Je zlé, když vás pochválí člověk bez vkusu, tvrdí designéři Rony Plesl a Maxim Velčovský

Rony Plesl a Maxim Velčovský

Rony Plesl a Maxim Velčovský Zdroj: Michael Tomeš E15

Magazín E15: Elita Byznysu
Rony Plesl, Maxim Velčovský, zástupkyně šéfredaktorky E15 Hana Filipová a šéfredaktorka Tereza Zavadilová
Rony Plesl a Maxim Velčovský
Rony Plesl a Maxim Velčovský
Rony Plesl a Maxim Velčovský
22
Fotogalerie

Oba patří ke špičce současného českého designu. Rony Plesl na UMPRUM vede ateliér skla, Maxim Velčovský keramiku a porcelán. Své studenty nabádají, že design pro firmy musí být komerčně úspěšný i proto, že na tom závisí osud stovek zaměstnanců podniku. „Když se věci neprodávají, fakt se kvůli tomu budím. Budil bych se tedy, i kdyby se prodávaly a nebyly pěkné,“ říká Plesl a Velčovský dodává: „Zjistíte, že je to drsný a krutý obor.“

Vaši studenti vytvořili pro deník E15 a J&T Banku výjimečný umělecký artefakt, který kombinuje sklo a porcelán. Je spolupráce ateliérů běžná?

MV: Spolupracujeme v rámci katedry, ale většinou studenti migrují z ateliéru do ateliéru a zkoušejí si něco jiného, aby pochopili jiné materiály i kantory. Že by vznikl projekt, kde se to takto propojilo, že objekt je ze dvou materiálů, to jsme ještě neměli.

RP: Je to poprvé. Máme skvělou katedru užitého umění, hodně se sledujeme. I proto máme snad dobré výsledky, jsme na sebe přísní, ale známe se, nikdo se neuráží, když se navzájem kritizujeme.

Obrací se na vás, respektive studenty komerční sféra často s nějakou zakázkou? Je to důležité?

RP: Zakázky dostáváme často, ale vybíráme si. Komerční sféra by nás dostala do věcí, které by se nám asi ani nelíbily, protože třeba nejsou tak tvůrčí, zajímavé. Prioritně chci, aby studenti tvořili naprosto svobodně. Na druhou stranu jsou ale dobré komerční zakázky důležité.

MV: Pracujeme třeba s Lasselsbergerem na vývoji obkladů nebo pro jiného vyvíjíme čajový set, dělali jsme sanitární keramiku s Laufenem. Jsme zvyklí na partnerství, jde ale třeba o studie, na kterých se studenti mohou učit. Občas mi přijde, že si všichni myslí, že každý, kdo vyjde z UMPRUM, musí být kreativní ředitel firmy nebo geniální jako Michelangelo, ale musíte studentům říkat, že můžete být v uvozovkách jen skvělý řemeslník.

Neberou to pak jako prvek demotivace?

MV: Na Západě se tomu říká artisan – kultivovaný vzdělaný řemeslník, který vytváří hodnoty. Ty nejsou založené jen na pouhém řemesle, ale posunujete hranice výtvarna dál. Je dobré, když se tohle na škole kultivuje, funguje v tom umělecko-průmyslovém kontextu.

RP: Vždy je pro podobné věci absolutně nezbytný dobrý partner. Mám zkušenost, že v korporátech je to někdy šílené – každý se bojí rozhodnout, nikdo nemá vlastní názor, neví, co chce, a všichni se bojí šéfa. To je pro designéra i pro studenty nejhorší možnost. Nás motivuje, když zadavatelé vědí, co chtějí, mají tah na branku. Potom nás to baví, studenti se učí rychle se rozhodnout a své rozhodnutí umět prezentovat. Ve stylu: udělejte nám něco, potřebujeme to za měsíc, v takové ceně, setkáte se s ředitelem, musíte to obhájit. Je to rychlý sled událostí, velká škola.

Je časté, že si komerční sféra myslí, že když věc nechá dělat studenty, bude to za pár korun?

RP: Je to častý důvod, ale snažím se je z toho vyvést. Chci, aby studenti měli dobrý výdělek a aby si firmy nemyslely, že studenti jsou jednoduchá cesta k levnému designu.

MV: Jsou firmy, které chtějí levnou pracovní sílu, a člověk jim musí vysvětlit, že to tak nefunguje. Studenti by se neměli podceňovat. Lidé rostou a jejich věci rostou s nimi. Ve finále můžete mít věc z doby, kdy ještě nebyli slavní a vlastně můžete mít šanci být první, kdo je vytáhne. To by si měli uvědomit i partneři zvenku, že mohou být u toho. Všechna slavná jména, za která se nyní v aukcích platí statisíce, taky jednou studovala.

A opak? Jaké je procento těch, co po škole neuspějí?

MV: Chtěli bychom docílit toho, že si studenti budou zakládat vlastní studia. Je důležité, aby měli vlastní buňky, kde budou experimentovat s formou, obsahem a pak vystavovat na veletrzích, v galeriích, kam budou přicházet průmyslníci nebo zámožní klienti, kteří od nich budou chtít navrhnout třeba interiér, vymyslet vázu do vily, reliéf. Je důležité, aby student neměl sen být v šestadvaceti superstar, ale aby začal po škole ve vlastním ateliéru a vyzkoušel si, co to je pracovat studiově, vytvořil si nějaké portfolio, měl vlastní DNA.

RP: UMPRUM je v tomto trochu výjimečná. Setkávám se s lidmi z jiných designových škol, kde je vedou spíš k tomu jít do firmy a být poctivým designérem, být součástí týmu. My se snažíme vychovat na prvním místě kreativce, kteří budou později udávat tón a firmy je budou samy žádat. Na to samozřejmě nemají všichni, tak pyšní zase nejsme. Myslím, že superkreativci, kteří udávají tón, jsou během šesti let dva tři. Pak jsou dobří, poctiví designéři, kteří nastoupí do firem a tam vyrostou.

MV: Máme pak radost, když vystavujeme v Londýně a najdou si nás lidé jako Alice Rawsthorn, jedna z nejdůležitějších designérských kritiček, s Paolou Antonelli z Museum of Modern Art. Je to zařazení do zorného pole těchto lidí. RP Pro studenty jsou takové věci vzpruha, uvědomí si, že to má smysl. Na škole je trochu nepořádek, lidé si říkají, jak je možné, že vypadá takto, ale myslím, že právě v tom je výjimečná. Například na švýcarském Ecalu, jedné z nejlepších školv Evropě, se studuje mimo jiné luxury design, což je jediný obor, který se platí. Výuka je hodně nasměrována na výkon, na zařazení do systému. U nás je to pořád ještě mix, což je nejlepší. Je to velká orná půda. Studenti se baví o Kinterovi, o výstavách v Rudolfinu. Naše škola je vlastně strašně šťavnatá. Má své chyby, ale je plná tvůrčí energie, nejen zaměřené na design a komerci. Víc pochybujeme, víc vše relativizujeme, je pro nás stále důležitější být originální než za každou cenu úspěšní.

Video placeholde
Magazín E15: Elita Byznysu • E15

Uspějí hvězdné talenty vždycky, anebo se stane, že zapadnou?

RP: Stane se, že neuspějí.

MV: I někteří moji supertalentovaní kolegové byli zapomenuti, protože po vysoké šli do reklamních agentur vymýšlet, jak kreslit moodboardy (typ koláže skládající se ze vzorníku barev, látek a dalších materiálů – pozn. aut.). I to je dobrá součást života, je fajn si to vyzkoušet, ale člověk se nesmí chytit na peníze a musí to ustát. Miluju Johna Baldessariho, který má tři rady do života každému studentovi a jedna z nich je: „Musíte být posedlí a posedlost se nedá chtít. Jakmile někdo chce být posedlý, tak je to kýč.“

RP: Mám taky oblíbený citát od jazzového saxofonisty Charlieho Parkera: „Naučte se vše o nástroji, noty, rytmus. Pak to všechno zapomeňte a hrajte, co chcete.“ Tohle je alfa a omega umění. Musíte dokonale znát svou disciplínu, ale musíte ji v určitou chvíli umět zapomenout. Jinak z vás nebudou kreativci.

MV: U mě to může být tak, že jeden se stane designérem ve firmě, dva založí vlastní ateliéry a jeden si dá pauzu. Nechceme brutálně tlačit na pilu, abychom lidi zničili mantrou, že když nebudou úspěšní, život skončí. Mám s dalšími umělci program se ZUŠ a žádné z dětí, když to začalo, se nechtělo věnovat umění. Chtěly jen kreslit v lidušce. Po pár kolech se objevilo první, že by se možná přihlásilo na architekturu. Začíná se to z nich vyloupávat. Kdy jindy než v dětství by měli být kreativní, aby si, až budou právníky, doktory, vzpomněli, že někde malovali. A až zajdou na výstavu Kupky, nešokuje je, že je něco abstraktního.

RP: Vyplývá z toho jediné slovo – motivace. ČR má největší počet uměleckých škol na světě na hlavu. Člověk se tam učí kreslení, estetiku, dějiny umění; naučí se určitému citu, který s ním půjde celý život. Umělecké školství dává hodně pozitivního a UMPRUM do toho přispívá. Můj profesor kdysi říkal, že celá Praha mohla být temná, ale UMPRUM svítila jako loď. Pořád to platí. Něco tam je… Genius loci.

Jak často převálcuje kreativitu racionálno s tím, že autor samozřejmě chce, aby dílo někdo koupil?

RP: Když dělám pro firmu, nedovolil bych si za každou cenu prosazovat sám sebe. Chci, aby se dílo líbilo i mně, ale na prvním místě je úspěch pro značku. Pracoval jsem v Itálii, šéf mě tehdy vzal na huť a říkal: tyhle lidi musíš uživit a jestli ne, nemáš tu co dělat. V tom musí mít designér pokoru. Když dělám pivní džbánek, neexistuje, aby to byl krásný džbánek Rony Plesl, ale lidi si takříkajíc nacintali na triko. Když dělám pro Rückl, chci, aby se věci prodávaly, a když ne, fakt se kvůli tomu budím. Budil bych se tedy, i kdyby se prodávaly a nebyly pěkné. Když dělám pro jednotlivce, je mi jedno, komu se to líbí, nelíbí. Chci, aby to byla nejlepší věc, a nesmím myslet na úspěch. V podstatě to dělám pro sebe, což často ovlivňuje i tvorbu pro průmysl. Je to někdy složité oddělit. Je skvělé, když je klient designu vzdělaný a pomůže vám, abyste nemusel dělit své já. Někdy se komerční design líbí lidem, kteří mají rádi nevkus.

MV: To se stává. Nejhorší je, když ke mně na vernisáži přiběhne někdo takový, dá mi pusu, a řekne ahoj. RP Když vás pochválí člověk, o kterém víte, že tomu moc nerozumí, musíte se zamyslet. Náš obor je někdy šílený, můžeme si říkat, že se nám daří, vyděláváme peníze, máme úspěch, všichni chválí a pak se ptáme: Děláme to opravdu dobře? Není to náhodou proto, že se podbízím? To tam pořád je.

MV: Mám to podobně. Snažil jsem se nepřemýšlet o komerčních aspektech, když jsem dělal volnou věc v ateliéru. Když začnu pracovat pro průmysl, musím analyzovat všechny nové technologie, zadání. Není to jen o tom, aby brand přežil, je na to navázaná práce stovek lidí v systému. Při práci na diplomce jsem chodil do fabriky, vstával ve čtyři ráno a pracoval s holkama, co měly deset tisíc hrubého. Denně slyšíte jejich historky, posloucháte, jaký mají život. Zjistíte, že je to drsný obor, krutý. RP To je důležitý moment. Máme výhodu, že neposíláme někam jen výkres, podle nějž se začne vyrábět. Aktivně se bavíme s lidmi, co to vyrábějí. První, s kým se potkám ve sklárně, není ředitel, ale brusiči. Celou dobu myslím na to, aby holka, která v Rücklovi maluje, o práci nepřišla.

Jak se potom ve vás pere, když přijde klient se zakázkou za velký honorář, ale nevoní vám, nekonvenuje?

RP: Myslím, že už jsme oba známí nějakým stylem práce, života, komunikace a takoví lidé už ani za mnou nechodí. Taky bych řekl, že si naštěstí oba můžeme vybírat.

MV: Umělci mají výhodu v galeristovi, který tohle odfiltruje. My, až jednou Andrej Babiš bude vlastnit všechno v zemi, můžeme teoreticky stát před rozhodnutím, zda pro něj pracovat nebo ne. Za navrženým produktem je důvod jeho výroby a ten je spojený s celou řadou věcí, které si kupující člověk vůbec neuvědomuje. Včetně toho, že koupí deklarujete názor.

RP: To je dobré kritérium. Spousta bohatých lidí, i když s nimi nemusím ve všem souhlasit, možná někdy velice pozitivně ovlivní tuhle zemi svou investicí. Ale to je velice individuální a složité.

MV: Mám nejradši selfmademany nebo ty, co pokračují v rodinné tradici, a jsem podezíravější k někomu, komu majetek spadl do klína v divokých 90. letech.

RP: Chvíle, kdy můžete některé lidi odmítat nebo jim oponovat, je důležitá. Studenti se perou s tím, že chtějí práci, potřebují peníze. Peníze hrají roli, musíme se něčím živit, ale je to na každém. Snažím se lidi ovlivnit pozitivně. Kdo jiný by je měl edukovat, říct jim: tudy ne, to je přes čáru, když ne umělec, kterému důvěřují.

MV: Prosazuji, aby studenti některé věci dělali i zadarmo. Mělo by to být v rovnováze: student si musí umět říct o peníze, ale nejlepší projekty jsem často dělal skoro za nic. A díky tomu přišel další projekt, třeba dobře ohodnocený. Pro studenty je dobré projít všemi stupni – brousit sklo, zametat ve sklárně, aby z nich nebyli jen rozmazlení frajeři, kteří chtějí rok po škole být superstar. To se jim snažíme z hlavy dostat.

Rony Plesl (53) a Maxim Velčovský (42)
Oba jsou absolventi Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde nyní působí jako vedoucí ateliérů, pedagogové. Plesl v roce 1990 odešel na stáž na školu La villa Arson do francouzského Nice, o sedm let později na stáž k tchajwanské firmě Tittot. Později založil vlastní společnost, za projekty pro Moser či Lasvit získal ocenění Nejlepší designér roku 2011. Velčovský v roce 2002 založil designové studio Qubus, o pět let později získal cenu pro designéra roku Czech Grand Design. Je uměleckým ředitelem Lasvitu.