Nominace na Evropské filmové ceny zakončila důstojné tažení, říkají tvůrci filmu Rekonstrukce

Zleva Ondřej Novák, producentka Dagmar Sedláčková, Jiří Havlíček

Zleva Ondřej Novák, producentka Dagmar Sedláčková, Jiří Havlíček Zdroj: Marek Čermák

Film Rekonstrukce
2
Fotogalerie

Kromě Nabarveného ptáče se o největší mezinárodní úspěch českého filmu v posledních letech starají krátké filmy. Patří mezi ně i Rekonstrukce, čtvrthodinové drama vycházející z reálného případu brutální vraždy bezdomovce spáchané dvojicí českých teenagerů. Snímek Jiřího Havlíčka a Ondřeje Nováka měl premiéru na prestižním festivalu v Locarnu, kam se český film nedostal sedmnáct let, nedávno byl nominován na Evropskou filmovou cenu, jako první české dílo od roku 2012.

Zdá se, že Rekonstrukce si víc všimlo zahraniční publikum než domácí. Čím to je?

Ondřej Novák: V Česku není pro krátký film tolik příležitostí, moc lidí ani nezajímá. Média Rekonstrukci zmiňovala hlavně díky jejímu úspěchu v zahraničí. Doma jsme měli oficiální premiéru na festivalu Kamera Oko, v sekci, kde byly s námi jen studentské filmy.

Jak se Rekonstrukce zrodila?

Jiří Havlíček: O prázdninách 2015 se u nás zvedla vlna uprchlické hysterie a ten mediální ohlas se mi nezdál adekvátní k tomu, co se v Česku opravdu dělo. Když jsem náhodou v online zpravodajství narazil na tento případ vraždy, přišlo mi, že jde o mnohem důležitější věc, která by nás měla zajímat, místo toho, abychom se báli, že nebezpečí přijde zvenku. Potkal jsem se s Ondřejem, který chtěl něco společně udělat, a tohle téma ho zajímalo.

ON: Ta vražda se totiž stala v mém rodišti, kousek od hlavního nádraží v Pardubicích. To je podle mě jedno z nejkrásnějších míst k žití a tam dojde k takové strašlivé věci? Během debat, jak k tomu přistoupíme, jsem viděl plakát filmu Tenkrát v Anatolii od Nuri Bilge Ceylana a napadlo mě, že bychom mohli ten případ pojmout jako policejní rekonstrukci. Tím bychom dosáhli toho, co jsme od začátku chtěli, tedy že ve filmu nebude vidět násilí. Šlo o ideální způsob, jak ten čin neukázat a nechat na divákovi, ať si vše zpracuje podle sebe.

Proč jste se rozhodli k rekonstrukci připojit i scény ve vězení?

ON: Připadalo nám, že samotná rekonstrukce nebude stačit, že bychom měli hlavní postavu exponovat už předtím. Jirka měl kontakt na jednu věznici, kde jsme natrefili na chytrého, vstřícného ředitele. Hned na první schůzce nám nabídl, že tam můžeme i natáčet. Asi proto, že jsme mu vysvětlili, proč ten projekt chceme dělat a jak, že nechceme šokovat ani téma bulvarizovat.

JH: Byl to takový otevřený ředitel. Mimochodem, už tam nepracuje.

O delší stopáži jste neuvažovali?

ON: Na celovečerák nemáme zkušenosti, pro mě jde o první krátký film. Nevystudovali jsme FAMU, já do té doby neznal v podstatě nikoho z českého filmového průmyslu, kromě střihače Šimona Hájka. Producentka Dáša Sedláčková do projektu přišla po střihu, všechno předtím bylo udělané na koleně, za mé peníze. Měli jsme sice profesionálního kameramana a zvukaře, ale já s filmováním zkušenost neměl.

Ale chuť do filmu ano.

ON: Natočil jsem už nějaký videoklip a kraťoučké dokumenty, které ani nebyly nikde vidět.

Jaký vliv měl úspěch Rekonstrukce na vaše další filmové plány?

JH: Já studoval výtvarnou školu a pohyblivý obraz mě zajímá spíš z hlediska galerijních instalací. Před Rekonstrukcí jsem natočil dva krátké filmy, které se promítaly v galeriích, a tomu se budu věnovat i dál. Zároveň se mi otevřela možnost zabývat se víc taky filmem do kin. Filmové prostředí je dost odlišné od toho galerijního. Zajímají mě oba světy.

ON: Já jsem už před premiérou v Locarnu měl téměř dotočený další kraťas a díky tomu velkého úspěchu to vypadá, že se filmu můžu opravdu věnovat. Mám kolem sebe lidi, kteří mi pomáhají, a připravuju celovečerní snímek. Konečně vidím, že cesta existuje i pro mě.

V jaké fázi je váš celovečerní debut?

ON: Teď připravuju scénář, a protože bude vycházet z osobního zážitku, potřebuju scenáristu, který mi s tím pomůže a trochu mě od toho odsune. Pak budu projekt prezentovat na různých evropských setkáních. Vzhledem k tomu, že ta skutečná událost se stala v Itálii, potřebujeme nějakého evropského koproducenta. Českým producentem bude zase Dáša Sedláčková. Nedávno jsme žádali Státní fond kinematografie o finanční podporu na přípravu scénáře, bohužel jsme ji nedostali. Námět funguje, ale asi to ještě zdaleka nemám tak rozpracované, jak bych potřeboval. Vidím, kolik to bude práce a že to je proces na dalších několik let.

JH: V mém případě se bude jednat o středometrážní debut, experimentální filmový portrét jednoho televizního pořadu. S producentkou Dášou Sedláčkovou jsme dostali podporu od Státního fondu kinematografie. Natáčet se začne po novém roce.

Jaká je další cesta Rekonstrukce?

ON: Doufám, že díky nominaci na EFA bude Rekonstrukce ještě vidět. Ale od premiéry to je rok a půl, mám pocit, že jsme už všechno zvládli, film běžel na spoustě zahraničních festivalů a já už jdu dál. Evropské filmové ceny byly vrchol a důstojné zakončení tažení, které nikdo nečekal.

JH: Zároveň se film díky nominaci na EFA dostal do nějakého balíčku a ještě asi o rok se prodlouží jeho festivalový život.

ON: Našli jsme i skvělého zahraničního distributora, takže Rekonstrukce by měla žít taky online a v televizích.

Zažili jste s filmem hodně debat s diváky?

ON: Téměř na každém festivalu, ale mám pocit, že otázky padaly všude stejné. Ty debaty trvají 5-10 minut, nejde o širší diskusi. Lidi nejvíc zajímá, jak je film spojený se skutečným případem. Nebo otázka herců a neherců.

S nimi to bylo jak?

ON: Na hlavního představitele jsme chtěli udělat casting v pasťáku na Proseku. Po první schůzce s ředitelem jsme ale zjistili, že s našimi zkušenostmi a rozpočtem to je nereálné.

JH: Je k tomu totiž potřeba spousta administrace.

ON: V té chvíli naštěstí vyšla Pustina, jejíž část se odehrává v pasťáku. Našel jsem si podle titulků jejich castingovou agenturu, oslovil je a oni byli moc milí a pomohli nám. Hlavní roli dostal Jára Květoň, který se v Pustině objevil jako kompars. Pro nás byl druhá volba, první nám nevyšla. Je to srdcař. Měl s bráchou těžký život, prošli se děcákem, pasťákem, ve věznici, kde jsme točili, znal jednoho z vězňů. Hereckou zkušenost měl jen z nějaké reklamy. Zbytek tvořil kompars a sami vězni, jen vyšetřovatel je profesionální herec, Přemysl Bureš z Ostravy.

Vězni vás poslouchali?

JH: Schválně jsme si vybrali dokumentární situace, kde se provozuje běžná činnost, sport, jídlo, nástup…

ON: To vycházelo už z našeho pseudoscénáře, který tvořily odrážky na jedné A4 se slovy tělocvična atd. Trochu přeháním. Ale při testech jsme si uvědomili, že cokoliv Jára řekne, bude sedět do scénáře. Chtěli jsme zachytit denní rutinu ve vězení. A kdybychom vzali herce z DAMU a posadili ho k vězňům, nefungovalo by to. Járovi a ostatním jsme mohli říct, ať se baví o rodinách, proč jsou ve vězení a všechno znělo přirozeně a sedlo nám do filmu. V jedné scéně dokonce dva kluci zjistili, že se znají z nějaké olympiády pasťáků, to jsme ale vystřihli. Těžší pro Járu byly scény rekonstrukce, kde si už musel pamatovat text.

JH: Režie byla o tom, aby byli všichni co nejcivilnější. I Járu jsme tlumili.

Co na film říkali vyšetřovatelé, kteří s vámi spolupracovali?

ON: Nejdřív byli odměření, nevěděli, co vznikne. Nakonec byli rádi, že ten film existuje, protože vypráví o tématu, o kterém se nikdo nebaví a přitom společností prochází konstantně. Já sám netušil, jak moc podobných případů je, vůbec se o nich nemluví. Informace o Rekonstrukci pak k naší radosti sdílel český kriminologický ústav a pár obdobných institucí.

S přidáním skutečné fotky z místa činu na konec filmu nebyl problém?

ON: Tu jsme dostali od detektiva. Dát ji tam napadlo střihače Šimona Hájka. Protože pachatel je pravomocně odsouzený, šlo to.