Ministerstvo práce skrze úřady práce spustilo od února e-shop rekvalifikací, který nyní cílí hlavně na digitální schopnosti. Snaží se tak, aby úřady práce ztratily stigma dávkového úřadu a staly se i místem pro vzdělávání. „Máme tu výhodu, že nám to financují evropské peníze, takže to bereme částečně trochu jako pilot a uvidíme. Budeme dělat průběžné evaluace, jestli máme spustit další typy rekvalifikací, protože samozřejmě jsou potřeba,“ říká ředitelka sekce zaměstnanosti ministerstva práce Kateřina Štěpánková.
Na lednovém průzkumu MPSV mě zaujalo, že obavy firem, co se týká zhoršení hospodářského výsledku, jsou nyní větší než v období prvních lockdownů. Jak je to možné?
Když začala covidová pandemie, tak jsme rychle nasadili program antivirus, kterým jsme vypomáhali firmám vykrýt období, kdy nemohli lidi chodit do práce. Kompenzovali jsme tak aspoň částečně mzdové náklady a ušlé zisky. Zároveň ale některé firmy i tehdy propouštěly, objevilo se to třeba v gastro provozech. Když tahle situace skončila, tak si firmy velmi obtížně hledaly lidi zpátky. To se teď projevuje, pokud se firmy v současné chvíli nachází v komplikovanější situaci kvůli drahým energiím nebo vstupům, hledají možnost úspor někde jinde, ale ne na lidech. Zjistily, že ve chvíli, kdy lidi propustí, mají později velký problém sehnat náhradu. Personální politika zaměstnavatelů se tak změnila ve prospěch zaměstnanců.
Nemohou být zhoršená očekávání hospodářského výsledku způsobená pomalejším zareagováním vlády na potřeby zaměstnavatelů, co se týče například kompenzace ceny energií v minulém roce?
Myslím si, že opatření ve finále zaměstnavatelé kvitovali s povděkem, určitě pomohla. Ve výsledku nebude tolik firem, které budou muset své byznysy uzavírat.
Když mluvíme v současné době o ohrožení, dopadá hlavně na nízkokvalifikované zaměstnance. Nepomohlo by snížení zdanění nízkopříjmových pracovníků?
Je to jeden z návrhů, který zaměstnavatelé dávají. Určitě to bude předmětem odborných i politických debat, jestli se touto cestou vydat. Momentálně to v prvních debatách není, ale určitě je to jedna z variant, kudy můžeme jít.
Do roku 2030 nemusí jeden ze tří lidí najít práci, protože se prostě nepotkají zkušenosti s tím, co je požadované, navíc jak zmiňujete, řada profesí se značně zautomatizuje. Co vše teď vláda s rekvalifikacemi chystá, daří se to zlepšovat?
Myslím, že se to daří zlepšovat, je to pro nás jedna ze zásadních priorit. Vytváříme proto důležité prostředí, které si interně nazýváme e-shop rekvalifikací, kdy se snažíme velmi zjednodušit a zdigitalizovat proces, jakým se člověk může dostat k dalšímu vzdělávání. To je pro nás teď velká výzva. Dali jsme si to i do národního plánu obnovy, kdy jsme se zavázali, že do roku 2025 provzděláme 130 tisíc lidí v oblasti digitálních kompetencí.
A jak přesně?
Jdeme na to dvěma směry. Jednak vzdělání nabízíme opravdu individuálním osobám, které mají zájem se učit nebo cítí, že by si potřebovali nějakou dovednost doplnit, aby si udrželi svou konkurenceschopnost na trhu práce. Druhá část půjde přes takzvané firemní vzdělávání, kdy podnikům nabídneme možnost zvýšení kompetencí jejich zaměstnanců právě v digitálních dovednostech a zaplatíme jim to prostřednictvím národního plánu obnovy. Můžeme tak zaplatit vzdělávání těch 130 tisíc lidí, což si myslím, že je do začátku dobré. Zabráníme tak tomu, aby lidé o práci přicházeli a pomůžeme jim, aby se udrželi v pozicích, které se každodenně nepozorovaně přeměňují.
Budou se nějakým způsobem vybírat sektory nebo konkrétní firmy, kde se zaměstnanci budou vzdělávat?
Nebudou, jediné, k čemu nás zavazuje národní plán obnovy, je, že vzdělávání musí proběhnout v oblasti digitálních dovedností, případně průmyslu 4.0, což jsou ty robotické záležitosti zejména ve zpracovatelským průmyslu.
Nebylo by efektivnější vybrat zaměstnance, kteří teoreticky budou do roku 2030 nejohroženější?
Určitě, ale oni jsou to skoro všichni. Vývoj v digitálních technologiích běží strašně rychle, mladší generace jsou s tím sžití, umějí se s tím nějakým způsobem vypořádávat. Pak ale máte třeba rodiče, kteří zůstanou na rodičovské dovolené dva roky a mezitím se technologie posunou a je potřeba drobný, několikahodinový kurz. Upřesním, že minimum musí být šestnáct hodin. Na druhé straně spektra jsou třeba starší lidé. A to jsou právě ty cílové skupiny, cílíme ale nejen na ně. V podstatě kdokoliv bude mít zájem, ať už člověk nepracující, pracující, osoba samostatně výdělečně činná, všichni budou mít možnost se rekvalifikovat. Dáváme podle našeho zákona o zaměstnanosti možnost, aby člověk čerpal během tří let až padesát tisíc korun na další vzdělávání. Výběr kurzu necháváme už na člověku, aby sám posoudil, co je pro něj důležité. Pokud to budou lidé, kteří nejsou uchazeči o zaměstnání a nežádají celkovou rekvalifikaci, kde je minimum čtyřicet hodin a je to navázané na další uplatnění na trhu práce, tak si budou platit spoluúčast ve výši osmnácti procent ceny kurzu. Zbytek uhradí Úřad práce.
Ministr Jurečka mluvil o tom, že by chtěl, aby se úřady práce staly z distributorů dávek schopnými partnery ve vzdělávání a rekvalifikacích, je to vůbec možné? Úřady jsou teď přetížené a zahlcené, neočekávají se ani žádné větší nábory, je to vůbec cesta?
Je to velmi komplexní otázka. Určitě jedna z důležitých cest je, že se hodně věcí zdigitalizuje a tím se uvolní pracovníkům na úřadech práce ruce. Chceme, aby se roztřídili případy, které potřebují pomoc od první chvíle, od těch, které jsou třeba jen dočasně v nějakém tranzitu z jednoho zaměstnání do druhého, ale už ví, že za dva měsíce zase někde nastupují. Chceme, aby pomoc šla hlavně tam, kde je skutečně potřeba, tedy když mají lidé kombinované handicapy, exekuce, nízké vzdělání a podobně.
E-shop s rekvalifikacemi je tím prvním krokem. Byli bychom rádi, kdyby úřad práce ztratil stigma dávkového úřadu pro komplikované případy, ale že to bude adresa, kam si lidi budou chodit právě pro kvalitní další vzdělávání. Tohle všechno jsou kroky, kdy se snažíme přesvědčit veřejnost, že Úřad práce umí i něco jiného než jenom vyplácet sociální dávky.
Mluvilo se o aktivování osobních vzdělávacích účtů, aby vzdělávání nebyla jen otázka zaměstnavatelů. Jak to s tím vypadá?
Pro nás je celá záležitosti ohledně e-shopu první krok k tomu, abychom lidi naučili si přes úřady práce vyhledávat možnosti dalšího vzdělávání. A právě přes e-shop a národní plán obnovy směřujeme k poskytování individuálních vzdělávacích účtů. Teď máme tu výhodu, že nám to financují evropské peníze, takže to bereme částečně trochu jako pilot a uvidíme. Budeme dělat průběžné evaluace, jestli máme spustit další typy rekvalifikací, protože samozřejmě jsou potřeba. Budeme ale muset promyslet, jak případně nakládat s finančním krytím, jaké by tam byly spoluúčasti, nebo zda vůbec nebudou, za jakých podmínek a parametrů. Musíme to přesně a hluboce zanalyzovat, je to cesta správným směrem. Vždy jsou klíčové i ty poslední detaily, protože mají finanční dopady.
Máte nějakou představu, jak by ty vzdělávací osobní účty měly fungovat?
Jednou za tři roky byste měli možnost sáhnout si na určitý obnos peněz, který vám umožní se dál vzdělávat, doplňovat si vzdělání nebo se přesměrovat někam jinam. To je ten úplně nejzákladnější rámec. Teď se budeme bavit o tom, jaké kurzy budeme nabízet, pro koho všechno mají být, jestli jenom pro osoby, které si definujeme, že jsou ohrožené, nebo pro všechny. Budeme také řešit finanční náročnost pro státní rozpočet.
Budou se nějak měnit parametry toho, když si jedinec zaplatí sám nějaké vzdělání? Myslím konkrétně třeba nějaké kvalitní MBA, bude možné si to odečíst ze základu daně, probíhá o tom alespoň diskuze?
Zatím jsme to nezvažovali, ale je to určitě téma, které by mohlo být velmi zajímavé, protože nějakým sekundárním způsobem podporuje, aby se lidé vzdělávali.
Ministr Jurečka také mluvil o vytvoření časového fondu, díky kterému by se vlastně lidem čas, který tráví rekvalifikacemi, proplácel. Jak?
Máme to teď nastavené tak, že když se lidé vzdělávají nebo rekvalifikují v rámci firemních rekvalifikací, zaměstnavateli refundujeme mzdové náklady za dobu, kdy se daný člověk učí, ale nepracuje.
V plné výši?
Ano, v plné výši, ovšem maximálně je stanoven strop na 33 tisíc korun měsíčně za jednoho zaměstnance. Navíc ještě hradíme náklady na lektora. Je to pro zaměstnavatele výhodné. Zavádí třeba novou výrobní linku a potřebuje lidi přeškolit na nové stroje. My všechno zaplatíme, včetně mzdy za dobu, kdy se jeho pracovníci učí. Je to cesta, ale vždy se to musí určitým způsobem vyvažovat – nyní to platíme z evropských peněz. Musíme řešit, jaká je finanční náročnost a jaké máme zdroje na to, abychom si tohle mohli dovolit. Kdybychom měli neomezené zdroje, tak můžeme nabízet skutečně masivní vzdělávání a posuneme to ještě dál. Ale investiční cena je hodně velká.
Mluvilo se o regionálních centrech vzdělávání v krajích při úřadech práce, pracuje se už na tom?
Ano, je to další z komponent národního plánu obnovy. Chtěli bychom ideálně mít jedno takové centrum na kraji. Uvažujeme o různých návrzích, jednak bychom možná mohli využít stávající sítě poradenských informačních center, které by se mohly stát jádrem při krajských pobočkách. Máme jich skoro osmdesát po republice. Některé krajské pobočky úřadu práce mají navíc už velmi dobré kontakty v rámci paktu zaměstnanosti s lokálními vzdělavateli, školami, středními průmyslovkami, vysokými školami. Tam by mohlo vzniknout jakési jádro. Jiná varianta je, že by to jádro vzniklo kolem velkého zaměstnavatele, který by v rámci svého podniku měl vzdělávací středisko. Směřujeme k tomu, že to pravděpodobně budeme velmi různorodě přizpůsobovat potřebám dotyčného regionu.
Není to až příliš velká, nákladná vize?
Nákladná by být neměla, pomůžou nám peníze z národního plánu obnovy. Jde spíše o to dokázat zkoordinovat klíčové aktéry, kteří už v těch lokalitách fungují, a nějakým způsobem to propojit.
Nyní je to vše tedy hrazené z evropských peněz, jak dlouho toto ještě půjde čerpat?
Finišujeme projekty končícího programového období, které máme kryté přes takzvaný Operační program zaměstnanost. Během léta a podzimu budeme rozbíhat další velké projekty z nového Operačního programu zaměstnanost plus, který je už v novém programovém období. V rámci něho budeme dávat finance právě na další rekvalifikace i v jiných než digitálních kompetencích. Je tam spousta například řemeslných dovedností, které je potřeba podporovat. Státní rozpočet je bohužel ve vztahu k aktivní politice zaměstnanosti relativně přísný, zdroje tedy hledáme obtížně. A máme-li možnost využít evropských peněz, tak tady je to na místě.
Agenturní zaměstnávání má být dočasné
Když se dostanu k novele zákona o zaměstnanosti, která pod vás také spadá, agentury práce kritizovaly například přetržkové období mezi zaměstnáními, které by vlastně mělo tvořit tři roky. Proč se MPSV snaží všechny tyto věci řešit?
Ty tři roky, které navrhujeme v rámci agenturního zaměstnání vychází ze základní filozofie, že agenturní zaměstnávání je nárazový doplněk ve chvíli, kdy jste například sezónně vytížení nebo máte nějakou rychlou zakázku a potřebujete něco rychle udělat a vezmete si agenturního zaměstnance. Ale jsou nezřídkavě případy, kdy agentura přiděluje k jednomu zaměstnavateli lidi déle než deset let a vlastně tak vzniká paralela k normálním kmenovým zaměstnancům. Lidi dělají totéž, ale jsou jenom zaměstnanci agentury, nikoliv kmenového zaměstnavatele. Nemohou čerpat různé benefity, jako mají kmenoví zaměstnanci, nemohou se třeba sdružovat v odborech nebo se vzdělávat. To si myslíme, že není správné. Pokud je někdo přidělován k jednomu zaměstnavateli po delší dobu než tři roky, nevidíme důvod, aby se nepřeklopil do kmenového zaměstnance, protože přestává naplňovat předpoklady agenturního zaměstnávání.
Přeci jen jsou v jiných zemích přetržkové lhůty, tedy jak dlouho po odpracování určitých let nemohou lidé pracovat u stejného zaměstnance, kratší, není novela až příliš přísná?
Vedli jsme mnohahodinová vyjednávání se zástupci zaměstnavatelů, kdy jsme se dostali ke kompromisu. Nyní čekáme na stanovisko legislativní rady vlády.
Agentury práce argumentují, že podmínky už jsou pro ně v současné chvíli poměrně náročné a mají obavu, že tato opatření odvedou pracovníky do šedé nebo černé zóny. Neobáváte se toho, že začnou vznikat firmy, které se pouze jako agentury práce tváří?
Právě proto jsme o tom se zaměstnavateli hodně komunikovali a hledali přijatelný kompromis toho, jak ochránit zaměstnance.
Byl tam jeden konkrétní bod, který agentury práce řešily, a to, že by měly hradit dobu poté, co zaměstnanec ztratí práci.
I tento návrh vzešel jako kompromis z vyjednávání se sociálními partnery v rámci mezirezortního připomínkového řízení, a i tady nyní čekáme na vyjádření legislativní rady vlády.
Agentury si ale stěžovaly, že nemají finance na to to hradit. Probíhá o tom ještě diskuze?
Je to jeden z těch momentů, kdy se snažíme, aby se lidé neocitli ze dne na den úplně bez prostředků.
Jetě se zeptám na parametry dohod, budete se zabývat navýšením limitních částek?
Ano, teď se dělají propočty. Je tu řada lidí, kteří jsou na dohodách a jejich řetězením a kumulací suplují standardní kmenový pracovněprávní vztah. Potřebujeme dohodám navrátit jejich prapůvodní smysl, kdy byly určeny pro krátkodobé, jednorázové brigádní činnosti, ale ne, aby se přes dohody obcházel pracovněprávní vztah a optimalizovalo se na daních a na odvodech. Teď na tom panuje základní odborná i politická shoda a musí se jenom vykalkulovat, jak vysoký má být limit ve vztahu třeba k minimální mzdě, abychom spíš podpořili kmenové zaměstnávání a navrátili dohodám jejich prapůvodní smysl.
Můžete přiblížit, jak moc by se ty limitní částky mohly navýšit?
Budeme se pravděpodobně pohybovat někde okolo minimální mzdy.
