Cimbalová: Šarlatán mě dostal někam, kde jsem netušila, že bych mohla být | E15.cz

Šarlatán mě dostal někam, kde jsem ani netušila, že bych mohla být, říká filmová producentka Šárka Cimbalová

Iva Přivřelová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vstoupit do diskuze
0

Produkční společnost Marlene Film Production spoluzaložila v roce 2013 a hned její druhý projekt, pohádka Anděl Páně 2, se stal nejnavštěvovanějším českým filmem historie. Následující snímek Šarlatán, vítěz letošních Českých lvů, který má možnost v pondělí získat nominaci na Oscara, české producentce Šárce Cimbalové otevřel dveře k mezinárodní kariéře.

Jako nominovaná jste se mohla účastnit Cen české filmové kritiky i udílení Českých lvů, které letos proběhly bez hostů a za přísných hygienických opatření. Jaké tyto netradiční ceremonie byly?

Vzhledem k tomu, že sama dělám produkci, s překvapením jsem ocenila, jak skvěle obě předávání fungovala. Pořadatele to muselo stát spoustu práce, obě ceremonie dodržovaly povinné restrikce. Nálada tam byla samozřejmě jiná než obvykle, smutnější, protože když jste nominovaný, chcete si to užít a oslavit s celým štábem, což letos nešlo. Ale nedá se nic dělat, situace je taková, jaká je. 

Šarlatán vyhrál pět Českých lvů, včetně toho za Nejlepší film, čímž jste se stala členkou České filmové a televizní akademie. Jak jste ten večer prožívala?

Že jsme vyhráli, mi dochází až teď. Na místě bylo všechno napjaté. Cena za nejlepší film pro nás znamenala radostné překvapení, pak byla krátká tiskovka a šli jsme domů. Ani jsme se nemohli vzájemně obejmout. Den poté jsme si všichni ze štábu volali a přáli si. Ale celé to prožívám s odstupem. 

Zajímají vás další české snímky víc, když s nimi soupeříte o ceny?

Ani ne. Dívám se na všechny české filmy a ceny neberu jako soutěžení, ale jako ocenění celého týmu. Vyjadřují, že se Šarlatán líbil nejen divákům, kterých do kin přišlo skoro 250 tisíc, ale i kritikům a filmařům. Těší mě, že jsme udělali dobrý film. 

Světová premiéra Šarlatána proběhla loni na Berlinale. Jak se takové uvedení liší od premiéry na českém festivalu?

Festivalový produkční tým, který se staral o běh celé té gala premiéry, tvořilo asi dvacet lidí, to mě fascinovalo. Byl to emotivní zážitek. Režisérku Agnieszku Holland v Německu milují a když svůj film vidíte v jednom z největších sálů v Berlíně a pak následují ovace ve stoje, je to krásné.

Letos v únoru se Šarlatán dostal do užšího výběru patnácti titulů usilujících o Oscara pro nejlepší mezinárodní film, z kterého v pondělí vzejde pět nominovaných. Jak vypadala vaše oscarová kampaň?

Oscarová kampaň má tři fáze. Té první se účastní všechny vyslané filmy, tenhle ročník 93 titulů, a bojují, kdo se dostane na shortlist. Tam bylo letos patnáct míst, loni devět. Pak začínají obrovské kampaně. Každý stát do toho investuje peníze, jedno promítání pro akademiky stojí tisíce dolarů, reklama na titulní straně časopisu Variety stojí dvacet tisíc atd. Když svůj film propaguje Netflix, zaplatí za kampaň klidně pět milionů dolarů. Nebo dvacet, jako v případě filmu Roma.

S tím se samozřejmě nemůžeme vůbec srovnávat. My jsme udělali takovou kampaň, na jakou jsme měli, a uvidíme, jak to dopadne. Už dostat se na oscarový shortlist je velký úspěch, i pro českou kinematografii. První fázi zčásti platí Česká filmová a televizní akademie, která nás na Oscary vysílá, tu druhou podpoří Státní fond kinematografie a ministerstvo kultury. Kdybychom se dostali do poslední pětky, začne třetí fáze a kampaň poběží dokola. Stojí to šílené peníze, bez toho to asi dělat nejde, ale je to vlastně absurdní. 

Pomáhá vám, že Šarlatán má amerického distributora?

Pokud ho nemáte, což bývá případ většiny českých filmů posílaných na Oscary, dělat PR v Americe je hodně složité, funguje to tam jinak než v Evropě. Náš americký distributor najal PR agenturu z Los Angeles, která má kontakty na akademiky a zařizuje veškerá promítání, rozhovory s Agnieszkou, komunikuje s hlasujícími. Letos je vše komplikovanější, někde je lockdown, někde není, někde můžou akademici chodit na promítání, někde ne, spousta věcí musí probíhat jen on-line…

Ke screeningům se natočily videorozhovory s Agnieszkou, které vedl třeba Ed Harris nebo Robin Wrightová a které se pouštěly akademikům, aby měli nějakou zpětnou vazbu, když nemůžou s režisérkou komunikovat napřímo. Původně jsme mysleli, že Agnieszka do USA odjede a měsíc se tam bude věnovat propagaci, tak jako vždycky. Jenže to nejde, tak sedí doma u Zoomu a dává po večerech interview. My z Marlene Film Production jsme s naší americkou PR agenturou a americkým distributorem v kontaktu, každou noc nás informují o všem, co se děje. Je to složité, ale nějak to funguje. A všichni se pořád těší a jsou zvědaví, kdo se dostane dál a kdo vyhraje. 

Odborné tipy s Šarlatánem v poslední pětici moc nepočítají. Jste přesto z oscarových šancí nervózní, víc než třeba z českých filmových cen?

Já jsem byla strašně nervózní, než vyhlásili ten shortlist. Pořád jsem si říkala, že jsem v pohodě, a pak jsem najednou začala být tak nervózní, že jsem měla zimnici a nemohla jsem spát. Na Lvech jsem spíš byla nervózní z toho, aby ten večer v téhle složité situaci dopadl dobře. A na Cenách kritiky jsem byla nadšená, že jsme poprvé po čtvrt roce venku a můžu se vidět s Ivanem Trojanem a dalšími. Tam to bylo velmi vřelé a všichni nominovaní jsme si vítězství mezi sebou přáli.

Jak se k vám vlastně dostal Šarlatán?

Po Andělu Páně 2 jsem se zeptala Marka Epsteina, jestli nemá nějaký další scénář a on mi poslal dva, Kouzelníka a Šarlatána. Toho napsal podle námětu Martina Šulce, příbuzného léčitele Jana Mikoláška, kterého jsme my už nikdo neznali. Marek si nastudoval všechny materiály a napsal krásný scénář inspirovaný Mikoláškovým životem. 

A jak se Šarlatán dostal k uznávané polské režisérce s třemi nominacemi na Oscara Agnieszce Hollandové?

Když jsme s Markem řešili, kdo by to mohl režírovat, napadla mě Agnieszka, i když nám to připadalo nesmírně troufalé a nevěřili jsme, že by to mohlo vyjít. Věděli jsme ale, že Martin Štrba, kterého jsme znali z Pohádkáře, s ní točil Jánošíka a Hořící keř a že se spolu docela i kamarádí. Martina jsem chtěla na Šarlatánovi jako kameramana a když si přečetl scénář, hned souhlasil, že by se na něj Agnieszka hodila. Ona totiž umí jít do hloubky postav a právě to složitá osobnost Jana Mikoláška vyžadovala. Tak jsem Martina poprosila o kontakt, poslala jsem Agnieszce mail se scénářem a ona se asi za čtrnáct dní ozvala. Tak to celé vypuklo. Jakmile do projektu vstoupila Agnieszka, Šarlatán se posunul do jiné dimenze.

A Marlene Film Production spolu s ním. 

Určitě. Jakmile se člověk dostane na takovou evropskou úroveň, otevře se mu jiný obzor. Šarlatán je velký evropský film, Agnieszka za něj byla nominovaná na Evropskou filmovou cenu, i díky ní je v Evropě známý a prodal se asi do pětadvaceti zemí. Posunuli jsme se i do povědomí různých velkých evropských produkčních společností. Se třemi, z Irska, Polska a Slovenska, jsme na Šarlatánovi spolupracovali, s irskou firmou Film and Music Entertainment budeme spolupracovat i dál. S jejími producenty Mikem Downeym a Samanthou Taylorovou nyní chystáme Kouzelníka, kterého jsme nakonec od Marka Epsteina také koupili, to by měl být větší projekt, ještě nevíme, jestli v češtině nebo angličtině.

Připravujeme také společně něco pro Netflix, o čem zatím nesmím vůbec mluvit, a adaptaci knihy Daleká cesta, která se ucházela o Booker Prize. A zajímají nás i minoritní koprodukce, náš vedoucí vývoje Marek Čermák, kterého jsem mimochodem potkala také díky Šarlatánovi a který se podílí na všech uvedených projektech, má teď na starost gruzínský film Cold Clouds. Mám v Marlene skvělý tým, jak Marka, tak výkonného producenta Aleše Týbla, s nímž spolupracuji už přes dvacet let. 

Jak obtížné je sladit koprodukci mezi čtyřmi státy, jak jste to zažili na Šarlatánovi?

Dost. Musíte se se všemi dohodnout a najít obchodní řeč. Při tom hraje roli, jaký to je národ, jaký mají způsob práce. O tyhle velké složité koprodukční smlouvy se postaral Kevan Van Thompson, anglický producent, se kterým se znám asi pětadvacet let. Před založením Marlene jsem pracovala pro produkční společnosti Etamp a Etic Film na zahraničních zakázkách, které se točily v ČR. Kevan má svou společnost Czech Anglo Productions, s níž se podílel například na seriálu Mušketýři nebo na filmech Úkryt v zoo a Králíček Jojo, nyní pracuje na novince Marca Forstera White Bird. Díky tomu má zkušenosti také s americkými institucemi, třeba s Asociací amerických filmových režisérů DGA, jejíž členkou je i Agnieszka Hollandová. Uzavřít její smlouvu trvalo rok, smlouva s DGA zabrala rok a půl. 

Chtěl někdo z koproducentů zasahovat třeba do obsahu filmu?

Nevím, jak to je u jiných projektů, ale u Šarlatána všichni respektovali paní režisérku a její rozhodnutí a kreativní vidění. 

Včetně vás?

My máme s Agnieszkou krásný vztah a vždycky jsme se dohodly. Ona si na rozdíl od některých jiných režisérů ráda vyposlechne názor, a když cítí, že je v něm něco, co by bylo dobré pro film, tak ho využije. Proto si na natáčení bere své osvědčené spolupracovníky, které má ráda a o kterých ví, že v sobě mají něco, co tomu snímku můžou přinést. Ona pak všechno správně koordinuje a využívá pro film. Nepatří k režisérům, kteří musí mít pořád pravdu. Když jsme jí řekli, že něco nejde, věděla, že to opravdu nejde, že z naší strany nejde o kalkul. A hledala cestu, jako to udělat jinak. Spolupráce stála na vzájemné důvěře, všichni jsme chtěli udělat dobrý film. Což je na výsledku myslím vidět. 

Je taková atmosféra na natáčení výjimečná?

I na Andělu Páně 2 byla skvělá parta. Asi mám štěstí a vybírám si tvůrce, se kterými to jde bez konfliktu a s pozitivní energií. Když si natáčení užijeme, odrazí se to i na plátně. Nebaví mě dělat film jen pro peníze nebo pro ceny, mezi rozhádanými lidmi. Chci, aby nás to bavilo. 

Laická představa o povolání producenta bývá, že sežene peníze a pak už jen dohlíží na ostatní. Setkáváte se s tím, že si někdo myslí, že je vaše práce snadná?

Jednou mi někdo řekl, že to musí být skvělé povolání, protože to za mě ostatní natočí a já se můžu jen procházet po place a usmívat se. Nejen že je náročné sehnat ty peníze, všechno zafinancovat, zaplatit, dohodnout smlouvy. Nejobtížnější je ta zodpovědnost. Celé to leží na vás, máte na starosti celý štáb, je to vaše firma, pojištění je na vás, když se někomu něco stane nebo se někde něco ztratí, je to jen na vás. Nikdo za vámi nestojí. Taková zodpovědnost je jako noční můra.

Proč jste se na tuhle práci dala? 

Hrozně mě baví. Ale kolikrát nemůžu nejenom spát, ale snad ani chvílemi žít, jak je to složité. Ovšem pak přijdou zase hezké satisfakce. Třeba shortlist Oscarů. 

Co vás Šarlatán naučil? Je to pro vás přelomový projekt?

Určitě pro mě znamená něco naprosto zásadního. Strávit pár let života s Agnieszkou bylo neuvěřitelné, je to výjimečný člověk. Sledovat, jak pracuje, jak vnímá realitu, jak natáčí, jak se chová k hercům, celý její režijní postup je pro mě fascinující. To mě hodně naučilo. A pochopitelně byly poučné i všechny ty zkušenosti s velkými evropskými producentskými jmény. Šarlatán mě dostal někam, kde jsem ani netušila, že bych mohla být. Vlastně jsem si díky němu urovnala, jak bych chtěla postupovat dál, že mě baví dělat mezinárodní projekty, i když jsou tak složité. 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video