Ovlivňovat zrání filmaře je fascinující, říká umělecký ředitel MFF Karlovy Vary Karel Och
Možnost prostřednictvím filmů prožívat různé životy, podívat se do různých končin a dob a také setkat se s nejrůznějšími lidmi – skutečnými i fiktivními. Těmito slovy definuje Karel Och, umělecký ředitel Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, to, co ho na filmovém světě fascinuje. V rozhovoru pro e15 magazín popisuje, jak vzniká program festivalu, co by si diváci neměli nechat na 58. ročníku ujít i jaké to je, žít na hraně reality a filmu.
Celovečerní formát filmu poskytuje podle Karla Ocha zkondenzované dramatické příběhy, které v divákovi vzbuzují extrémní pocity. „A možná si tím člověk uvědomuje, že je na živu,“ říká umělecký ředitel, který je součástí festivalového týmu už 23. rokem.
Žijete filmem?
Jednou jsem prohlásil, a způsobilo to kolem mě trochu povyk, že se na filmy dívám skrz život a život žiji skrz filmy. Je to provázané, ačkoliv to zní kostrbatě. Nicméně když svému nejbližšímu okolí řeknete, že žijete život prostřednictvím filmů, tak na to nemusí reagovat úplně dobře. Vypadá to lehce neprakticky.
Není to nebezpečné?
Může být. Lze to však zkombinovat, protože to dlouholetá praxe umožní. Adolescentní začátky jsou v případě přechodu mezi filmem a realitou bolestivější, ale ve zralém věku se s tím naučíte pracovat a čerpáte z toho jen to pozitivní. Tu pestrost.
Jak vzniká festivalový program?
Podstatou mé práce je zhodnocení všech nabídnutých filmů a posouzení, které z nich jsou vhodné, respektive o které bychom se chtěli podělit se svým publikem a s profesionály z Česka i ze zahraničí. Publikum chce vidět dobré filmy, ať už jsou ve světové premiéře, nebo již byly na nějakých festivalech předtím. Nicméně abychom je měli, musíme kultivovat vztahy se zahraničním tiskem, který o takzvaných objevech a nových filmech píše. A samozřejmě také pečovat o vztahy s industry – se zástupci odborného filmového světa, jako jsou producenti či zahraniční prodejci, kteří nám pomáhají filmy dostat.
Filmy vybírám ve spolupráci se svým šestičlenným týmem dramaturgů a poté ještě se širším týmem lidí, kteří nám pomáhají projít veškeré přihlášené filmy. Těch je každoročně na dva tisíce.
Z čeho se tedy skládá festivalový program?
Když to zjednoduším, tak je složený ze dvou druhů filmů – pro hlavní a vedlejší program. V hlavním programu musí být premiéry, protože jde o filmy, které jsou v soutěži, ale patří do něj také filmy takzvaně mimo soutěž s označením „zvláštní uvedení“. Těch je zhruba čtyřicet. Filmy z hlavního programu propagujeme nejvíc – zejména pokud jde o zahraničí –, protože tyto snímky po své premiéře v Karlových Varech cestují po světě a ve své další kariéře zmiňují svůj start právě u nás. Tedy z hlediska naší reputace a další práce je to velmi důležitý moment.
Tím, že se díky panu Jiřímu Bartoškovi a dlouholeté umělecké ředitelce festivalu paní Evě Zaoralové začátkem 90. let do Varů navrátilo laické publikum, vytvořil se z karlovarského festivalu i referenční bod světové kinematografie celé aktuální sezony. Začaly se tak nabírat filmy z podzimní sezony, ze Sundance v lednu, v únoru z Berlinale až po Cannes v květnu. A to nejlepší z nejlepšího dané sezony se promítá ve vedlejší sekci ve Varech. Jde o segment filmů, na nějž se někteří diváci těší nejvíc, protože o těchto filmech už něco vědí. Karlovy Vary jsou tedy co do programu kombinací premiér filmů, které později mají bohatý život a po nás jedou třeba na třicet festivalů, s filmy, jež už byly uvedeny někde jinde před námi a samozřejmě budou i někde po nás s tím, že od nich často máme distribuční předpremiéru.
Přemýšlíte v průběhu probíhajícího festivalu už o tom následujícím?
Někdy dokonce již před zahájením toho aktuálního. Stává se, že zhruba měsíc před festivalem, kdy zveřejníme hlavní program, vzniká prostor pro počáteční nenápadnou reflexi dosavadní práce. Máme ji aktuálně pod kůží a říkáme si, co bychom následující rok udělali jinak, z čeho se z aktuálního ročníku poučit. Třeba jak naložit s filmy, abychom filmaře neblokovali. Filmaři své filmy vždy nabízejí na různé festivaly a v případě, že chtějí prioritně do Varů, ale do toho dostanou nabídku z festivalu, který je pro ně na druhém místě, poprosí nás, zda bychom jejich film posoudili rychleji.
Vycházíte vstříc, předpokládám...
Samozřejmě, protože když naopak chceme my film, který se přihlásí například do Benátek – což je jeden z nejvýznamnějších festivalů na světě, vedle Cannes a Berlinale –, poprosíme kolegy z Benátek, zda by se k danému filmu nevyjádřili rychleji, abychom jej v případě jejich zamítnutí mohli vzít my.
Se zahraničními festivaly musíte, předpokládám, udržovat dobré vztahy...
Jsme v dobrých vztazích se všemi, ale v intenzivnějších jsme s festivaly, které jsou v kalendáři přibližně ve stejný čas jako my. Těmi jsou Benátky, Locarno v srpnu, což je festival přibližně stejné kategorie jako ten náš, stejně jako Rotterdam nebo San Sebastián. Někdy i torontský festival. Řeší se s nimi často také strategie. Většina filmařů – logicky – dokončuje postprodukci tak, aby mohli nabídnout svůj film do Cannes, protože je snem každého být na největším filmovém festivalu na světě, kam se ale dostane opravdu jen zlomek přihlášených snímků. V okamžiku, kdy filmy přihlášené do Cannes dostanou „ne“, rozmýšlejí se, co dál. Přičemž někteří chytří, aby se to celé urychlilo, nám nabídnou svůj film už před tím, než znají stanovisko z Cannes.
Kdy gradují přípravy na MFF KV a kdy musí být hotovo?
Každoročně gradují v květnu, kdy se snažíme mít vše uzavřené před odletem do Cannes. Zhruba za pět dní po návratu z Cannes ohlašujeme program, což je většinou měsíc před festivalem. Letos to vyšlo na 28. května.
Stalo se někdy, že vám festival v Cannes zkomplikoval život?
Jednou za pět až sedm let se stane, že se zamilujeme do filmu, který se nám podaří dostat do hlavního soutěžního programu ve Varech a na poslední chvíli tomu snímku přijde z Cannes pozvání. To je velmi komplikovaná situace pro ty, kdo nám film dali, protože na jednu stranu chtějí ctít naši domluvu, na druhou stranu pozvání na festival v Cannes je pro každého filmaře zásadní okamžik. Když to s námi komunikují upřímně a otevřeně, tak jim samozřejmě vyjdeme vstříc. Nechceme být těmi, kdo zpomalují kariéru filmaře. I když nám to trhá srdce.
V čem bude letošní rok jiný, jsou v dramaturgii nějaké zásadní změny?
Zásadní změny jsme provedli již před několika lety, kdy vedle hlavní soutěže, existovala soutěž Na východ od Západu, soutěž velmi důležitá pro druhou polovinu 90. let a následující dvě dekády. Byla vytvořena proto, aby podpořila filmovou produkci zemí bývalého východního bloku a pomohla filmařům z naší části světa vymanit se z mentálního, geografického, ale také postkomunistického ghetta. Účel toho, pro co byla soutěž vytvořena, byl naplněn. Proto skončila.
Do toho sílily hlasy filmařů z ostatních částí světa, abychom vytvořili více prostoru pro mladé tvůrce, protože k nám chtěli jít s premiérami i snímky z Asie či Latinské Ameriky. Tak jsme s kolegy přistoupili k definici druhé soutěže, která se nyní jmenuje Proxima a je zaměřena na mladé talenty z celého světa. Letos máme třetí ročník Proximy a jsme velmi spokojeni, protože za velice krátkou dobu se i navzdory předsudkům skvěle etablovala.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
