V Rusku žil mnoho let, teď už se do něj ale kvůli své práci jen tak nepodívá. Podle komentátora Rádia Svobodná Evropa a v anglofonním prostředí respektovaného experta na dění v Rusku Briana Whitmorea Moskva svůj zápas se Západem nemůže vyhrát. Nenabízí totiž model státu, ve kterém by někdo chtěl opravdu žít. Ruská ekonomika se musí zreformovat, politický systém to ale nedovolí, říká Whitmore.
S Ruskem máte osobní zkušenost od roku 1991. Změnili se Rusové nějak za tu dobu?
Jsou mnohem méně prozápadní. Jejich původní naděje upínající se k Západu se rychle propadly v deziluzi.
Čím to je?
Nebyla to chyba Západu, ten vztah se měnil postupně. Jejich vlastní prozápadní vládci v devadesátých letech zemi vládli špatně. Byli neefektivní a velmi zkorumpovaní, život Rusů se reálně zhoršil. Následovalo rozšíření NATO o Českou republiku, Polsko a Maďarsko, což se vykládalo jako protiruský krok. Dalšími momenty byly jistě válka v Jugoslávii a finanční krize v roce 1998.
I ruský prezident Vladimír Putin chtěl nejdříve se Západem spolupracovat.
Pro něj byly klíčové roky 2003 a 2004, kdy došlo k takzvaným barevným revolucím v Gruzii a na Ukrajině. Byl mylně přesvědčený o tom, že to zorganizovaly Spojené státy americké. Ve skutečnosti to byla opravdová lidová povstání proti neefektivním, zkorumpovaným a kleptokratickým vládám.
Putin nedokáže pochopit koncept občanské společnosti. Nevěří tomu, že vůbec existuje, všechno se podle něj musí manipulovat shora, jako to dělá Rusko. Byl přesvědčený o tom, že za převraty stojí americké ministerstvo zahraničí nebo CIA. Pak přišla vražda jeho kritika Alexandra Litviněnka, invaze do Gruzie, ukrajinská krize.
Jak vůbec Putina vnímat?
Je to komplikovaná osobnost. Lidé se na něj prostě dívají jako na agenta KGB a tím vysvětlují všechno. Je ale potřeba se podívat i na to, kdy v tajné službě byl. V sedmdesátých letech ji vedl Jurij Andropov, který se pak stal generálním tajemníkem sovětské komunistické strany. Andropov měl vizi autoritářské modernizace Sovětského svazu. Putinovi se nelíbily reformy Michaila Gorbačova, které vedly ke zničení země.
Byl agentem v Drážďanech a sledoval pro něj ponižující pád Německé demokratické republiky, po kterém ztratil vše. To je jedna část Putinovy osobnosti. Pak se ale v devadesátých letech znovu dostal nahoru v Petrohradu, ráji gangsterů. Byl spojkou mezi místostarostou města a organizovaným zločinem. To je druhá část jeho identity.
Putin teď mění lidi ve svém okolí. Co od nich lze očekávat?
O mnoha z nich se toho moc neví. Před půlrokem se objevovaly zprávy o tom, že tajné služby vyjížděly do provincií a nabíraly lidi, kteří měli stejné názory jako Putin. Ti se nahoru nedostali s Putinem jako například v srpnu propuštěný vedoucí kanceláře prezidenta (tato instituce má v současném Rusku silnější postavení než vláda – pozn. red.) Sergej Ivanov.
Ten byl Putinovým nadřízeným v KGB. On chce ale lidi podřízené, snaží se omezit svoji konkurenci v systému. Putin se bojí palácového převratu, jako se to stalo Nikitovi Chruščovovi. V posledním roce odešel šéf ruských státních železnic Vladimir Jakunin i šéf Národní protidrogové služby Viktor Ivanov. Mluví se o tom, že blízko k vyhazovu má šéf Vyšetřovacího výboru Alexandr Bastrykin. Otázkou je také, jak dopadne ředitel státní ropné společnosti Rosněfť Igor Sečin.
Je pro něj vláda jednoho muže ideálem?
Putin se snaží vyhnout zkostnatění systému, jako se tomu stalo za Leonida Brežněva. Tehdy jedno gerontokratické vedení vedlo zemi od začátku šedesátých let do konce let osmdesátých. Zkostnatění systému ale prezident zabránit nedokáže.
Největší změnou je, že jsme dříve mluvili o „kolektivním Putinovi“. Byl považovaný víceméně za předáka skupinového vedení, jako tomu bylo za Brežněva. Teď Putin mění systém blíže k vládě jednoho muže. Říká se, že Putin se posouvá od Brežněvova modelu ke Stalinovu modelu. Bude to systém více zaměřený na jednoho vůdce než na vedoucí skupinu.
U ukrajinských hranic se teď seskupují nové ruské jednotky. Co podle vás hrozí?
Ruská armáda se reorientuje na dlouhodobé obklíčení Ukrajiny. Rusko nezískalo na Ukrajině to, co chtělo. Moskva chtěla získat celé Novorusko, pás země táhnoucí se od Charkova po Oděsu, získat pozemní přístup ke Krymu. Chtěli získat ruskojazyčné části Ukrajiny. To se nestalo a nestane. Okupovali by velmi nepřátelská území.
Ukrajina navíc velmi efektivně reformovala svoji armádu, která by se teď dokázala mnohem lépe bránit. Lidé v Charkově, Mariupolu nebo Oděse nechtějí být součástí Ruska. Kreml si to uvědomuje. Plán B je vynutit si na Ukrajině decentralizaci, kde by okupovaná území získala disproporčně velký politický vliv v Kyjevě. Ale to se také nestane, takže Moskva přijala zmrazený konflikt a snaží se Ukrajině hrozit v dlouhodobém hledisku. Vojska se motají kolem hranic, do velké míry je to ale jen psychologická operace.
Proč vlastně Putin volil vojenskou cestu přede dvěma lety? Předtím měl na Ukrajině velký neformální vliv, který ztratil.
Zásadně se přepočítal. Nepochopil, že Ukrajinci jsou národ v občanském slova smyslu. Myslel si, že ruskojazyční obyvatelé budou loajální vůči Rusku, což se nepotvrdilo. Předpokládal, že převzetí Novoruska bude stejně lehké, jako tomu bylo v případě Krymu.
Neočekával věrnost, kterou prokázali rusky mluvící Ukrajinci vůči Kyjevu. Většina z nich preferuje být menšinou v demokratickém státě, než být většinou v zemi autoritářské. Putin počítal s tím, že národnost přebije všechno. Nepřebije.
Kdy se vůči Rusku vazalská Ukrajina začala měnit?
Rusko a Ukrajina jsou velmi rozdílné už od devadesátých let. V obou zemích byl nominálně reformní prezident stojící proti konzervativním poslancům. V Rusku dal prezident ostřelovat parlament. Na Ukrajině to vyřešily předčasné volby. Prezident po neúspěchu v nich odstoupil.
Volby na Ukrajině byly od začátku kompetitivní, vyvinula se tam velmi aktivní a nezávislá občanská společnost. Ruská byla zastrašená. Na Ukrajině jsou elity pluralitní, v Rusku je to jeden blok.
Putin špatnou ekonomickou situaci začíná vynahrazovat ideologií. Co je to vlastně za myšlenku?
Asi to není ještě ideologie, je to ale vědomí takzvaného „ruského světa“, který spojuje ruské mluvčí napříč bývalým Sovětským svazem. Je to stará myšlenka starého slavjanofilství. Jejím základem je pravoslavná církev, tradiční hodnoty. Ale je to spíše o vymezování se – proti Západu, proti liberalismu, pluralismu.
Je to představa země obklopené nepřáteli, kterou může vést jenom silný vládce. Putin se teď snaží omezit kleptokratické Rusko, aby financoval projekt obnovení ztracené ruské imperiální velikosti. O tom je celá současná ideologie. Putin nebude škrtat rozpočet pro armádu, jak doporučuje ministerstvo financí.
Takže se opakuje situace Sovětského svazu.
Ano, Rusko stále nevyřešilo svůj základní problém. Je to ekonomika, ve které nikdo nevyrábí nic, co by někdo chtěl koupit. Hospodářství je zcela závislé na surovinách a kvůli tomu je zranitelné vůči kolísání jejich cen. Jenže současné změny na energetickém trhu nejsou cyklické, ale strukturální. Přichází břidlicový plyn.
Vše o Rusku si přečtěte zde
Rusko by potřebovalo reformovat, decentralizovat a diverzifikovat svoji ekonomiku. To ale nepůjde. Vznikla by nová centra ekonomické moci a dříve nebo později by vznikly i nové body politické moci. To by režim nemohl tolerovat. V mnoha směrech je tak hospodářství rukojmím politiky.
Jak dlouho může Rusko vydržet s takovými výdaji na obranu?
Nechci uvádět konkrétní čísla. Budou to ale roky, ne desetiletí. Dříve nebo později ho tlaky donutí. Během Putinovy vlády si Rusové zvykli na určitý životní standard, který si nebudou moci udržet, takže vyhlídky nejsou dobré.
Je Rusko supervelmoc?
Ne. V tom případě by vedlo blok států jako Sovětský svaz, má ale hodně spojenců z pohodlnosti jako Čína nebo uskupení zemí s nerychleji se rozvíjející ekonomikou BRICS. Ani zdaleka není rovné Západu vojensky, i když se za poslední dobu ruská armáda hodně zlepšila. Rusko je ovšem dost silné na to, aby dělalo problémy. Mají asymetrické prostředky jako informační válku, korupci západních elit nebo kyberválku. Ale to jsou zbraně slabých, ne zbraně supervelmoci.
Vyhrává Rusko tu informační válku?
Teď to tak určitě vypadá. Nastavují zrcadlo nedostatkům Západu a jsou v tom krátkodobě úspěšní. Časem se ale zvýší schopnost lidí se vyrovnat s novým informačním prostředím a Rusové v něm budou méně efektivní. Dříve to dělali potajmu, nyní každý ví, co dělají. Už dosáhli svého zenitu.
Evropa je pro ruský režim existenční hrozbou. Například Estonsko je hrozně vytáčí. Ukazuje, že bývalá sovětská republika může být úspěšným členem Evropské unie. Proto je Rusko tak posedlé Ukrajinou, kterou se snažila zastavit na její cestě do Evropy. To se jim nepodaří, jen to bude trvat.
Jde o souboj mezi dvěma normativními systémy. Západní je založený na vládě práva, transparentnosti, právech jedinců a tak dále. Východní je založený na korupci, bratříčkování, podřízení jedince státu. Rusko má nevýhodu, protože západní systém je atraktivnější, v tom východním by nikdo nechtěl žít. Pro Rusko je to předem prohraná bitva.
Takže model liberální demokracie podle vás převládne?
V dlouhodobém pohledu jsem optimistický. Liberální společnost ustála mnohem silnější a chytřejší protivníky, než jakým je Vladimír Putin. Vyjde z toho posílená. Musíme ale porozumět tomu, že to, co bráníme, stojí za obranu.
| Komentátor Rádia Svobodná Evropa poprvé přijel do Ruska v posledních měsících existence Sovětského svazu. Rodák z Connecticutu a absolvent politologie přednášel na Petrohradské i Oděské státní univerzitě. Osm let pracoval jako východoevropský zpravodaj pro list Boston Globe. Ve svém každodenním pořadu Power Vertical se věnuje domácímu vývoji v Rusku. Whitmore v Praze vystoupil na konferenci Čí média, čí zájmy pořádané neziskovou organizací Aspen Institute. |
