Průmyslové haly přinášejí do veřejných rozpočtů miliardy, říká šéf Panattoni Europe Pavel Sovička | E15.cz

Průmyslové haly přinášejí do veřejných rozpočtů miliardy, říká šéf Panattoni Europe Pavel Sovička

Vít Chalupa

O průmyslovém developmentu hovoří poutavě a nadšeně jako málokdo. Stál za miliardovými obchody a investicemi nejen v Česku. Když přijde řeč na téma přístupu státu k investorům, nebere si servítky a natvrdo popisuje, kolik prestižních firem už postup českých úřadů odradil a proč. „Česko zásadně zaostává v oblasti aktivního přístupu k investorům a k uživatelům průmyslových ploch,“ říká v rozhovoru generální ředitel české pobočky největšího průmyslového developera v Evropě Panattoni Europe Pavel Sovička.

Specializujete se na stavby na klíč, které přesně odpovídají požadavkům klientů. S jakou největší zvláštností jste se setkal?

Nepřekvapí nás ani vyhřívaná prkénka na toaletách. Podivovali jsme se však třeba nad tím, jak Amazon v Dobrovízi u Prahy rýsoval parkovací místa. Měli přesně vypočítané úhly pro parkování a vyjíždění, aby nedocházelo ke zdržení.

Jak se během dvaceti let, co jste v oboru, posunuly standardy?

Technické standardy se zásadně mění spolu se způsobem využití budov. Dnes většina námi budovaných skladů nahrazuje maloobchodní plochy, protože maloobchodní obraty se přesouvají do internetového prostředí. V oblasti výroby se nyní setkáváme s trendem, že už nepřicházejí uživatelé s programem levné výroby, ale naopak se stěhují pryč z Česka. Souběžně recyklujeme staré objekty a nové objekty budujeme s vizí udržitelných provozů umožňujících automatizaci a robotizaci.

Na pozemcích po plzeňské Škodě vznikne za pět miliard nový areál pro průmysl 4.0

V posledních letech se společnost Panattoni stala největším průmyslovým developerem v Evropě. Čím se lišíte od konkurence?

Specializujeme se na stavby na míru a umožňujeme i výstavbu přímo do vlastnictví klienta. Běžnější je však situace, že nemovitost vlastní fond a klient si ji od něj pronajímá. Náš byznys model je unikátní, protože umožňuje pod křídly světové značky zhodnocovat peníze i českým a slovenským investorům. Na rozdíl od našich konkurentů tedy vytváříme předpoklady pro to, aby nemovitosti zůstaly v rukou místních lidí.

Na konci října se slavilo sté výročí založení bývalého Československa, které se v době první republiky řadilo mezi evropské průmyslové velmoci. Zaostává dnes samostatné Česko za státy, které udávají trendy? A pokud ano, v čem?

Ano, zaostává zásadně v oblasti aktivního přístupu k investorům a k uživatelům průmyslových ploch. Naprosto selhává v oblasti reformy školství, které stále vychází ze systému Marie Terezie. Naopak z hlediska snižování energetické náročnosti budov zakotvené v závazných normách se pohybujeme na špici.

Je zlé, když vás pochválí člověk bez vkusu, tvrdí designéři Rony Plesl a Maxim Velčovský

Česko stále patří mezi země s důrazem na průmysl. Jak se to podílí na veřejných rozpočtech a je to znát ve vaší oblasti?

Podíl průmyslu na hrubé přidané hodnotě (HPH) České republiky je přes třicet procent, což nás řadí na druhou příčku v Evropské unii. Například u zemědělství se bavíme cca o třech procentech. Zároveň v průmyslu nyní pracuje 40 procent lidí, v zemědělství jsou to méně než tři procenta. To jsou ale známé údaje, které toho o skutečných přínosech zase tolik neříkají. Proto jsme si nedávno zadali u KPMG studii, která by vyhodnotila, kolik peněz dlouhodobě přiteče do veřejných rozpočtů díky tomu, že někde vyroste průmyslová hala.

Co vám ukázaly výsledky?

Naprosto nás šokovaly. Výstavba a následný provoz jedné výrobní haly o velikosti 25 tisíc metrů čtverečních a se 140 zaměstnanci vygenerují za 30 let jen na daních, odvodech a pojistném skoro tři miliardy korun. A to se nebavíme o samotné investici, nefinančních přínosech a takzvaném multiplikačním efektu, který přináší regionu další benefity.

Bohužel rozpočtové určení daní je nastavené tak, že většina financí směřuje do státního rozpočtu a stát následně prostředky přerozděluje. Toto dlouhodobě kritizuji a rád bych to změnil. Obce musejí mít z průmyslu větší prospěch.

Sociolog Herzmann: Babiše teď sotva může někdo porazit, jen s kritikou opozice neuspěje

Pojem průmyslová zóna zná téměř každý a zřejmě každého se nějakým způsobem dotýká. Jak moc na sebe naráží rozvoj průmyslových zón a běžný život obyvatele této země?

S rozvojem průmyslových zón nesouvisí jen pozitiva v zaměstnanosti, investicích do infrastruktury, vzdělávání a daních z nemovitosti, ale i dopravní zátěž a případně tlak na zdražování bytů kvůli zvýšené poptávce ze strany zaměstnanců.

Příkladem je okolí Stříbra, kde po pádu konsorcia Siemens/Alcoa Fujikura nezaměstnanost atakovala dvacet procent a mzdy se v roce 2009 pohybovaly kolem jedenáct tisíc korun hrubého. Nyní zde zaměstnavatelé ve spoustě případů na stejných pozicích platí přes dvacet tisíc hrubého.

Díky vyšší konkurenci se zrychlilo tempo růstu mezd, což zvyšuje disponibilní důchod obyvatelstva. V blízkosti zón se rozvíjejí služby a přibývá restaurací a hotelů, protože obyvatelé si mohou dovolit více utrácet.

Vidí lidé v průmyslových zónách spíš negativa, nebo pozitiva? Dají se jejich názory nějak rozumně ovlivnit?

Rétorika spousty politiků, která dala veškerému průmyslu pejorativní nálepku montovny, vyvolala mezi lidmi dojem, že se jedná o podřadné druhy průmyslu. Je ale potřeba si uvědomit, že většina těchto výrob fungovala ještě před pár lety v Německu nebo Francii. Kdyby taková výroba dnes projevila zájem růst nebo zahájit nový provoz ve kterékoliv západní zemi, dostala by dotovaný pozemek od města, veškerou podporu při povolování a na letišti by na manažery či majitele továrny čekal červený koberec.

U nás hledáme jen negativa a politici často útoky na okolí zakrývají svou neschopnost. V případě průmyslového potenciálu se jedná o přípravu infrastruktury a bydlení. Toto je v rukou státu a měst, kde chybí vize. A bez vize a vytváření předpokladů se ničeho nedočkáme.

Průmyslový developer expanduje v Rumunsku, koupil pozemek na okraji Bukurešti

Pořád platí, že v Česku chybí zakotvení podmínek obcí pro investice v územním plánu?

Všechno by vyřešila změna daňového systému, který vlastně podporuje pasivitu. Snaha o zavedení plánovacích smluv je slepá ulička, která nic neřeší. Vize toho, že při vypracování územního plánu obec zároveň stanoví podmínky pro výstavbu infrastruktury včetně ekonomiky, je u nás utopií. Státní aparát už narostl do takových rozměrů, že kdyby měl na sebe vzít další zodpovědnost, ve státní správě by pracovalo možná i 90 procent lidí.

Je v západní Evropě běžné, že si město dá do smlouvy, že když povolí výstavbu průmyslové haly nebo celé zóny, něco za to získá?

V drtivé většině zemí se města předhánějí, aby k nim průmyslová výroba přišla. To, co se daří ždímat v Česku z výrobců, je naprostý unikát. Podívejte se do Polska. Ve spoustě oblastí získají firmy pozemky od obcí téměř zadarmo, a to i pro logistiku. Obec ví, že získá peníze z daně z nemovitosti, ze závislé činnosti a z dalších navázaných provozů lokálních podnikatelů.

Z Tesly odchází hlavní právník, nahradí jej specialista na soudní spory

Mají se nově příchozí podniky, investoři podílet na růstu měst, výstavbě infrastruktury, vytváření služeb, zdravotnických či vzdělávacích institucí? Nebo by to mělo zůstat v dikci státu, kraje či města?

Toto je naprosto zásadní otázka. Zdanění a odvody u závislé činnosti jsou v Česku jedny z nejvyšších v Evropě. Odvody činí 27 procent. Vyšší mají pouze Francie, Belgie a Itálie. Je velice těžké vysvětlovat společnostem, že se mají podílet na investicích do infrastruktury, které má řešit obec nebo stát.

Co se týká vzdělávání, většina firem je připravena i přes vysoké odvody investovat do vzdělávání. Chybí zase systém a příprava na straně státu či krajů, jak umožnit firmám investovat do rozvoje studijních oborů, které jsou pro ně důležité. Je to jen o aktivitě jednotlivců, tedy ředitelů škol a případně osvícených lidí v jednotlivých krajích. Ministerstvo zůstává bez koncepce.

Při schvalování nových průmyslových staveb se mluví o nesystémových řešeních ohledně doprovodných investic. Je to často, nebo výjimečně?

Jde o častý jev. Důvodem je, že obce a města čekají jen na přerozdělení peněz ze státního rozpočtu, na různé dotační programy a jen ve velmi omezené míře mají jasný program pro rozvoj obce, který by dokázaly financovat ze svého rozpočtu. Když následně přijde soukromý subjekt s rozvojovými plány, začne se překotně řešit, co by vlastně obec měla chtít. V případě rozvoje pro společnost Amazon jsme toto zažili několikrát.

Rizikem pro ekonomiku je vývoj automobilového průmyslu

Tématem jsou také agenturní zaměstnanci v průmyslových zónách. Prý berou práci místním, protože jdou pod cenu. Vznikají konflikty s místními občany. Občas dojde i na násilí. Vnímáte to jako ohrožení vašeho podnikání?

Myslím, že toto je hodně zkreslená představa. V posledních měsících naopak vidíme situaci, kdy agenturní zaměstnanci vyjdou po započtení všech nákladů na víc peněz než místní. Problém ale je, že Češi a Slováci některé práce prostě dělat nechtějí a nebudou.

Konflikty jsou zejména kvůli zanedbané práci státu, krajů a obcí. Stát naprosto selhal při plánování dalšího rozvoje. Nemáme velké plány, kromě propojování říčních kanálů a přípravy infrastruktury pro čínské investory. Proč nemluvíme o znovuosídlení Sudet a pohraničí? Naše ekonomika jede podle vyjádření politiků skvěle. Podle mě není skvělé, když lidé u hranic s Německem pracují za minimální mzdu. Mohlo by se dařit daleko lépe. A je mnoho lidí, kteří se cítí být na okraji společnosti, i když by měli mít daleko lepší šance na uplatnění v rostoucí ekonomice.

Mají sloužit nově vznikající průmyslové zóny k možnosti zvýšení daně z nemovitosti pro dotčené obce?

Obce zdaleka nevyužívají možnosti, které jim dává zákon v oblasti daní z nemovitosti s výjimkou velkých měst. Z průmyslových zón při využití maximálních koeficientů daně z nemovitosti mohou plynout ročně miliony korun, možná v některých případech i desítky milionů.

Bohužel chybí plán komunálních politiků, jak kompenzovat nárůst daní obyvatelům měst. Těch možností je mnoho, sleva na odpadech, omezené náklady na stočné, lepší bezpečnost a tak dále.

Pavel Sovička (40)
Generální ředitel Panattoni Europe pro ČR a Slovensko. V letech 1998 až 2008 pracoval pro poradenskou společnost Cushman & Wakefield. Hraje na basovou kytaru v kapele The.Switch.

Ministerstvo si došláplo na krachující projekt

Autor: Vít Chalupa
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!