Nenechte Prahu utopit ve formaldehydu, apeluje světový architekt Daniel Libeskind

Vím, že Prahu dobře znáte. Jaký máte k tomuto městu vztah?

Ó můj Bože, ten vztah je velmi blízký. Praha pro mě vždycky představovala něco velmi důležitého. Pocházím z Polska. Když jsme opustili Lodž a cestou na Západ dorazili do Prahy, dosáhli jsme svobody, přestože v Praze také vládl komunismus. K Praze mám blízký vztah kvůli její kultuře, kvůli její spiritualitě. A kvůli jejímu umění a architektuře. Byl jsem tady mnohokrát, nejen kvůli projektu na Rohanském ostrově, ale i kvůli Praze samotné.

Vyrůstal jste v poválečném Polsku. Jak zážitek emigrace, kdy jste odešli přes Prahu, formoval váš pohled na města a architekturu?

Samozřejmě že to ovlivnilo můj pohled. Totalitarismus a komunismus mě naučily jednu věc: že je nutné vždy bojovat za demokratická, otevřená města, města s veřejnými prostory pro lidi, města, kde jsou lidé svobodní a mohou dělat, co chtějí. Život pod represí vám dává nejen motivaci, ale skutečnou víru v to, že demokracie je opravdu tou jedinou alternativou, kterou máme. A dnes spousta lidí experimentuje s jinými myšlenkami. Mnozí jsou skeptičtí k demokracii. Preferují silné vůdce. Ale ti nikdy nepostaví krásná města.

Jak se tyto myšlenky odrážejí ve vaší práci?

Nikdy jsem nevěřil v nějakou totální ideu architektury, v ideu represivního směru architektury. Vždy jsem věřil, že architektura, stejně jako historická architektura Prahy, má svůj vlastní jazyk, svou vlastní poezii a nemusí se nutně podřizovat žádnému ideologickému systému. A to je opravdu to, co je na architektuře poetické – že je svobodná.

První dům jste navrhl až v 52 letech. Proč tak pozdě?

Glenn Gould, ten skvělý klavírista, jednou řekl, že Mozart zemřel příliš pozdě, protože jeho raná tvorba – ještě předtím, než se stal slavným – byla mnohem lepší. Neexistuje něco jako příliš mladý nebo příliš starý, příliš pozdě či příliš brzy. Musíte dělat to, čemu věříte. A architektura nebyla to jediné, co jsem v životě dělal.

Co jste tedy dělal?

Měl jsem mnoho různých životů. Byl jsem profesionálním muzikantem, učitelem, spisovatelem, umělcem. Architektura nebyla to první, čím jsem se začal zabývat. A nikdy není příliš pozdě na cokoli. Můžete změnit, co chcete, když máte čas. Když máte třeba pět let, můžete dělat cokoli.

Změnila hudební zkušenost váš pohled na architekturu?

Ve skutečnosti mezi architekturou a hudbou není žádný rozdíl. Vypadá to, že tam rozdíl je, protože jedno je velmi lehké a neviditelné a druhé těžké a velmi přítomné. Ale ve skutečnosti jsou tyhle dvě věci propojené napříč těmito extrémy, protože obě se zabývají tím samým – rytmem lidské duše. A obracejí se k lidské duši. Neoslovují nějakou kapacitu lidské bytosti, oslovují srdce. A obě jsou to velmi precizní umění.

Váš styl je často popisován jako styl historické paměti. Máte spoustu zkušeností s pamětí, a to nejen v souvislosti s Polskem jako takovým, ale také s polskými Židy. Jak byste definoval vztah architektury a paměti?

Stavební základy, na kterých architektura stojí, nejsou skutečnou půdou architektury. Působí to jako půda, ale skutečnou půdou architektury je paměť. Všechno, co je postaveno, je postaveno do lidské paměti a to je skutečná půda architektury. Takže ano, paměť je pro mě opravdu základem architektury a měst.

Na světě existuje pouze málo projektů tak silně spojených s pamětí jako jeden z vašich prvních a velmi známých projektů – master plán pro Ground Zero v New Yorku. Jaké byly vaše hlavní vize, když jste na plánu začal pracovat?

Mým hlavním cílem bylo přetvořit místo katastrofy, kde zahynuly tisíce lidí, a udělat z něj součást města. Že se nebudeme jen ohlížet zpět k něčemu, co nemůžeme změnit, k onomu dni 11. září 2001, ale že přetvoříme to místo na prostor pro veřejný život, v duchu New Yorku budoucnosti. To je hlavní myšlenka, jež přesahuje všechny různé detailní projekty, které jsou součástí master plánu.

Vy osobně i celý projekt jste čelili spoustě politických i veřejných tlaků. Jak jste se s tím vyrovnával?

Tlak, to je velmi eufemistické slovo. Bylo to mnohem silnější. Četl jste Iliadu od Homéra? Když Odysseus cestoval zpět domů, měsíce potkával překážky, lákadla, nástrahy a problémy, které mu bránily v návratu. Podobné bylo dělat generální plán pro Ground Zero, protože se toho účastnilo tolik stran, bylo tolik různých názorů na to, jaké to má být. Státní přístavní úřad, který pozemek vlastní, pronájemce pozemku, guvernér New Yorku, starosta New Yorku, prezident Spojených států, rodiny obětí. Aby se vytvořil generální plán, který není jen abstraktní myšlenkou, jež skončí v muzeu, ale bude skutečně postaven, bylo třeba vyjednávat o všech těchto složitostech a lidi spojit. A to je demokracie – spojit lidi v jakémsi společném duchu, jinak by se takový plán nikdy nezrealizoval.

Demokracie je z podstaty komplikovaná.

Ano, je to opravdu komplikované. V demokracii musíte být připraveni i na správné kompromisy. Demokracie nespočívá jen v tom, že můžete dělat, co chcete. Spočívá také v tom, co je reálně možné a co je sdílené širokou komunitou bez ohledu na to, jak mocné jsou jednotlivé strany. A to právě dokáže architektura. Je trochu šílené, když architekt dělá něco, protože to chce a protože to je povolené. To mě osobně ale nezajímá. To, co zajímá mě, je, jak vzniká město se všemi těmito komplexními zájmy, složitými agendami a jak je postaveno způsobem, který je inspirující a krásný.

Další vaše velmi známá stavba je Židovské muzeum v Berlíně. Jak jste se vyrovnával s pamětí tohoto města a složitostí tohoto projektu?

U tohoto projektu jsem nemusel nic hledat v knihovnách, protože moji rodiče byli sami přeživšími holokaustu. Takže to nebylo něco, co bych musel zkoumat. Ale rozhodně nebylo snadné postavit něco takového v Německu, v Berlíně. Přinést projekt, který mluví o prázdném místě v centru Berlína, jež nemůže být nikdy zaplněno objekty muzea. Je to prázdné místo, které je trvale součástí historie města, bez ohledu na to, co se stane v budoucnosti. A vytvořit něco, co bude přitahovat lidi, aby něco pochopili, něco se naučili a byli inspirováni budoucností.

Se zvláštním důrazem na mladé lidi.

Myslím, že starší lidé tohle muzeum nepotřebují. Mladí lidé ano, ale pro ty starší je už pozdě.

Jaký je podle vás dnes vztah mezi architekturou a demokracií?

Tohle je velmi důležité. Prezident země, z níž přicházím, tedy Spojených států, chce, aby všechny budovy vypadaly jako římské imperiální stavby. Dokážete si představit Ameriku, zemi svobody, zemi nových možností, která vypadá jako římská republika? Ano, máme spoustu bank postavených ve stylu řeckých chrámů. A spousta budov na Wall Street je postavena zase v jiných stylech. Ale já nevěřím, že žijeme v prostředí, kde bychom se měli podřizovat politické moci. Musíme dělat to, co je správné, a vyjádřit to, co považujeme za pravdu. 

Věřím v rozmanitost, v to, že demokracie není jednoduchá, je to složitý proces, který vyžaduje mnoho různých přístupů. Stejně jako lidé kolem nás mají různé přístupy k různým věcem, architektura by neměla sloužit nějakému nařízení. Vím, že někteří plánovači ve dvacátých a třicátých letech minulého století říkali, že město budoucnosti bude mít pouze jeden typ budov podél jedné ulice a všichni budou kráčet k zářné budoucnosti. Ale víme, co z toho vzešlo. Jsem přesvědčený, že bychom se měli něco naučit z historie a neopakovat ideologické chyby ani víry v iluze.

V jedné ze svých knih píšete o odvaze riskovat. Kde nacházíte sebevědomí, že vaše návrhy obstojí v očích veřejnosti?

Musíte být především věrní sami sobě. Musíte věřit v pravdu, integritu, svobodu, spravedlnost, v dobré a krásné věci, ve staré pravdy. Nemůžete jen podlehnout vlivům doby, protože víte, kam vás styl doby zavede. Ale musíte i riskovat a být připraveni přijmout následky. Prohrál jsem spoustu architektonických soutěží kvůli svým postojům, ale to je v pořádku.

Jak vnímáte roli veřejného prostoru v životě města?

Veřejné prostory jsou neodmyslitelnou součástí měst, důležité ale je, jak je implementujeme v nových projektech. Město by mělo být pro lidi, ne pro auta. Když se podíváte na Milán v srpnu, když ho opustí většina lidí, uvidíte, jak krásné město může být, když v něm nejsou auta. Je to symbol toho, jak bychom mohli zlepšit veřejné prostory a proměnit je na místa pro lidi. Praha má zase tu velkou výhodu, že nebyla zničena bombardováním a zachovala si původní veřejný prostor i většinu budov.

Je to skutečně výhoda? Nemůže to být i omezení vzhledem k ochraně historické zástavby?

Praha má štěstí, že si zachovala svou historickou integritu. To je velká výhoda, ale nebrání jí to v tom, aby byla i nadále inovativní. Město má stále mnoho příležitostí vytvářet novou architekturu, aniž by se muselo vzdát své historické krásy. Nové nápady jsou vždy možné, pokud se implementují citlivě a s respektem k tradici.

Co si myslíte o současné výstavbě v Praze? Chybí vám tu nějaký moderní prvek?

Záleží na kvalitě nových staveb. Ne každá moderní architektura je lepší než ta stará. Praha potřebuje citlivý přístup k novým stavbám a musí zajistit, že nebudou jen kopírovat cizí trendy. Důležitý je kontext, jedinečnost a propojení s historií města.

Potřebuje Praha výškové budovy?

Myslím, že je potřebujeme obecně, protože zabraňují horizontálnímu rozvoji, městskému rozvoji do předměstí. A vytvářejí také správnou atmosféru, sousedství.

Lze to skloubit s ochranou historického centra?

Musíme chránit historii, ale to neznamená, že bychom neměli vytvářet něco nového, co je v souladu s historií. Mělo by to být nové, ne jen imitace architektury z 19. století. Takže ano, je možné vytvořit nové čtvrti spojené s texturou města.

Mají tedy smysl přísné stavební předpisy?

Mají smysl. Ale Praha musí být zároveň otevřená novým myšlenkám. Jinak se město utopí ve formaldehydu. A město ve formaldehydu je mrtvé. Město potřebuje dynamiku času. Je nutné přesvědčit úřady o tom, že sem můžeme přinést hodně nového, aniž bychom narušili historický ráz Prahy.

Říkáte, že v centru vaší architektury je člověk. Ale co doprava? I ta přece musí být součástí města.

Je potřeba nějakým způsobem dostat se z místa A do místa B, ale rozhodně to není jen o autech. Pokud máte dobrou veřejnou dopravu, můžete obnovit krásu ulic. Žil jsem nějaký čas v Miláně a opravdu jsem měl rád, jak jsem už zmínil, když Miláňané v srpnu město opustí. Najednou máte možnost vidět ulice bez aut a skutečně vidíte, jak krásné město je, když není zaneřáděné auty. Auta samozřejmě představují problém nejen kvůli znečištění, ale i proto, že individualizují pohyb v městě, což je proti kolektivnímu blahu města. Takže určitě můžeme mluvit o mobilitě a o tom, co dělá město dobrým. Myslím ale, že nadměrná přítomnost aut není pro město ideální a že dálnice, které procházejí městem, nejsou zrovna to nejlepší, co jsme ve 20. století vymysleli.

Co bylo vaším hlavním zdrojem inspirace pro projekt Sekyra Flowers na Rohanu?

Moje inspirace pochází z chvíle, kdy jsem poprvé prošel tím místem. Jednoduše jsem tudy prošel. V okamžiku, kdy jsem se ocitl na tom konkrétním místě, jsem měl vizi. Mou inspirací byl ale také klient, pan Sekyra. Nikdy předtím jsem neměl klienta, který by byl filozof a myslitel. Tohle je mimochodem první čtvrť na světě pojmenovaná po filozofech.

Rohanský ostrov je však zatím prázdný. Jak jste z prázdnoty mohl načerpat vizi?

Je to prázdné, ale už kolem sebe vidíte, kolik úsilí bylo vynaloženo a kolik už bylo postaveno. Vyniká přírodní krása toho místa, přímo u řeky. Čerpal jsem také z lidského měřítka pražských náměstí. A když jsem poznal historii místa, historii těch všech zvonů, které pocházely z pražských kostelů a byly odsud během druhé světové války poslány do Německa, aby sloužily jako materiál pro výrobu zbraní, dostal jsem nápad, že to místo by mělo ztělesňovat mír. Mělo by být opakem násilí, které se tu stalo, a mělo by skutečně vzkvétat s novými možnostmi života. Jak říkal Heidegger, zvon nepřestává zvonit, když zmizí.

Jak zvony konkrétně souvisejí s projektem?

Jsou přímo spojeny s jeho hlavní myšlenkou. Zvuková vlna vytváří druh spirálového vnímání prostoru, které jsem vtělil právě do tohoto místa budoucího náměstí Simone Weilové.

Vzpomínáte si na své první setkání s developerem Luďkem Sekyrou?

Začali jsme si povídat a myslím, že netušil, že jsem také studoval filozofii. Jedním z mých učitelů byl architekt Dalibor Veselý, který byl žákem Jana Patočky. Studoval jsem tenkrát v Anglii teorii architektury, zcela nový obor, který do té doby neexistoval. Právě Dalibor Veselý mě uvedl do fenomenologie a pochopení toho, jak architektura zapadá do kosmu. Měli jsme tedy s panem Sekyrou spoustu témat, o nichž jsme si mohli povídat. Dialogy, které můžeme vést, nám otevírají nové pohledy na to, co může město znamenat.

Proč dostaly budovy na Rohanském ostrově zrovna jméno Sekyra Flowers? 

Název symbolizuje rozkvět budov. Byly skutečně navrženy tak, aby formovaly život, živou atmosféru ulic, veřejných prostor zahrad a procházek. Představoval jsem si tyto budovy jako dialog v sokratovském stylu. Když čtete Platona, vidíte Sokratovy procházky po Athénách. A na to jsem myslel, když jsem procházel tím prostorem. Který bude úžasným místem pro diskuzi, pro debaty, pro přátelské rozhovory. Kromě těch velkých etických ideálů, které architektura představuje, by měl být místem, kde se můžete setkat s přáteli, povídat si, diskutovat o světě. Ten prostor má úžasné výhledy, úžasnou komunitní atmosféru. Nejde o solitérní budovy, musíme vytvořit organický pocit kompozice, komunitu lidí, kteří tam budou přitahováni jako magnetem.

Jak se liší navrhování rezidenčních budov, jako jsou Sekyra Flowers, od muzeí nebo památek? Má to nějaká specifika?

Není to zas tak jiné. Budova nemění svou myšlenkovou podstatu jen proto, že má jinou náplň. Musí stále ztělesňovat všechno, co je důležité. Funkce se samozřejmě může velmi lišit, ale smysl místa, smysl situa­ce, ve které se nacházíte, vaši sousedé, širší vesmír, hvězdy nad vámi a Země pod vámi, to vše je součástí té samé myšlenky. To, že se jedna z ulic bude jmenovat po Kantovi, má hlubší smysl. To jméno skutečně vytváří jakýsi imperativ, žijící imperativ, který nás vyzývá k seznámení s tím, jak Hegel, Kant nebo Husserl formovali a měnili svět ne násilím, ne zbraněmi, ale lidskou myšlenkou a spiritualitou. A to je velmi inspirující.

Je rohanský projekt podobný něčemu, na čem jste už pracoval?

Ne, pracoval jsem na mnoha rezidenčních projektech, muzeích, na mnoha různých typech projektů, ale tenhle je naprosto unikátní právě proto, že to místo je tak jedinečné. Je to nesrovnatelné. A jak jsem řekl, nejde o to něco importovat a umístit to sem. Musí to vyrůst z toho místa samotného.

Kterou budovu máte v Praze nejraději?

Miluji Prahu v její celistvosti. Když vidíte ty věže, když se procházíte veřejnými prostory, ulicemi, mosty, cítíte, že je to skutečné umělecké dílo na městské úrovni, vytvořené mnoha lidmi napříč časem.