Bez dalšího vzdělání nenajde v roce 2030 jeden ze tří lidí práci. Za pár let by se tak Česko mohlo dostat do paradoxní situace, kdy přijdou na jedné straně až stovky tisíc lidí o práci, ale na druhé tu bude půl milionu nových míst. „Padesát procent lidí se nechce zdokonalovat a učit, pokud k tomu není motivováno vnějším impulzem,“ řekl na konferenci Kam kráčíš Česko/Evropo Jiří Švejcar, partner Boston Consulting Group. Budoucnost pracovního trhu přitom ve vzdělávání tkví, vyplynulo z konference pořádané Aspen Institute Central Europe. Motivace musí přicházet ode všech – zaměstnanců, zaměstnavatelů i státu. Spolupráce soukromého a veřejného sektoru by v tomto ohledu mohla pomoct.
V Česku se průběžně vzdělává přibližně pět procent lidí, průměr EU je přitom přes jedenáct procent. Ještě hůře vychází Česko v porovnání se severskými státy, kde se průběžně vzdělává 25 až 35 procent lidí. Češi zaostávají zejména v pokročilejších digitálních dovednostech potřebných pro rozvoj ekonomiky s vysokou přidanou hodnotou. Pro ni musejí nejen umět najít informace na internetu, ale i tvořit obsah.
Aby byli lidé dalších třicet let produktivní
Přitom se to netýká jen starších lidí, zdůrazňuje Petr Šmíd, marketingový manažer společnosti Google pro čtyři země včetně Česka. Problém začíná už u lidí ve věku od 35 let. „Jsou to lidé mimo školy, kteří se potřebují naučit něco, aby byli dalších dvacet, třicet let produktivní,“ vysvětlil na konferenci.
Nyní do průběžného vzdělání investují zejména firmy. Plánují v tom pokračovat i přesto, že čelí aktuálním problémům, jako jsou energetická krize a obavy z dalšího vývoje ekonomiky. „Investují průběžně poměrně vysoké částky a za poslední dva roky i kvůli pandemii, adaptaci a potřebě se posunout v digitalizaci a využívání nových nástrojů objem prostředků na vzdělávání výrazně vzrostl. Totéž firmy plánují i na další dva roky,“ řekl analytik pracovního trhu společnosti LMC, která stojí za pracovními portály Práce.cz a Jobs.cz, Tomáš Ervín Dombrovský.
Zdůraznil přitom, že podobný budíček pracovní trh zažil už během pandemie a lockdownů, kdy se řádově asi deset procent lidí bylo nuceno posunout v rámci své práce, nebo úplně změnit zaměstnavatele či profesi. „Probíhá to a říkat si, že se něco stane až v roce 2030, by bylo chlácholivé,“ popisuje Dombrovský. Schopnost využít to, co se lidé učí, k jejich profesnímu posunu a naplnění podle Dombrovského však pokulhává i v rámci firem, což vede k demotivaci a reálně to lidi odrazuje.
Stát plánuje posílat lidem peníze na osobní vzdělávací účty
Ministerstvo práce a sociálních věcí si problém uvědomuje a konkrétní pomoc, jak na konferenci řekl ministr práce a sociálních věcí a místopředseda vlády Marian Jurečka, je už skoro na stole. „Plánujeme aktivovat i osobní individuální vzdělávací účty tak, aby to nebyla jen odpovědnost firem, případně státu za otázku vzdělávání, ale aby to byla i osobní odpovědnost lidí, aby si potřebu vzdělávání uvědomovali,“ řekl. Česká ekonomika totiž může bez vzdělávajících se občanů ztratit na své konkurenceschopnosti a může se to promítnout na zpomalení růstu HDP i propadu státního rozpočtu.
Osobní a individuální vzdělávací účty jsou vždy vázané na dospělou osobu a v jiných státech praxe funguje často tak, že na ně stát každoročně přispívá prostředky, které může jedinec využít na vzdělávání. V případě jejich zavedení v Česku by pravděpodobně byly provázané například i s možností čerpání dovolené na vzdělávání a s daňovou výhodou pro zaměstnavatele i zaměstnance.
„Konkrétně chceme změnit to, že když si dneska někdo zaplatí kvalitní MBA za dvě stě tisíc, tak nemá možnost si ho odečíst ze základu daně. Když vás tam vyšle zaměstnavatel, tak ten s tím už může pracovat, ale vy osobně ne. Stát nedává vůbec žádnou motivaci, aby se člověk individuálně rozhodl a řekl si, že do toho vzdělávání půjde a bude schopný nabídnout vyšší dovednosti a kompetence,“ řekl Jurečka.
Další opatření by pak mohla směřovat k vytvoření časového fondu, díky němuž by lidé získali proplácený čas, kdy se vzdělávat. Státní zaměstnanci nyní mají například šest placených dní na vzdělání.
Soukromý i veřejný sektor sice mohou dělat více, bez samotné motivace lidí to ale nepůjde. Problém začíná už v rodinách, kdy se soustředíme na nějaký cíl ve formě výučního diplomu, maturity nebo titulu, ale už vůbec dlouhodobě nekomunikujeme vzdělání jako potřebu. „Rodiče musejí přestat hlídat známky a vysvědčení, ale začít mluvit o vzdělávání, dovednostech, znalostech a jejich využití,“ říká Jurečka.
