Po úspěšné české premiéře na festivalu Jeden svět se dokument Nic jako dřív vydává na tour po filmových klubech. Promítání doprovodí diskuse s jeho autory Lukášem Kokešem a Klárou Tasovskou, zástupci pozoruhodné mladé generace českých tvůrců, kteří svou novinkou o životě mladých na kraji republiky reprezentovali domácí film na prestižním dokumentárním festivalu IDFA v Amsterdamu.
Nic jako dřív velmi zblízka a otevřeně sleduje několik mladých lidí v maturitním věku. Jak jsou hlavní protagonisté s filmem spokojení?
Lukáš: Líbí se jim. Na první projekci na Jednom světě přijeli skoro všichni a na diskusi uvedli, že ve filmu vidí svůj život a že by s námi klidně dál natáčeli.
Měli možnost něco cenzurovat?
Lukáš: Vše bylo domluvené, věděli, jakým stylem budeme točit, nikde nebyla skrytá kamera. Takhle jejich život vypadá.
Jak jste své čtyři hlavní hrdiny z Varnsdorfu objevili? Od začátku jste chtěli zmapovat život mladých v Sudetech?
Lukáš: Mířili jsme mimo centrum, k okrajům. Hlavní hrdinové překračují hranici do dospělosti, zodpovědného života, a téma hranice jsme chtěli zvýraznit i blízkostí k hranici Česka. Naším záměrem nebylo jet do Varnsdorfu, ale natočit film o mladých mezi 17 a 19 lety stylem blízké observace. Věděli jsme, že k tomu budeme potřebovat určitý typ lidí schopných zapomenout na přítomnost kamery, v podstatě sociální herce, kteří se dokážou chovat přirozeně.
Na výzvu, ať se nám přihlásí lidi, kteří chtějí ukázat, jak žijou, reagovalo asi sto zájemců. Ten nejzajímavější chodil na školu do Varnsdorfu, což je dům o sedmi patrech, kde je zároveň intr a na každém patře sídlí jiný obor, učí se tam kadeřnice, zedníci, zahradníci, cestovní ruch.
Třetí patro je vyloučená lokalita, najdete tam obory pro děti s poruchou učení a soustředění a pro zbytek školy to je takové ghetto, jemuž se posmívá. Připadalo nám to jako model společnosti. Tak jsme se tam rozhodli zůstat a na chodbě nebo pak přes Facebook jsme oslovili další lidi.
Klára: Původně jsme si mysleli, že film bude víc o té škole. Jenže Teo asi po třech měsících natáčení ze školy odešel. Renča tam moc nechodila a Anička s Nikolou nakonec odjely do Řecka. Tak jsme radši dál sledovali jejich životy než prostředí školy.
I tak film něco říká o tom, jak málo dospělí připravují děti na samostatný život.
Lukáš: Nedávno jsem četl rozhovor s Bohumilem Kartousem, který popisuje, že regiony jsou časovaná bomba právě proto, jak tam vypadá střední školství. Ve větších městech si můžete školu vybrat. Na maloměstech ne. Učitelé ve Varnsdorfu nám říkali, jak bojují s nezájmem žáků a nedostatkem motivace. Což se nedivím, protože český vzdělávací systém je aspoň pětadvacet let starý.
Potřebujeme debatovat o tom, jak mladé připravujeme na svět. Pořád se divíme, že se společnost rozděluje, přitom se začíná rozdělovat už na školách. Víceletá gymnázia znamenají začátek exkluzivity pro určitou část lidí. I na tahle témata jsme při natáčení mysleli.
Pohled na nelehký přechod do dospělosti má Nic jako dřív společné s dokumentem Sbohem děcáku, kde je vidět, jak dětem chybí vzory. Vy ukazujete, že učitelé často mají sílu zajímat se jen o školní prospěch žáků a je jim jedno, co s nimi bude dál.
Klára: K nějakému selhání autorit určitě dochází. Všichni protagonisti pocházejí z rozvedených rodin. Vzory nemají v nikom.
Lukáš: Což asi zase souvisí s tím, jak se systémově staráme o školství. Paradoxně si víc ceníme učitelů na gymnáziu než těch na učňáku, kde je jejich práce náročnější. Když je okolí není schopno ohodnotit, cítí se i oni zneuznaní a nemají motivaci dělat něco nad rámec svých povinností.
Nic jako dřív se skládá ze tří portrétů. První dva končí před velkou životní změnou, narozením dítěte, resp. maturitou. V posledním první velkou zkoušku Anny a Nikoly vidíme, jejich letní brigádu v Řecku.
Klára: Je to takový epilog ke všem povídkám. Odjely s velkým očekáváním a vrátily se do toho stejného, rovnat skleničky.
Lukáš: Úplně otevřený konec by byl hodně radikální. Se strukturou jsme různě experimentovali. Teo skrze diskotéku, hrabání listí a pozdní příchod na matiku vytváří perfektní expozici místa, včetně všech problémů a vztahu k autoritám. Druhá Renča zažívá nejminimalističtější příběh, čekání na změnu. Cesta do Řecka a naděje na překročení horizontu funguje na závěr.
Rovnáním skleniček a nošením prázdných talířů můžeme okomentovat, jak nefunkční a trochu zbytečné je to, co se ve škole učí. Když holky dostanou šanci odjet do zahraničí, složité zarovnávání sklenic tam vůbec nepotřebují. Vzdělávací systém je nepřipravuje na realitu. K tomu jde o region s největší koncentrací exekucí, ani rodina tedy nenabízí pozitivní model. Rodiče často pracují ve fabrikách za minimální mzdu. Většina lidí tam žije v kruhu.
Klára: I studenti čelí vyhlídce, že skončí ve fabrikách, kde na maturitě nezáleží. Renata řeší závažné životní otázky, maturitu přitom skládá z knihy od Nerudy, který je pro ni na hony vzdálený.
Zatímco struktura snímku vznikala ve střižně, jeho formu připomínající hraný film jste vymysleli předem. Jak jste k ní došli?
Lukáš: Věděli jsme, že když půjde o mladé, můžeme očekávat živější energii a k ní se bude hodit ruční kamera. Chtěli jsme být na ně přilepení, abychom jejich osahávání života a světa zachytili z první ruky. Chtěli jsme fyzický film, v detailech, které se i líp stříhají. Vzpomněl jsem si na srbský hraný film Klip, pak i na Život Adéle, který je taky celý v detailech, to je nevyhnutelné, když chcete ukázat svět z něčí perspektivy.
Používali jsme malou kameru, často to ani nevypadalo, že natáčíme film. Nápadný byl jen zvukař, což jsme řešili i tím, že jsme protagonistům dali mikroport. Se všemi jsme tento natáčecí styl probrali. Všichni přistoupili na hru, že se budeme tvářit, že tam ta kamera není. Brali to jako šanci ukázat, s čím se dennodenně potýkají.
Jsou nějaké scény opakované speciálně pro kameru?
Lukáš: V tomhle typu filmu se bez iniciovaných scén neobejdete. Příkladem je těhotenský test Teovy přítelkyně Dianky. Ve filmu neukazujeme ten okamžik, když se dozvěděla, že je těhotná. Ale věděli jsme, že se to stalo a nechtěli jsme to sdělit tak, že se o něm bude s někým bavit.
Tak jsme se domluvili, že ten test zrekonstruujeme. Takových scén bylo několik, ale většina se nepoužila. Ve filmu převažuje živelnost a přirozenost. Navíc myslím, že filmový jazyk Nic jako dřív podobné zásahy ospravedlňuje. Šlo o drobnosti, díky nimž jsme mohli udržet styl vyprávění, aby se z toho nestal upovídaný film.
Už váš celovečerní debut Pevnost vynikal svým obrazem a formou. Chcete dál zůstat jen dokumentaristy, nebo přemýšlíte i o hraném filmu?
Klára: Přemýšlíme. U dokumentu je frustrující, že nejlepší věci někdy člověk nestihne, nenatočí nebo je nemůže použít, protože jsou za hranicí etiky. Narazili jsme na pár příběhů, které bychom chtěli nějak zpracovat, tak uvidíme.
Lukáš: Určitě to je výzva, které se časem zkusíme postavit. Ale dokument neopustíme, pořád máme nápady. Zároveň po zkušenosti s touto formou natáčení i s těmito příběhy bychom chtěli zkusit napsat scénář nějakého realistického, veristického filmu, kde si budeme moct dovolit v intimitě zobrazování zajít ještě někam dál.
Hrané filmy jsou přece jen pořád víc vidět.
Klára: Přitom dokumenty vyžadují spoustu práce. Jak nás upozornil náš producent Tomáš Hrubý, tvorba celé Pustiny i s napsáním scénáře zabrala méně času než vznik Nic jako dřív. Čas člověk neurychlí, ani při natáčení, ani ve střižně. Zvlášť střihači dokumentů by si zasloužili víc uznání.
