Praha by mohla mít nové muzeum. Nad kolejemi hlavního nádraží, plánuje ředitel Národního muzea

Nad kolejištěm hlavního nádraží, tedy kousek za budovami Národního muzea, má do budoucna vzniknout nová čtvrť. Prostor by měla dostat i veřejná instituce. Budete o to mít zájem?

Určitě zájem máme. Hovoříme o té části nad Vinohradskými tunely, která tvoří pomyslný trojúhelník s historickou a novou budovou Národního muzea. Nejde přitom o nový projekt, myšlenka o výstavbě nad kolejemi se datuje někam do roku 1992. My jsme debaty o této lokalitě sledovali odjakživa, protože je to asi jediná možnost, jak se muzeum může tady na Václavském náměstí ještě rozrůst.

Co by tam mohlo konkrétně vzniknout?

Pracujeme už tři čtvrtě roku na projektu s názvem Muzeum světa – Museum Mundi. Já to vezmu trochu od lesa. Nejsme jenom historické nebo přírodovědecké muzeum, naší součástí je i Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur na Betlémském náměstí. A to je už trochu zastaralé, začali jsme proto uvažovat o rekonstrukci budov. V souvislosti s tím jsme začali vytvářet koncepci nového Muzea světa. Velice rychle jsme zjistili, že moderní rozsáhlé muzeum zaměřené na svět, kde bychom prezentovali naše bohaté sbírky, by se do Náprstkova muzea nevešlo. Proto jsme tuto myšlenku spojili s tím, co se děje okolo hlavního nádraží a prostoru nad kolejemi. Díky tomu můžeme být v našich představách velkorysejší.

Na co by nové muzeum bylo zaměřené?

Muzeum se bude věnovat kulturám celého světa včetně Evropy. Chceme tím rozbít to rozdělení světa na my a oni. Chceme ukázat společné rysy, body, které lidstvo naopak spojují: narození, výchova a dětství, vztah k času a prostoru, domov a bydlení, obchod, rituály, medicína, zákon a právo, vláda, konflikt, pohřby a další. Prezentovat jednotu v pestrosti. Nazvali jsme to Muzeum světa, protože bude o celém světě, a především o lidech, kteří v něm žijí. Pracuje na tom tým z Náprstkova muzea, Univerzity Karlovy a z Akademie věd ČR.

Pentě sluší velké projekty. Ty malé, stamilionové, prodáme, říká nový šéf realitní divize David Musil

Rozhovory

Takže muzeum nebude rozdělené klasicky na sály Asie, Afriky, Severní Ameriky, Evropy a další?

To právě chceme překonat. Hledáme cestu, jak lidskou civilizaci prezentovat neotřelým způsobem. Návštěvník nepůjde jen skrze lidské kultury, ale i přirozenou poutí životem jedince od narození do smrti. Vytváříme nový koncept, ale inspirujeme se v řadě světových muzeích, třeba u Weltmusea ve Vídni, Musée du Quai Branly, Smithsonian Institution a u mnohých dalších. Myslím, že by bylo fajn, kdyby se v Čechách podařilo vybudovat novostavbu, která by byla postavena právě pro muzejní účely. Od Národního technického muzea žádná nová muzejní budova v Praze nevznikla. Ta logika je úžasná i v tom, že bychom na Václavském náměstí měli expozici dějin, přírodních věd a nově i světa. Navíc kdyby se to povedlo, budeme tu mít vedle sebe stavby z 19., 20. a z 21. století.

To mě přivádí na otázku, jak by mělo muzeum vypadat? Dnes je většina muzeí v historických budovách, které jsou mnohdy spíš reprezentační než funkční.

Když už se tady bude stavět, měla by rozhodně vzniknout architektonicky kvalitní budova. Myslím, že by to měla být zásadní podmínka pro investory, aby tu vytvořili něco opravdu zajímavého. Pokud se ptáte na vnitřek, pak je dobré si uvědomit, že muzeum není jen o výstavách. Muzea jsou také komunitními centry, místy setkávání, místy pro trávení volného času, kam chodí lidé večer na film nebo koncert. Kromě výstavních sálů tak potřebujeme i přednáškové sály, kinosál, prostory pro kulturní akce a další doprovodné aktivity. 

Co se týká samotných výstavních prostor, nám v podstatě stačí velké, technologicky vybavené sály. Velké čisté prostory umožní architektům výstav vytvořit opravdu zajímavé expozice. Výstavy dnes nejsou jen o exponátech, ale i o příběhu, designu, multimediální technice, světle, zvuku… Taková novostavba by nám umožnila tvořit skutečně moderně. Máte pravdu, že ve starých budovách se musíme vyrovnat s jejich limity, sama jste před rozhovorem zmiňovala dlouhé fronty před výtahy na kopuli historické budovy. To by nás zde netrápilo.

Jak velká by měla budova být?

Víte, všechno je zatím ve fázi velkého snu, nic konkrétního ještě neprojektujeme. Hovořili jsme o tom, že za nás by byly ideální výstavní prostory o velikosti 5000 metrů čtverečních. Máme ve sbírkách opravdu ohromné množství zajímavých předmětů a většina z nich je nevystavená. A kromě toho potřebujeme prostory pro dočasné výstavy, protože ty dosavadní nám nestačí. Ale zatím trochu předbíháme. Nyní pracujeme na tematickém zaměření muzea, budeme o tom diskutovat ještě s dalšími odborníky. Jsou zde samozřejmě otázky etiky vystavování různých předmětů, třeba lidských ostatků, které dnes řeší světová muzea a musíme si je zodpovědět i my.

Západní muzea v posledních letech intenzivně řeší předměty přivezené kolonialisty.

Bezpochyby se otázce kolonialismu nevyhneme, když budeme dělat muzeum o světě. Ta debata tu bezpochyby bude, ale naše česká cesta je trochu specifická tím, že jsme nikoho nekolonizovali a nemáme tak černé svědomí jako jiné státy. Naši sbírku vytvořili mimo jiné čeští cestovatelé. Jsme malá země, nemáme moře, koloniální minulost, ale Češi rádi cestují, poznávají svět a za stovky let přivezli z cest různé předměty a dodnes je přivážejí.

Jak daleko jsou jednání s městem a investorem, developerem Penta Real Estate, a s Českými drahami?

Teprve se o tom začalo jednat a hovořit o podmínkách. Investor sám začal veřejně říkat, že by na tomto místě rád postavil nějakou veřejně prospěšnou budovu. Domnívám se, že si to Praha stejně bude klást jako podmínku, aby to vůbec prošlo schvalovacím procesem. My jsme tento nápad na Muzeum světa položili na stůl, aby to nebylo jen o tom, že chceme další budovu, ale že taky pro ni máme konkrétní téma. Jednání jsou ale na začátku.

Jak vysoká by byla investice?

To se těžko odhaduje. Já bych v dnešních cenách odhadoval asi dvě miliardy korun. Ale neberte mě za slovo, vůbec nevím, jak ta budova bude vypadat. Musel by se najít nějaký model financování se zapojením soukromého investora a státního rozpočtu. Samotné pozemky pod kolejištěm ostatně díky Českým drahám stále vlastní stát.

Generální ředitel Národního muzea v Praze Michal Lukeš. | Zdroj: Tonda Tran

Kolem muzea povede brzy tramvajová trať, kterou začalo stavět město. Co to pro vás znamená?

My jsme od začátku příznivci návratu tramvají mezi budovy Národního muzea a revitalizace Václavského náměstí podle návrhu Jakuba Ciglera. Teď jsme v úzkém kontaktu s investorem, dopravním podnikem, a se zhotovitelem, protože je to tříletá investiční akce a nejde jenom o koleje. Oni musejí v rámci toho opravit i stropní desku stanice metra, což je rozsáhlá stavební aktivita, kterou pocítí motoristé i my. Snažíme se s nimi jednat, aby stavba neomezovala naše návštěvníky a také aby nám něco nezničili. Muzeum je relativně nově opravené, tak doufám, že nám nic nepoškodí.

Dlouhodobě jste kritikem magistrály, která vede z obou stran kolem historické budovy muzea. Smířil jste se s tím, že se to jen tak nezmění?

Už jsem se musel smířit s tím, že nebude zahlubována do země, jak jsme o to před lety usilovali. Byl jsem velkým zastáncem toho, aby se Václavské náměstí opět propojilo s historickou budovou Národního muzea, protože k sobě historicky patří. Teď doufám, že se hlavnímu městu podaří splnit vizi o omezení automobilové dopravy v centru Prahy. Je pravda, že obě budovy Národního muzea (historická i někdejší budova Federálního shromáždění – pozn. red.) jsou na takovém opuštěném ostrově. Pokud by se podařilo postavit třetí budovu, mohli bychom ji propojit s těmi stávajícími podzemními chodbami pod magistrálou.

Jak má vypadat moderní muzeum? Jednou jste říkal, že by muzeum nemělo jen vzdělávat, ale i bavit.

Tak nebudete chodit někam, kde se nudíte. Muzeum bude vždycky založeno na předmětech, které máme ve sbírkách. Jsou to dokumenty dějin a přírody. Úkolem muzea je ale i vyprávět příběhy, nemůžete jen mít naskládané věci vedle sebe, musíte vyvolat zájem a emoci. Chcete, aby lidé neodcházeli jen s nejnovějšími vědeckými poznatky, ale i s kvalitním estetickým zážitkem. Důležité jsou detaily jako špičkový orientační systém, interaktivní prvky, IT technologie, my třeba používáme i rozšířenou realitu. Kromě toho musíte nabídnout restaurace, dětské koutky a další servis. A musíte zaujmout i ty nejmenší. Když vás rodiče zatáhnou do staré, nudné a zaprášené instituce, už tam znovu dobrovolně nepůjdete. Muzeum musí být konkurenceschopné i k zoologickým zahradám, nákupním centrům a k dalším možnostem trávení volného času.

Když jsem navštívila muzea v Londýně, New Yorku nebo v Amsterdamu, všimla jsem si, jak velký prostor mají obchody s různými muzejními suvenýry. Není to také ekonomicky zajímavá cesta?

U nás je to trochu složitější, protože jsme státní příspěvková organizace a jsme omezeni legislativou. Také na to klademe důraz, je to bezpochyby ekonomická příležitost a budoucnost, bohužel nám pravidla nedovolují se příliš vrhnout do světa byznysu. Nejpodstatnější příjmy máme stále ze vstupného. Loni dosáhly naše tržby ze vstupného a pronájmů asi 200 milionů korun. V roce 2023 jsme tak byli ze 35 procent soběstační v provozních nákladech. Muzeum nejsou jen expozice a výstavy, je to i dvacet milionů sbírkových předmětů v depozitářích, které je nákladné spravovat a financovat, a k tomu děláme také výzkumnou činnost.

Budete zvedat cenu vstupného?

My ho pravidelně zvyšujeme podle ekonomické situace. Ale třeba jsme zavedli pro děti do 15 let vstup zdarma a to se ukázalo jako pozitivní krok, protože sem rády chodí celé rodiny s dětmi a nakonec na tom netratíme.

Do Národního muzea jste nastoupil před více než třiceti lety. Jak se za tu dobu muzejnictví změnilo?

Razantně. Nastoupil jsem sem v roce 1993 jako mladý elév na pozici dokumentátora v oddělení Novodobých českých dějin. A Národní muzeum jako spousta dalších českých muzeí bylo takové zaprášené. Byla to šedivá instituce, s nekompletními expozicemi a v rozpadlé budově. Když jsem se v roce 2002 stal ředitelem, předsevzal jsem si, že se muzeum musí otevřít návštěvníkům. Podařilo se nám opravit historickou budovu, propojit ji s novou budovou, kterou jsme získali, a vytvořit moderní instituci, která lidi zajímá a baví. Myslím si, že české muzejnictví se za těch dvacet třicet let neuvěřitelně posunulo kupředu. Samozřejmě nesmíte usnout na vavřínech, velká muzea ve světě jdou také mílovými kroky dopředu.

A kam se muzea posouvají?

Musíte více přemýšlet o návštěvnících. I když to chvíli vypadalo, že lidé přestanou do muzeí chodit, nakonec se to nepotvrdilo. Když je muzeum dobře udělané, lidi do něj i v dnešní digitální době rádi chodí. Lidé se pořád chtějí dotknout své historie a chtějí vidět originál Věstonické venuše, Hlavy Kelta z Mšeckých Žehrovic nebo kostru naší velryby. Muzeum musí stát na své originalitě, lidé už velice rychle poznají, co je fejk. Muzea musejí samozřejmě s lidmi komunikovat i ve virtuálním světě, když sedí doma u telefonu nebo u počítače.

Národní knihovna, nebo nové muzeum? Nad hlavním nádražím chce stavět Penta, ministr i Praha

Reality a stavebnictví

Stačí vám současné depozitáře?

Žádnému muzeu nikdy nebudou stačit depozitáře, pokud má své sbírky pořád rozšiřovat. Máme velké depozitární komplexy, ale samozřejmě nyní vytváříme výhled na dalších padesát let. Musíme akviziční politiku dělat promyšleně, abychom naší sbírkou objektivně dokumentovali dobu, ale zároveň z toho neudělali soubor předmětů bez ladu a skladu. Aktuálně připravujeme výstavbu nového depozitáře Náprstkova muzea na pozemcích v Horních Počernicích.

Za dobu svého ředitelování jste prosadil opravu většiny budov, které Národní muzeum vlastní. Nejviditelnější je rekonstrukce historického sídla na Václavském náměstí. Jak se odrazila na zájmu návštěvníků?

Naprosto zásadně. Oprava historické budovy byla opravdu zlomem ve fungování Národního muzea. Předtím sem chodilo 300 až 400 tisíc návštěvníků ročně, loni to bylo více než 1,1 milionu lidí. Teď jsme v polovině roku a už je to téměř 650 tisíc lidí. Jsme dokonce na hraně provozní kapacity obou budov, hlavně o víkendech. A vracím se zpátky k novému Muzeu světa, které by bezpochyby bylo dalším zlomem v dějinách Národního muzea. Dokázalo by nejen rozšířit návštěvnické kapacity, ale umožnilo by vybudovat nové, moderní expozice a posunout Národní muzeum opět směrem do budoucnosti.