Zajíček ale není žijící legendou, která by se utápěla v minulosti. Se svou kapelou vydal další album, hraje v divadelním představení a letos otevřel už druhou výstavu. Povídali jsme si v miniaturním bytě, který mu sehnala dcera, aby neskončil na ulici. Zajíček si pochvaluje hlavně balkon s výhledem na Prahu. Když si v dlouhém kabátě a kšiltovce stoupne k zábradlí, připomíná strážce majáku nebo námořníka. „Je to moje první oficiální adresa v Česku od návratu z emigrace,“ říká.
E15: V ČT běží dokumentární cyklus o undergroundu. Tedy o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v nesvobodné době, jak zní motto projektu. Co na něj říkáte?
Televizi nemám, ale pár dílů jsem viděl. Některé jsou skvělé, třeba ten o Sváťovi Karáskovi.
E15: Ve dvacátých letech minulého století tehdy čtyřiašedesátiletý Antonín Sova řekl: Jsem už stár a básník dnes znamená hovno. Minulý týden bylo čtyřiašedesát i vám. Co znamená básník v současnosti?
Všechno a nic.
E15: Jste zřejmě nejvydávanějším autorem, který vzešel z takzvané druhé kultury. Nenapadá vás někdy, jak by se vám žilo v dobách, kdy poezie vycházela v desetitisícových nákladech?
V jiném čase bych žít nechtěl, nepatřil bych tam. O takových věcech nikdy nepřemýšlím.
E15: Narážím na situaci, s níž se potýkáte. Kvůli dlouhodobé, bývalou Státní bezpečností násilně vynucené emigraci nemáte po mozkové mrtvici, která vás před časem postihla, nárok ani na minimální invalidní důchod. Psaní, a zvlášť básní, je přitom honorované málo.
Upřímně říkám, že mi to nevadí. Beru to tak, jak to je, a nesnažím se pro to hledat důvody nebo si stěžovat. To bych se začal točit v kruhu, který by se uzavřel. Většinu života jsem si vydělával jinak. A nejlepší je fyzická práce.
Skutečně se nerad vracím. Vše, co člověk dělá a věří tomu, stojí za to. Nevím, proč to tak je. Ale v tom, že ty věci jsou, že se odehrávají, je jejich cennost
E15: Nejprve v samizdatu a po listopadu 1989 už oficiálně jste vydal přes pětadvacet knih. Které si ceníte nejvíc?
Nepočítám je. A které si cením nejvíc? Co na to říct, když je tak nádherné počasí a sedíme pod hvězdami, které nejsou vidět…
E15: Se skupinou DG 307 či samostatně jste nahrál téměř čtyři desítky CD. První koncert „dégéček“ se uskutečnil v roce 1973 v Klukovicích u Prahy, kde jste v tamní hospodě sehnal Plastic People Of The Universe zkušebnu. Prý jste v té době urputně telefonoval Ivanu Jirousovi a chtěl se s ním bavit o poezii.
To je pravda, volal jsem mu, o ty věci mi šlo. Když začínala normalizace, bylo mi něco málo přes dvacet a chtěl jsem pryč. Nešlo to ale, hranice byly zavřené. Vnitřně jsem tušil, že bude nutné to přijmout a potkat zajímavé lidi jako například Plastiky a Egona Bondyho. To setkání pro mne bylo velice zásadní.
E15: Měl jste nějaké vzory? Třeba Jirouse?
Ne, neměl. Ve světě psaném jsem ale obdivoval a dodnes obdivuji různé věci. Jako osmnáctiletý jsem miloval Kerouaka a další beatniky, nejdůležitější pro mě byl Gregory Corso. Mám je rád dodnes.
E15: V roce 1976 jste byl v procesu s undegroundem odsouzen za výtržnictví k jednomu roku vězení nepodmíněně, po Jirousovi to byl druhý nejvyšší trest. Nakolik se tato zkušenost odrazila ve vašem psaní?
Šíleně mě ovlivnila, v kriminále jsem si spoustu věcí uvědomil. Byla to taková univerzita.
E15: Jak po vašem propuštění vypadala vystoupení DG 307?
Nebyla tak divoká. Začalo pro mne být velice důležité spojení textů s hudbou a scénografie. Texty byly ráznější, až chiliastické.
Po revoluci jsem se přijel podívat do Prahy a nastalo takové vnitřní dilema, protože jsem chtěl zpátky do New Yorku a odtamtud zase sem. A život skákající jako jojo tím započal. Takže doma se cítím tam, kde zrovna jsem
E15: Můžete popsat expresivní scény, které jste vytvářel?
Při jednom vystoupení jsme byli úplně skryti za oponou z pláten, publikum vidělo jen naše stíny. Při jiném vystoupení byla plátna rozřezaná.
E15: Patřil jste mezi první signatáře Charty 77, která vznikla právě v reakci na proces s undergroundem. Co na váš způsob života a postoje říkali rodiče?
Strašně mě podporovali, byli skvělí! Na ten proces přišel můj táta. V té době mu ještě nebylo šedesát. Už byl ale v důchodu, protože celý život pracoval v uranových dolech. Na chodbě čekal Václav Havel, Pavel Landovský a další lidé, kteří ho neznali. Když Landovský viděl, jak přichází, povídá: Co je to za člověka? Není to fízl? A Havel mu řekl: Neblbni, to je přece Pavlův táta. Skvělý byl i katolický kněz z radotínského kostela a spousta dalších. I mezi těmi takzvaně špatnými lidmi vždycky najdete takové, kteří za vás neváhají strčit ruku do ohně. To mě šokuje i mile překvapuje!
E15: Následovala estébácká akce Asanace. V roce 1980 jste byli se ženou a dvěma dětmi nuceni emigrovat do Švédska.
Fízlové mi několikrát rozbili držku. Tak jsem si řekl, že na to tady seru.
E15: Jak vzpomínáte na Švédsko?
Tohle období patřilo k těm nejlepším. Naučil jsem se švédsky a studoval na univerzitě, i když jen krátce. Jsem švédský občan.
E15: V roce 1986 jste už bez rodiny odjel do New Yorku. Co vás přivedlo k tomu, že jste se tam začal věnovat výtvarnému umění?
Vždy jsem do New Yorku chtěl jet, ale nešlo to! Už několik let předtím jsem měl v úmyslu postavit šachovnici se šachovými figurkami, jako je král, královna, střelec. Nakonec vznikly velké sochy z nasbíraného dřeva, dokončil jsem jich šest. Po New Yorku jsem vždycky toužil! Umění mě tam jako kdekoli jinde neživilo, pracoval jsem jako obyčejný stěhovák.
E15: Souvisely vaše tehdejší výtvarné snahy s knihami–artefakty, jako byla Mařenická kniha, Dopisy nebo Roztrhanej film, které jste ještě v Československu vydal v samizdatu?
Ne, to bylo něco trochu jiného.
E15: V Americe jste potkal fotografku s finskými kořeny Minnu Pyyhkalu, s níž jste se později oženil.
Už jsme rozvedení, teď žije v Bostonu. Mám s ní třiadvacetiletou dceru Gabrielu. Narodila se v Česku a až do maturity tady chodila do škol. Poslední tři roky jezdí do Bostonu, dokončila si tam americké střední vzdělání. Teď bude studovat na bostonské univerzitě. Vídáme se stále i na tu dálku, i když se nevidíme. Sehnala mi tenhle byt. Po mrtvici jsem byl na hraně bezdomovectví. Bydlel jsem u jednoho kamaráda, říká si Mak, který mi to nabídl. Byl jsem u něj přes dva roky a ani jsem si neuvědomil, že tam nemůžu být do nekonečna a musím se vystěhovat. Zavolal jsem proto Gabriele, jestli neví o nějakém bydlení. A ona v té době chodila s klukem, jehož matka spravuje tyhle byty. Když jsem viděl tenhle balkonek, hned jsem se rozhodl. Je to moje první oficiální adresa v Česku od návratu z emigrace.
E15: Kde se cítíte doma?
Dobrá otázka! I když nesnáším cestování, nějakým způsobem miluji pojem New York. Po revoluci jsem se přijel podívat do Prahy a nastalo takové vnitřní dilema, protože jsem chtěl zpátky do New Yorku a odtamtud zase sem. A život skákající jako jojo tím započal. Takže doma se cítím tam, kde zrovna jsem.
E15: Loni v říjnu měla ve Studiu hrdinů premiéru divadelní inscenace Pustina, která se noří do hlubin vaší osoby. Představení, kde hrajete sám sebe, vychází z vašich básní a je doprovázeno živou hudbou DG 307. Kdo dal impulz k jeho vzniku?
Režisér Miroslav Bambušek, který znal mé knihy. Asi dva roky jsme dávali dohromady scénář. Ta hra je výborná, velice ji doporučuji. Jenže Tomáš Vtípil, který napsal hudbu, před třemi týdny spadl ze štaflí na beton. Krev mu tekla z nosu, uší, očí. Naštěstí byla kousek odtamtud nemocnice, za dvě minuty ho odvezli na jipku. Už by měl být z nejhoršího venku. V červnu se mají představení obnovit.
E15: Na začátku roku jste měl výstavu v Plzni. Teď je až do konce dubna pod názvem Struktury času k vidění ve Vrchlického divadle v Lounech. Jde o soubor automatických kreseb, koláží a asambláží. Jsou z poslední doby?
Je to takový průřez. Jsou tam i věci, které jsem dělal ještě v Göteborgu. Louny jsou nádherné! Žil tam jeden z našich nejuznávanějších malířů Zdeněk Sýkora, jeho obrazy jsou výborné. Měl jsem možnost ho osobně poznat.
E15: Na rozdíl od některých vašich vrstevníků se neutápíte v nostalgických vzpomínkách na minulost. Z vašich textů je zřejmá nechuť vracet se. Na posledním CD opakujete věty: Nebuď opatrnej! Ničeho se neboj! A jdi!
Skutečně se nerad vracím. Vše, co člověk dělá a věří tomu, stojí za to. Nevím, proč to tak je. Ale v tom, že ty věci jsou, že se odehrávají, je jejich cennost.
| Pavel Zajíček (64) |
|---|
| Narodil se v Radotíně. Jeho první literární pokusy spadají do druhé poloviny šedesátých let, kdy studoval průmyslovku. Po maturitě se přihlásil na Stavební fakultu ČVUT, tu ale nedokončil. V roce 1973 se v bytě Dany a Jiřího Němcových v pražské Ječné ulici setkal s Ivanem Jirousem. Ve stejném roce založili s Mejlou Hlavsou skupinu DG 307, stali se z nich celoživotní přátelé. Antihudební těleso se inspirovalo Aktualem Milana Knížáka. V roce 1980 emigroval do Švédska, do Prahy se natrvalo vrátil o patnáct let později. Složení DG 307 několikrát obměnil, její další řadové album Životy? Nebo bludné kruhy? vyšlo loni na jaře. Zatím poslední básnickou sbírku Chvění vydal v roce 2012. |
Pozn. red. Pavel Zajíček žije na počátku třetího tisíciletí ve zcela nedůstojných existenčních podmínkách. V loňském roce prodělal mozkovou mrtvici, která o to víc zkomplikovala jeho beztak velice obtížnou životní situaci. Kvůli dlouholeté, násilím vynucené emigraci ve Švédsku a USA nepobírá v současné době ani minimální invalidní důchod. Proto je zcela odkázán pouze na sporé honoráře z koncertů a na pomoc přátel. Na podporu Pavla Zajíčka proto vznikla iniciativa, která se snaží prostřednictvím darů jeho životní situaci alespoň trochu zlepšit.
