Komentář Michaela Romancova: Rusko – věčně nespokojená velmoc
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Ze všech světových mocností má Rusko, počítaje i jeho sovětskou variantu, nejdelší tradici i zkušenost s pozicí nespokojené mocnosti. Moskvě se nepodařilo vyhandlovat Sýrii za Ukrajinu a Krym. A pokud se podaří dobýt Mosul, čímž se nejspíše přiblíží konec Islámského státu, skončí i poměrně úspěšná hra, v níž Rusko samo sebe obsadilo do role jediného rozhodného bojovníka proti islamistickému terorismu.
Než se objeví nějaká nová krize, k čemuž jistě dojde, nezbude Moskvě nic než návrat k osvědčeným tématům. Jedním z nich je kritika aktivit, respektive samé existence NATO. Co na nás Rusku tolik vadí? Podle vyjádření tajemníka ruské Rady bezpečnosti Nikolaje Patruševa se jedná o přibližování vojenské infrastruktury k ruským hranicím, o vývoj nových zbraní a o takzvané „globální funkce NATO“.
Patrušev tím nejspíš naráží na alianční dilema z počátku devadesátých let: „Out of area or out of business.“ Ponechme stranou skutečnost, že minimálně role NATO v Afghánistánu ruským bezpečnostním zájmům vyhovovala stejně jako například pomoc při denuklearizaci Běloruska, Ukrajiny a Kazachstánu. Soustřeďme se spíše na nový kontext, ve kterém je stará rétorika použita. Co je jinak? Od okamžiku rozpadu SSSR Západ všem postsovětským zemím nabídl řadu platforem pro komunikaci a ekonomickou i politickou spolupráci. Vždy se jednalo o nabídku, která odrážela základy liberálního politického a ekonomického řádu. Neboli, jak nově tvrdí Kreml, západní nabídky byly ponižující, neboť odrážely nepřijatelnou „mentalitu vítěze“.
I když existuje řada příkladů intenzivní a úspěšné spolupráce a vůle překonat krize, je současná situace diametrálně odlišná. Hlavně v tom, že tentokrát nejen Rusko vnímá jako hrozbu nás, ale také aliance začala vnímat jako hrozbu Rusko v současné fázi agresivního putinistického „rozvoje“. Konečně se tedy oba aktéři, zároveň sousedé a ve stále omezenějším měřítku partneři, vnímají stejně.
Z takového vývoje sice nelze mít radost, ale jako pozitivní lze vnímat alespoň schopnost přestat si o tom druhém cokoli nalhávat a vidět ho reálně. Podle Nikolaje Patruševa je Rusko odhodláno prosazovat nový systém světové bezpečnosti, v němž aliance budou nepotřebným anachronismem.
Co z toho plyne? Jediné – budoucnost má patřit velkým a silným státům, mezi nimiž musí být Rusko. Není tajemstvím, že si Kreml představuje budoucnost jako triumvirát, v němž o všem podstatném rozhoduje Moskva spolu s Pekingem a Washingtonem. Ideálně s tím prvním proti tomu druhému. Nelze vyloučit, že se takový svět stane realitou.
Ale pokud ano, tak na něj nejdříve doplatí malí hráči s otevřenými ekonomikami, tedy přesně takoví, jako je Česko. Ve světě těch, kteří spoléhají zejména na moc, menší nemají šanci. A my bychom si měli být schopni uvědomit, že svět supervelmocí je pro nás superproblémem. Zatím ještě není pozdě.
Autor je politický geograf
