Už jeho druhý film, Trainspotting z roku 1996, z něj udělal režisérskou hvězdu a nasměroval ho ke kariéře, která vyvrcholila Oscarem za drama Milionář z chatrče. Po dvaceti letech se Danny Boyle ke svému průlomovému snímku podle románu Irvina Welshe vrátil, a to s původním obsazením. Mezinárodnímu publiku režisér novinku T2 Trainspotting ukázal na festivalu v Berlíně. V českých kinech se snímek představí tento čtvrtek.
Proč pokračování trvalo dvacet let?
Komerční důvody obvykle tlačí na to, aby po velkém úspěchu následoval druhý díl co nejrychleji. Trainspotting byl ale očividně a vzdorovitě jiný film. Takže jsme ho nemohli hned zopakovat. To by byl paradox. Pak Irvine Welsh vydal Porno, v němž se Renton vrátil z exilu v Amsterdamu a obnovil vztahy s kamarády. Tu knihu jsme zkusili zadaptovat, ale tehdy mi ten scénář připadal hrozný. Jako odvar, velmi závislý na knize, což původní Trainspotting nebyl.
Když se pak blížilo dvacáté výročí, řekli jsme si, že to ještě jednou zkusíme. Odjeli jsme do Edinburghu, já, Irvine, scenárista John Hodge a dva producenti, seděli jsme u stolu a týden to probírali. A John pak napsal něco velmi osobního. Doufám, že T2 je i zábavný film, ale je v něm dost bolesti ze stárnutí. Zvlášť u Rentona. Jeho proslov „Vyber si život“ už ke konci není vtipem o volbách v konzumní společnosti. Mluví v něm o zklamání ze sebe samotného.
Když mi tenhle osobní scénář přišel, věděl jsem, že do toho všichni čtyři herci půjdou. Je to příběh všech čtyř, rovnoměrně. A chybí v něm voiceover. Což je podle mě skvělé. Vypravěč by nás příliš uvěznil v tom prvním filmu. Teď musejí postavy mluvit s ostatními.
T2 je nostalgický film, ovšem s nostalgií pracuje jinak, než bývá obvyklé.
Nostalgie je divná, divoká, nebezpečná a svůdná, lehko se stane i sentimentální. Je to mocný nástroj, ale existuje v životě každého a musíme se s ní vyrovnat. Minulost žije v každém z nás. Někdy k ní cítíte lásku, jindy vás straší. Je to pohled teleskopem skrz čas. O tom jsou i filmy. Čas v nich můžete zastavit, zrychlit, zpomalit, stlačit. Úplně lidi ošálit. Tady jsme mohli ukázat, jak postavy vypadaly tehdy a teď, což je pro herce docela brutální. Renton je pořád hezoun, ale s vráskami kolem očí. Spud plešatí, Sick Boy si pořád odbarvuje své řídnoucí vlasy. Tím jsme mohli s nostalgií vést dialog.
Sick Boy ve filmu říká Rentonovi, že je turistou po svém vlastním mládí. Je to vzkaz i publiku, které na Trainspottingu vyrostlo?
Částečně. Když jsme se rozhodli, že nenatočíme film, který by ignoroval děj jedničky tak jako Porno, bylo nevyhnutelné, aby se postavy vracely do svého mládí. Ovšem ta výčitka platí všem postavám. A otázku, co jsem za těch dvacet let udělal já, si může položit i divák. Protagonisté T2 toho za tu dobu moc nezvládli.
Nostalgie nyní filmový byznys docela ovládá. Jak si to vysvětlujete?
Je to zvláštní. Asi to je spojené s mocí fanoušků, kterou jim dal internet. Studia by řekla, že tu nostalgii pohánějí diváci. Ti vás totiž naprosto odrovnají, pokud něco z jejich oblíbeného světa spletete. Berou to až nebezpečně osobně, jako zradu pravidel komiksu nebo předlohy. Takže možná ta nostalgie vychází z fanoušků. Nevím. Ve filmu v minulosti takový dialog s diváky neexistoval. Dneska můj syn poslouchá všechny ty chlápky na YouTube, kteří řvou do kamery a prokládají to ukázkami z filmu. Je to bláznivý svět, ale mocný. Ti trochu střídmější se mezitím přesunuli vyprávět příběhy do televize.
Ovlivnili fanoušci nějak i T2?
Ze začátku jsme si říkali, že by se nám to pokračování mělo povést, aby nás nezabili. Jenže takhle přemýšlet nemůžete. Nejde, aby studio každý den žádalo, abychom natočili scénu, kterou chce nějaký blogger. Takhle filmy asi i vznikají, ale my to tak nechtěli.
Pokračování po letech bývají ještě zrádnější než ta časná, viz Wall Street. Na co jste si dávali největší pozor?
Abychom měli co říci. My lidé jsme divní, chceme totéž, ale jinak. Trochu stejného a trochu jiného. Takže jsme měli starost hlavně o to, abychom měli co říci nového. Jakmile jsme měli ten osobní scénář, věděl jsem, že jsme v pohodě. Nám se totiž líbil. Nedokážete předvídat, jak se film vyvine. Kdyby to záleželo jen na dobrém scénáři, vznikaly by jen dobré filmy. Úspěch filmu je záhada. Proto jsme potřebovali dílo, ve které sami věříme, které má integritu. Věděli jsme, že nezávisle na jeho přijetí až ty dva filmy za pět let srovnáte, budou si mít vzájemně co říct.
Jedničku jste natáčeli převážně v Glasgow, dvojku už jste točili víc v Edinburghu, kde se oba filmy odehrávají?
Ano, i z respektu k originálu. Neměli jsme moc peněz, všichni herci dostali stejný plat a stejné procento ze zisku.
Jaká byla práce se studiem po dvaceti letech? Dnes asi studia kontrolují natáčení mnohem víc než v devadesátých letech.
To ano. Ale ačkoliv za T2 stojí studio Sony, nepracujeme ve studiovém systému. Pokud máte rozpočet pod dvacet milionů dolarů a nenatáčíte artové filmy pro soukromé publikum, můžete si dovolit určitou svobodu. V mém případě skoro úplnou. Já si zhruba můžu dělat, co chci. Jsem fiskálně velmi zodpovědný, neutrácím peníze zbytečně, nežádám, aby mě vrtulníky přepravily na plac, všechny tyhle nesmysly šponují rozpočet do stratosfér a to pak studio chce někoho vyhodit, když se film za sto milionů nepovede. My proto radši pracujeme pod tou hranicí. Tam si můžete dovolit být imaginativní, film už má určité rozměry, ale ještě i originalitu.
Kolik stál první díl?
Dva miliony. Ty nám studio dalo, protože nám chtělo vyjít vstříc. S tím, že ví, že se ten film nepovede, ale pak můžeme natočit něco, co budou chtít oni, nějaký thriller z L. A. třeba. Tak se to dělá, když vás chtějí kontrolovat. Naštěstí pro nás Trainspotting zafungoval.
Věřili jste, že uspěje?
My milovali Irvinovu knihu, její vzdor, originalitu, individualitu, fakt, že postavy nejsou oběti, nejsou zlo, jsou samy sebou a mluví o tom, o čem chtějí. Trainspotting vyprávěl o vztahu lidí k drogám a o přátelství. A lidé na to reagovali, protože to bylo sice extrémní, ale pravdivé.
Mají vaše filmové Trainspottingy i politický náboj?
Můžete ho tam číst, ale nejde o politické filmy. Ne jako ty Kena Loache, který má od začátku cíl a používá své postavy, aby se mohl věnovat nějakému problému. Tady nám záleželo víc na hlasech postav, i když neznějí moc atraktivně. V T2 si třeba Begbie stěžuje, že na něj svět zapomněl, že ho okradli vychytralí č..áci. To je docela trumpovské, ne? Takový zklamaný volič.
Ovšem podle mě by Begbie hlasoval pro setrvání v Evropě, pokud si teda dokážete představit Begbieho ve volební místnosti. Nebo Spuda. T2 obsahuje evropskou dimenzi, Skotsko se samozřejmě za těch dvacet let změnilo. To reprezentuje postava Veroniky, bulharské přítelkyně Sick Boye. Edinburgh je teď plný pracujících migrantů a studentů z celého světa.
Natáčeli jsme tam zrovna v době brexitu. Skotsko poměrem 60 : 40 volilo pro EU, Anglie a Wales chtěly odejít. A myslím, že pokud se brexit dotáhne do konce, Skotsko se osamostatní. Skotové nikdy neměli Angličany moc rádi, preferují Francouze, za starých dobrých časů si vzájemně v boji proti Anglii půjčovali armády.
T2 Trainspotting je druhý snímek, který za svou kariéru ukazujete na Berlinale. Poprvé jste tu byl s filmem Pláž, který vás odcizil od Ewana McGregora. Teď jste tu ukázal dílo, které vás dva opět spojilo.
Ano, jde o zvláštní kruh. Těchto prvků jsme si byli ve filmu vědomi. A všechno tohle nevyhnutelně vedlo k pocitu, že čas běží ve smyč- ce, ne v linii. Což je zvláštní proustovská věc, ale myslím, že čím jste starší, tím to víc cítíte, ač to je těžké vysvětlit. Proto je krásné, že v T2 začne Spud psát příběhy první knihy, neboť tím vlastně začíná psát i první film včetně Rentonova voiceoveru. Divné. Ale je to tak. Proto si tolik rozumějí prarodiče s vnoučaty. I to je smyčka času.
Vaše filmy se vyvíjejí i vizuálně. Jak moc sledujete technické trendy?
Zas tak moc ne, ale snažím se dívat na filmy a učit se z nich. Všichni si od sebe bereme a půjčujeme nápady, vědomě i podvědomě. Taky se snažím vyprávět příběh tím nejlepším způsobem, který vychází z postav. Ne že bych si dopředu vybral styl. Pokouším se vyhnout tomu, abych toho moc věděl o stylu. Film je technické cvičení a technika má velkou manipulativní moc, stačí si vzpomenout, co s vámi dělá hudba. Ale vždy se snažím stát na prázdném poli a přemýšlet, co tam vybuduju.
Jak moc jste se změnil za dobu mezi Trainspottingy vy osobně?
Asi tolik ne. Měníme se, ale ne příliš. Asi jako naši protagonisté. Jezuité říkají, že jakmile je vám sedm let, už jste hotoví. A je pravda, že když se podíváte na děti na hřišti, odhadnete jejich dospělé osobnosti.
Jaký jste byl na hřišti v sedmi letech?
Asi ranec energie, trochu hlučný a trochu dominantní.
| Rodák ze severní Anglie vyrostl v rodině irských katolíků. Vystudoval angličtinu a drama. Kariéru začal na divadle, pracoval například pro Královskou shakespearovskou společnost. Jeho poslední divadelní režie Frankenstein patří k nejúspěšnějším titulům cyklu divadelních přenosů v kinech NT Live. Ve filmu začal cynickou komedií Mělký hrob, po ní následoval úspěšný Trainspotting. Mezi jeho další filmy patří Pláž, 28 dní poté, 127 dní, Steve Jobs nebo Milionář z chatrče, který mu vynesl Oscara za režii. Na starosti měl i zahajovací ceremonii londýnské olympiády. V roce 2012 odmítl šlechtický titul. |
