* Debaty o Evropské unii se čím dál častěji točí okolo toho, zda se EU více integruje, a to i hospodářsky, anebo se rozpadne. Neměli bychom se už v našich názorech také více vyhranit?
Ne. Řeknu vám jasně – ne. To bych vyloučil. To bychom jenom nahráli zájmům jiných států a samozřejmě také některých hospodářských skupin u nás. Těch, kterým jde o prospěch vlastních společností, nikoli o blaho celého státu.
* Dění v EU – logicky – bedlivě sledujete. Za ten rok, co začala řecká krize, jsme se všichni setkali s jevy, které jsme dosud nezažili. Jaké z toho pro nás plyne poučení?
Podívejte se, vývoj je vždycky jiný, než očekáváme. Důležité přece je, že prozatím Evropská unie jakžtakž tu krizi zvládá. Netvrdím, a nejsem o tom přesvědčen, že základní problémy jsou vyřešeny. Prozatím se ale unie projevila jako životaschopná. Také členským státům pomáhá. Přes zdlouhavost, přes to, že některá opatření měla být přijata dříve a tak dále, se ten spolek celkem osvědčil.
* Spolupracuje ministerstvo zahraničí na koncepci fungování ČR v unii, kterou zpracovává Úřad vlády ČR?
Někteří lidé od nás k tomu něco přidávají, ale v zásadě je to materiál Úřadu vlády. Ten má své představy, samozřejmě.
* Takže příliš nevíte, čeho se bude týkat?
Jsem vždycky zvědav, s čím kdo vyrazí.
* V materiálu, který vládě předkládalo ministerstvo zahraničí, některé konkrétní věci chyběly…
Například?
* Třeba jak se zachováme k výjimce, kterou Fischerova vláda vyjednala ohledně Listiny základních práv EU. Bude ministerstvo zahraničí doporučovat, aby se ve sněmovně a v Senátu zvlášť hlasovalo o Klausově výjimce a tato záležitost se nesvazovala s přijetím Chorvatska do EU?
Na tom už velice pilně pracujeme. Uvidíme, co se podaří. Očekávám, že evropské státy, které jsou členy unie, dodrží slib, který nám před dvěma lety daly.
* Nečekáte komplikace spíš na domácí půdě?
Podívejte se, asi se bude hlasovat odděleně, protože to jsou dva odlišné materiály. Senát vyslal signál, že výjimku zamítne. Já jsem pana prezidenta, jak byla moje povinnost, upozornil, že tady je toto nebezpečí. Že bychom vypadali jako kromobyčejní šašci, kdybychom výjimku prosadili v zahraničí a sami ji tady shodili. Mluvil o tom i pan premiér, a teď už je spíše na nich, aby s opozicí dosáhli nějaké dohody. Uvidíme.
* Existují nějaké termíny, za které už se nedá jít?
Očekávám, že hlasování o Chorvatsku bude tak kolem konce roku. Tak do té doby bychom měli konečně vědět, co chceme.
* Dalším, velmi aktuálním problémem je Pakt pro Řecko. Budeme se dál stranit řešení problémů spojených s dluhovou krizí?
To se týká především eurozóny. V té jsou teď očividně velké snahy, aby se nasměrovala k jisté formě hospodářské vlády, ke společné finanční politice a tak dále. My to bedlivě pozorujeme a musíme z toho časem vyvodit důsledky. Poněvadž sami nevíme, jak ta diskuze skončí, tak bych tuto otázku příliš neotevíral. Abychom nediskutovali o něčem, co nemá jasný konec.
* To je sice pravda, ale naše ekonomika je velmi otevřená a průmyslníkům a bankéřům chybí odpovědi na to, jak se Česko hodlá chovat.
Podívejte se, to je otázka přijetí eura. Abychom to řekli na rovinu.
* Nejenom, mluví se o společných daních, kontrole státních financí…
Proti společným daním jsme. Naprosto. Za prvé proti tomu, aby se zavedla nějaká evropská přímá daň. Financování Evropské unie má býti v rukou států, ne takové, aby se jim vymykalo. Tím by státy pozbyly velkou část svých pravomocí a své suverenity. Za druhé, je tu snaha západních států Evropské unie, abychom se s daňovou soustavou přiblížili. To je pro nás nevýhodné. Pro všechny státy, které musí dohánět vyspělejší země. Hovořil jsem s jedním svým přítelem, který mi náš postoj vyčítal. Tak jsem se na něj podíval a řekl – poslouchej: Kdyby v roce 1950 Ludvík Erhardt přijal daňový systém vítězné Velké Británie, tak by asi Německo po druhé světové válce definitivně zkolabovalo. Německý hospodářský zázrak by se nekonal. Ludvík Erhardt byl dost inteligentní, aby věděl, že ekonomika, která musí dohánět, která je poškozena – v Německu to bylo válkou, u nás je to padesáti promarněnými lety, musí mít takové daně a takovou soustavu, aby odpovídala naší snaze dohánět výkonnost jiných. Ne si tady hrát na něco, co nejsme. Musíme se držet toho, co nám nejvíc pomůže.
* Co soudíte o názorech, které připouštějí určité rozštěpení unie?
Mluvme jasně. Evropská unie oproti tvrzení některých politiků není hospodářský projekt. Evropská unie je politický projekt. Jenom ti, kteří si to pletou, a myslí si, že je to hospodářský projekt, tak mluví o štěpení. Unie má držet pohromadě. Jsem také přesvědčen, že evropské státy jsou tak rozdílné, že pro některé musíme nalézt odlišné řešení. Jestli ten který stát bude nebo nebude mít euro, o tom lze diskutovat. Ale rozdělit unii bych považoval za šílené.
* Proč tady, když bereme EU jako politický projekt, stále existují v evropské diplomacii různé politické zájmy?
Zájmy jsou odlišné a budou ještě nějaký čas. Než se evropská zahraniční politika sjednotí, to vyžaduje čas. Samozřejmě. Evropská unie se přes padesát let vyvíjela, než se vůbec odhodlala mít společnou zahraniční službu. To neznamená, že v sobotu večer končí samostatná politika evropských států a v pondělí bude pouze evropský sbor. To si mohl každý vypočíst. Než se to synchronizuje, než najdeme způsob zacházení s informacemi a tak dále, bude ještě nějaký čas trvat. Nejspíš několik let. To prostě nejde přes noc. Evropská unie není něco jako, já nevím – Nizozemsko nebo Spojené státy nebo Finsko, tedy stát, který má jednotnou představu. Evropská unie je proces. A bude to ještě dlouhý proces, než najde nějakou finální podobu. Tisícileté státy jsou nejenom ty velké jako Francie nebo Španělsko, nýbrž i malé jako Česká republika. Než to úplně sroste, to bude hodně let trvat.
* Má Česká republika ambice hrát v evropské diplomatické službě významnější roli?
Nedá se očekávat, že v ní budeme mít převeliký vliv. Nicméně máme inteligentní lidi, kteří se tam osvědčují.
* Jak vlastně funguje v praxi formování společné diplomacie? Jaké jsou třeba vztahy mezi službou vnější akce, kterou řídí baronka Ashtonová a českým ministerstvem zahraničních věcí?
Prakticky každý měsíc existují porady, setkáváme se s lady Ashtonovou, probíráme problémy, jsou to velmi živé diskuze.
* Ještě k jedné živé otázce, kterou je případná úprava pravidel schengenského prostoru. Kvůli migraci o nich chce diskutovat Itálie, Dánsko… A Česká republika zase stojí za bukem.
Dokud se nám nepodaří vytvořit dost pracovních míst od Maroka až…, tak se nesmíme divit, že bude migrace. Jak pravil Werich, vlky vyhání z lesů hlad. Když prostě nemám co sežrat v Tunisku či Libyi, no tak se vydám na vandr za chlebem. To je přece samozřejmé, nedivme se. Tomu můžeme pomoci jedině, když se postaráme, aby lidé mohli vydělávat doma.
* To tak rychle nebude, takže se ptáme: Nezavírá Česká republika oči, protože se jí problém migrace bezprostředně netýká tak, jako třeba Itálie?
Tisíc let jsme trpěli, že nemáme pobřeží. Teď je to malá výhoda. Všechno v životě má svoje výhody a nevýhody. Portugalsko, to bylo ve své době světové impérium. My jsme v té době postupně ztratili Lužici a Slezsko. Prostě tak to chodí. My nemáme pobřeží, ale někdy je to taková malá výhoda.
* Už pro letošní rok jste museli škrtat výdaje, zavírat některé ambasády. Bude tento trend pokračovat?
Samozřejmě to bude pokračovat, úsporná opatření budou všechna ministerstva přijímat i příští rok. To je nám naprosto jasné. Prostě když peníze nejsou, tak se podle toho musíme zařídit. Znamená to tvrdou práci, jak zmenšit počet spolupracovníků, jak ušetřit na investicích. Je to blbé, protože každého velvyslanectví, které musím zavřít, je mi opravdu líto, poněvadž plní svůj úkol a byli to částečně výborní lidé. To je za prvé. Za druhé, čím víc zastoupení, tím větší profit pro české hospodářství. Taky ale máme některé baráky po světě, které měly být upraveny už před třemi lety a budou muset další tři roky vydržet. Prostě si nebudu stěžovat na něco, čím jsou postiženi všichni. Bohudík člověk je otužilý, když něco zažije. Řekněme, do 1. prosince jsme žili na Orlíku a týden na to jsme byli s třemi kufry v Rakousku.
* Hrozí snad kvůli chabým příjmům státního rozpočtu zabavení historické budovy vašeho úřadu?
Kalousek mi jasně řekl, že mi na příští rok zase sníží rozpočet. Chceme-li dosáhnout stav, že Česká republika řekněme v roce 2014, 2015 může být považována za zemi se stabilizovaným rozpočtem, blížícím se vyrovnanému, a tudíž budit důvěru všeobecně ve světě, tak na tom budeme pracovat. Samozřejmě, čím lépe si takto stojíme, tím větší budeme mít důvěru a uznání investorů. Dokonce i země bohatší než my tím, že nenašly energii provést reformy, upadají za nás.
* Budete muset dál zavírat zastupitelské úřady?
Obávám se, že budu muset, ale konkrétně ještě o žádném úřadu neuvažujeme, to až budeme seznámeni s konečnými čísly rozpočtu. Až bude rozpočet schválen v parlamentu, pak uvidíme, co se dá dělat.
* Ale už o tom jistě uvažujete, ne?
O konkrétním kroku rozhodneme, až budeme mít konečná čísla. Prozatím spíš mohu uvažovat, že bych uzavíral něco poblíž v Evropě. Tady jsou ty nové formy – létající velvyslanci, ti ušetří. Jednám intenzivně se spřátelenými zeměmi, které poté, co také musely snižovat stavy, mají volné kanceláře na svých velvyslanectvích, a mohli bychom tam jednoho našeho diplomata umístit. Hledám podobná řešení. Když si představíte určitou zemi a pak se podíváte na konkrétní čísla, a zjistíte, že tam pracuje a žije bezpočet Čechů, a bude tam beztak muset být konzulární služba jak hrom, pak si kladete otázku, zda rušit velvyslanectví. Musíte to zvažovat individuálně.
* Žije ještě myšlenka sdílení ambasád?
Ano, ale je to těžší, než jsme mysleli. Pracujeme na tom, nezapomněli jsme na to.
* Kterého regionu by se to týkalo?
To bych řekl až na podzim. Ale v Evropě by se to nabízelo, samozřejmě. Skandinávské země, například, mají společné velvyslanectví v Londýně, ale nejsou úplně spokojeny, jak to funguje. Musím se jich zeptat.
Karel Schwarzenberg (73)
Potomek orlické větve starobylého šlechtického rodu Schwarzenbergů emigroval v roce 1948 ve svých jedenácti letech s rodiči do Rakouska. V exilu nejdříve studoval práva a lesnictví, později se věnoval správě rodového majetku. Podporoval československý disent, v té době se spřátelil s Václavem Havlem. Po pádu totalitního režimu se vrátil zpět, do politiky vstoupil v červenci 1990, kdy se stal kancléřem prezidenta republiky. Českou diplomacii vede již podruhé, je místopředsedou vlády, poslancem a šéfem strany TOP 09.
