udržet si duševní zdraví. Doba je neskutečně turbulentní. Technologie i svět se rychle mění, dnes nejsem rozhodně schopen říci, co bude za pět let. Ale schopnost porozumět lidské duši, lidské mysli a porozumět sám sobě je k nezaplacení. A vždycky bude.
Nechyběl vám při rozjezdu Galardu ekonomický background?
Víte že ne? I když jsem myslel, že bude. Už na vysoké jsem si říkal: já asi podnikat nikdy nebudu, protože nemám ekonomku. Vždyť já nevím, jak vlastně přijde obchodník na to, že telefon bude prodávat právě za tuhle cenu. Nevěděl jsem, co je faktura. Myslel jsem, že se to člověk naučí na vysoké škole. Naštěstí jsem brzy přišel na to, že k tomu vysokou nepotřebuji.
Firmu jste prodal investorům z DRFG, vedl jejich inovativní centrum Unifer. Proč jste skončil?
Po dvou letech jsme se dostali, kam jsme chtěli. Z hlediska počtu lidí i projektů. Zároveň jsme se dostali na křižovatku toho, co jsem chtěl já a co chtěla investiční skupina. Chtěl jsem rychle expandovat, během roku se prosadit v USA a co nejrychleji dostat Unifer do světa. Oni chtěli skupinu ještě více posílit na českém trhu. V tom jsme se zásadně rozcházeli. Já nejsem etablující typ.
Jste tedy klasický rozjížděč, chrlič nápadů?
Ano. Žádná každodennost, žádný dlouhodobý exekutivní management. U Galardu mě pak už ani nebavilo každý den přemýšlet, jak další den prodat o tři košile více. Jenže o tom pak ten byznys je. Ale už to je byznys, který mě přestává bavit.
Od dubna pracujete na plný úvazek v České spořitelně. Už jste tam rozjel, co jste chtěl?
Výhodou je, že ve spořitelně je rozběhnutých několik projektů. Je to, jako bych měl sepsaný seznam deseti věcí, které musím zažít. Spořitelna je velká, silná firma, ale projekty v ní jsou startovací, velkozměnové. Je to vlastně 10 start-upů pod jednou střechou.
Kromě toho jste se upsal značce Mototechna, která spadá pod autobazary AAA…
Pro ně pracuji jako externí konzultant. Oslovili mě, abych jim pomohl se strategickým nastavením marketingu a s komunikací růstu značky. Je to stejné, jako že učím na dvou vysokých školách nebo si mě někdo najme, abych mu nastartoval nějaký projekt.
Umím sebrat nápad a velmi rychle ho přeložit do několikaměsíčních plánů, co se má dělat prostřednictvím byznys modelů a konkrétních kroků. To jsem si vyzkoušel s Galardem i s dalšími byznysově-strategickými projekty v rámci Uniferu. Tam za námi firma přišla, že má nový produkt, a potřebovala by rozběhnout to a to. Dělám to stejné, jen na úplně jiném trhu, než jsem zvyklý. Vždycky jsem prostě věděl, jak to uchopit, jak se k tomu postavit, jak nad tím přemýšlet.
Kde se to ve vás vzalo? Dá se tohle aspoň částečně naučit? Vy to můžete asi i analyzovat z psychologického hlediska…
Určitě se to dá naučit. Je to velmi holistický způsob přemýšlení. Jde o to uchopit strašně moc informací najednou a stanovit konkrétní kroky a strategii. Mě baví strašně moc věcí různého charakteru, takže můžu sebrat jakýkoli byznys a vidět ho holisticky ve světě, v jakém existuje.
Například kdybychom chtěli vyrábět designové hrnky. Je mi blízký design, zároveň ale rozumím byznysu a výrobě, mám zákaznické i prodejní zkušenosti. Tím, že jsem vyrostl v paneláku, znám mainstream, ale jelikož jsem dělal v prémiovém segmentu, umím s ním spolupracovat a vím, jak na něj. Ale kdybych měl hrnkům věnovat tři roky, tak to je konec.
Je něco, čemu nerozumíte?
Ničemu nerozumím do hloubky.
Takže jste povrchní a nestálý?
Jen to ne. Je pravda, že věcí, kterým nerozumím, je kopec. Jako malý jsem nesnášel školu, měl jsem z ní strach a necítil se tam dobře. Ale miloval jsem encyklopedie a každý den jsem některou vzal do ruky a četl.
Na svém profesním profilu LinkedIn píšete, že si celé dny hrajete. Je vůbec něco, co dělat musíte?
V profesním kontextu nedělám nic, co bych musel. Vlastně ano, daňové přizná- ní. Nebaví mě dávat dohromady papíry, vystavovat faktury. Když jsem zvažoval, čemu se věnovat dál, věděl jsem, že rozhodně nebudu dělat manažera ve firmě, která vyrábí hliníkové trubky. Nebudu přemýšlet nad tím, jak další rok vyrobit o pár tun více. Bez ohledu na to, kolik za to může být peněz.
Radši přijmu někoho, kdo má pět let zkušeností v této době, než někoho, kdo má dvacetileté zkušenosti, ale v době, která s tou dnešní nemá nic společného.
Chybí vám v životě něco?
Mám doma obraz, kde je napsáno: All you need is less. Snažím se nechtít víc, nepočítat, co je na účtu. Protože jakmile tam máte méně, je zle. Člověk se cítí nešťastný, je to neúspěch.
Největší katastrofa je porovnávat se s ostatními. Asi přede dvěma lety jsem na nějaké konferenci řekl, že je pro mě důležité vědět, že jsem zítra dál, než jsem byl dnes. S tím už dnes nesouhlasím. Pokud zítra budu stejný jako dnes, už mi to vůbec nevadí. To se ve mně změnilo.
Byznys jste prodal v 25 letech, pak řídil projekty v investiční skupině. Narazil jste na odsudky kvůli věku?
Ani ne. I já sám radši přijmu někoho, kdo má pět let zkušeností v této době, než někoho, kdo má dvacetileté zkušenosti, ale v době, která s tou dnešní nemá nic společného. Mě najímali lidé, kteří to chápali obdobně. Svět se rychle mění a firmy chtějí vidět výsledky nejlépe do roka a do dne. Potřebují toho, kdo přijde a vytvoří něco úplně nového. Protože svět se mění a nikdo nemůže zůstat stále stejný.
Dejme tomu, že za dva roky budou projekty ve spořitelně hotové. Láká vás dělat zase na sebe, s vlastní firmou?
Je mi úplně jedno, jestli budu dělat pro sebe, pro někoho jiného, anebo s velkým silným hráčem. Chci spolupracovat s lidmi, se kterými jsem na jedné vlně. Už vůbec netoužím po tom uspět. Už to nemám tak, že bych si řekl: Stando, teď to rozjedeš a do deseti let jsi na titulce Forbesu. Přitom přesně to mě ještě před pár lety motivovalo. Z toho jsem už ale vyléčený.
Vy jste dospěl?
Je tohle známka dospělosti?
Nejspíš. Pomohla tomu i cesta kolem světa, kterou jste loni absolvoval?
Asi ano. Jsem určitě skromnější a trošku menší šampion, než jsem byl přede dvěma lety. Já jsem si tehdy velmi rychle začal myslet, že jsem lepší než ostatní, že vím něco víc. Ale přišel jsem na to, že to tak úplně není.
Svou cestu jste absolvoval stopem, ovšem netradičními dopravními prostředky – soukromými tryskáči a limuzínami. Který „z řidičů“ pro vás byl nejzásadnější?
To je asi jako kdybych vám měl říct, který rodič je důležitější. Ale bylo pár lidí, na které v životě nezapomenu. Představoval jsem si, koho bych chtěl potkat. Chtěl jsem to velkolepé, ale velmi rychle jsem rezignoval a nechal se unášet přirozeností.
Nakonec mě cesta vedla více k lidem, kteří mě měli co naučit, než k těm, kteří jsou sice známí, ale reálně bychom si neměli co říci. Vyvrcholilo to v Kalifornii, kde jsem se potkal s lidmi, kteří v minulosti zažívali podobný život jako já: rychlý úspěch v materiálním světě, pak pád, uvědomění si důležitých věcí.
Zkušenosti z richhikingu, jak se způsob vašeho stopu nazývá, nakonec využijete i pro svou dizertaci?
Ano. Když mi ten nápad začal dávat cestovatelský smysl, hledal jsem ještě další. Rozhodl jsem se, že při tom budu dělat kvalitativní výzkum pro svou práci – zkoumat filantropii bohatých. Fungovalo to, protože ti lidé si mě předávali mezi sebou. Viděli, že už mám za sebou nějakou historii, a věděli, že jsem v pohodě. Nešlo jen o to, že zdarma cestuji kolem světa.
Proč jste nakonec jel jen tři měsíce?
Neuměl jsem si předtím představit, jak je těžké dělat tři měsíce v kuse na druhé dobrý dojem. Není jednoduché být dobrým hostem. Nemůžete říci: víte co, já bych byl zítra radši sám, dělejte si něco svého, už jste asi dvacátý člověk, s nímž jsem, a já už se fakt nechci bavit o svém životě. Tohle prostě nejde.
| Absolvoval psychologii na Masarykově univerzitě v Brně, kde také učí. Založil společnost Galard, zakázkové luxusní krejčovství, kterou prodal investiční skupině DRFG. Pro ni následně vedl inovativní projekt Unifer. Od dubna 2016 pracuje pro Českou spořitelnu, externě pro Mototechnu. Pochází ze Slovenska, ale žije v Praze. |
