Pavel Strnad: Filmové pobídky požaduje nejen Hollywood

„Český filmový průmysl má nějaký limit. Odhadujeme, že kapacita českého filmu, co by dokázal obsloužit, je zhruba čtyři až pět miliard korun zahraničních investic,“ říká šéf Asociace producentů v audiovizi Pavel Strnad.

E15: Obrat českých produkčních společností sdružených v asociaci vzrostl loni o čtvrtinu na více než pět miliard korun. Co mělo hlavní vliv?

Nejvíce se na tom podílely zahraniční zakázky, které stouply o čtyři pětiny na 2,84 miliardy korun. Nárůst je dán především filmovými pobídkami pro zahraniční filmaře, které se loni zvýšily z 300 na 500 milionů korun.

E15: Systém filmových pobídek byl spuštěn v roce 2010. Jak funguje?

Provázejí jej od počátku provozní problémy. Systém je založen na principu daňové vratky. Stát vyhradí peníze v rozpočtu, ze kterých pak po natočení a vyúčtování snímku vrací produkcím dvacet procent z uznatelných nákladů. Na začátku roku musejí zástupci zahraničních produkcí nahlásit, že chtějí natáčet v Česku a požádat o alokaci oné pětiny z uznatelných nákladů. Jenže připravovaných produkcí je mnohem více, než kolik se jich nakonec realizuje. Producenti to totiž nezkoušejí jen v Česku, ale zkoumají možnosti financování i v dalších zemích. Mnohé projekty se také posouvají, například v závislosti na časových možnostech herců a dalších vlivech. Žádosti o vyhrazení peněz jsou tak vždy několikanásobně vyšší než jejich skutečné čerpání na konci roku.

Jenže stát nemůže částku stanovenou ve státním rozpočtu překročit. Takže se v prvních letech stávalo, že peníze byly vyhrazeny hned na začátku roku a v říjnu se zjistilo, že se naopak nevyčerpají. Systém, který funguje jen pro jeden fiskální rok, bohužel neodpovídá periodě, v jaké se odehrává filmová výroba. To jsou přibližně dva až tři roky.

E15: Co by bylo řešením?

Problém by bylo možné vyřešit vyhrazením peněz ve střednědobém rozpočtovém rámci, což je řešení, na kterém se nyní pracuje. Ale samozřejmě pomohlo už jen to, že se pobídky zvýšily z 300 na 500 milionů, takže bylo možné dát peníze na více projektů.

Nárůst počtu filmů v kinech je způsoben digitalizací. Náklady na uvedení už nejsou tak vysoké jako dříve. To umožňuje promítat snímky, které by se dříve na plátna kin zřejmě nedostaly

E15: Navíc fond kinematografie zhruba polovinu částky doplácel projektům z předchozího roku.

Ano. Filmové projekty přecházejí z roku do roku, takže místo aby se auditovala celá produkce najednou na konci, tak se audituje pokaždé na konci fiskálního roku. Audit se tak třeba provádí několik roků za sebou. Je to celé velice komplikované. Češi si to prostě umějí udělat velmi složité.

E15: Je to v okolních zemích jednodušší?

Například v Maďarsku je systém jiný. Peníze nevyplácí stát ze státního rozpočtu, ale pocházejí od daňových poplatníků. Systém velice zjednodušeně řečeno funguje tak, že si producent najde maďarskou společnost, jež platí daň z příjmu. Peníze, které by odvedla na daních, místo toho investuje do filmového projektu. Tato investice se jí započte nejen do nákladů, ale zároveň se jí o tuto částku sníží i daňová povinnost.

E15: Situace by se ale měla zlepšit, neboť stát pro příští rok slíbil zvýšit peníze na filmové pobídky o dalších 300 milionů na 800 milionů. Je to tak?

Významně to pomůže odblokovat současný částečně zabrzděný systém. Zahraniční produkce potřebují mít jistotu, že když se sem rozhodou přijít natáčet, tak se nestane, aby se podmínky v době natáčení nějak výrazně měnily. Nebo že by dokonce peníze, které stát slíbil, nevyplatil. To je důvěryhodnost, již musí stát garantovat.

E15: Fond kinematografie odhaduje, že když stát dá ročně půl miliardy na pobídky, tak to znamená příliv čtyř miliard korun, které zahraniční filmaři v Česku celkově utratí. Odpovídá to i vašim propočtům?

Počty jsou jednoduché – státní dotace je 20 procent z uznatelných nákladů. Když stát rozdělí půl miliardy, tak to znamená dvě a půl miliardy korun nákladů utracených v Česku. Filmaři ale utratí peníze i za další, neuznatelné náklady nebo věci, které mají sekundární efekt. To jsou například honoráře zahraničním hercům a členům štábu, kteří tady během natáčení bydlí, nakupují a utrácejí peníze. Stimuluje to také další služby, jež filmaři potřebují.

E15: Kolik by byl schopen český filmový průmysl obsloužit produkcí?

Český filmový průmysl má samozřejmě nějaký limit. Pokud bude poptávka po službách stoupat, tak se nabídka bude požadavkům přizpůsobovat. V současné době máme ateliéry s určitou kapacitou, nějaký počet štábů a lidí, kteří mohou ve filmových profesích pracovat. Odhadujeme – i podle toho, jaký byl objem produkce v letech předcházejících zavedení pobídek v Maďarsku a potom –, že současná kapacita českého filmu, co by dokázal obsloužit, je nyní zhruba čtyři až pět zahraničních investic. Tomu odpovídá 800 milionů korun pro filmové pobídky (tedy pětina pro daňové vratky, pozn. red.).

E15: Přišla ČR o nějakou významnou filmovou produkci právě kvůli omezeným možnostem systému? Jako když se v Česku před lety nakonec netočila Mission Impossible 5?

Konkrétní film nejsem schopen uvést. Obecně se ale dá říci, že všechna hollywoodská studia, která uvažují o projektu natáčeném někde v zahraničí, ať už z důvodů lokací nebo finančních, mají základní podmínku. Tou je, že dotyčná země musí nabídnout nějakou formu podpory. Před několika lety jsem mluvil s jedním americkým producentem, který říkal, že z principu nechodí natáčet do zemí, kde podobný systém není. Považuje to za standard, kterým země vyjadřuje jistou otevřenost a vstřícnost k někomu, kdo tam přichází utratit desítky milionů dolarů.

Navíc vidí, že konkurence mezi jednotlivými zeměmi je velká. Státy mezi sebou soutěží o projekty a snaží se přesvědčit šéfy výroby v Hollywoodu, Británii či západní Evropě při jejich rozhodování, kde realizovat projekt, že je to pro ně výhodné. Že mají nejen lokace, které hledají, skvělé štáby, takže natáčení bude rychlé a efektivní, ale že to přinese i finanční zdroje, které jsou v některých případech docela významné.

E15: Tržby za natáčení českých reklam naopak klesly o pětinu na 1,4 miliardy korun. Co se zde projevilo?

Na tom se podepisuje hospodářská situace a recese či krize. Přes zadavatele reklamy se tento hospodářský problém přenáší na reklamní agentury a přes ně na výrobu reklam. Klienti zadávají méně reklamy, a tím se jí méně vyrábí. Místo nových reklam více vysílají staré verze nebo se jen staré verze upraví pro nový produkt. Navíc u výroby reklamních spotů je snazší jít natáčet do země, která nemá infrastrukturu. Jsou to tří- nebo čtyřdenní projekty, u kterých přiletíte se štábem, natočíte všechno potřebné a zase odletíte. Nejste tam několik měsíců jako u celovečerního filmu. Takže producenti reklam jsou mnohem flexibilnější a více vyhledávají možnosti, kde reklamu udělat levně a zajímavě.

E15: Souvisí to s nárůstem obratu filmové produkce, že česká kina loni uvedla 285 premiér, tedy o pětinu více než předloni?

Nárůst titulů v kinech je způsobený digitalizací. Kina jsou už dva tři roky digitalizována a od té doby neustále narůstá počet titulů uváděných v kinech. Nárůst je dán především zahraničními filmy, protože počet českých premiér zůstává už několik let konstantní, je jich okolo padesáti. Náklady na uvedení filmu v kinech už totiž nejsou tak vysoké jako dříve. To umožňuje distributorům uvádět filmy, které by se dříve na plátna kin zřejmě nedostaly. Není třeba vyrábět filmové kopie, které stály kolem 50 tisíc korun, stačí vyrobit digitální kopii, kterou pak zkopírujete na harddisky.

Nárůst obratu české produkce souvisí podle našich údajů především s větším množstvím televizní produkce, kterou pro televizní vysílatele vyrábějí nezávislí producenti. V minulém roce navíc došlo po téměř roční přestávce k obnovení činnosti Státního fondu kinematografie. Očekáváme proto, že v příštích letech by se měla na zvýšení obratu české produkce podílet i filmová výroba.