Japonsko patří mezi světové technologické lídry, což platí i pro výrobu robotů. Jedním z předních producentů je rodinná společnost Kawada, kterou vede již ve čtvrté generaci prezident Tadahiro Kawada. Právě on stojí za přesunem podnikání firmy směrem k automatizaci. Budoucnost vidí především v kobotech, tedy kolaborativních robotech, kteří nebudou lidskou práci nahrazovat, ale doplňovat. „Lidé jsou totiž všestranní a kreativní,“ řekl Kawada serveru E15.cz na festivalu Future Port Prague.
Společnost Kawada vznikla na základech dílny na výrobu samurajských mečů, později se z ní stala významná stavební společnost a nyní se stále více zaměřujete na robotizaci. Je to přirozená evoluce?
Samozřejmě pokračujeme s výstavbou mostů nebo betonových konstrukcí a obdobných technologií, nicméně roboti jsou něco, co Japonsko skutečně potřebuje, aby přežilo. Populace v zemi významně stárne, což znamená i úbytek pracovních sil. Robotika je tak pro nás nutná, abychom mohli pokračovat v našem pokroku. Zaměřujeme se tak na veškeré technologie, které společnost posouvají vpřed.
Souvisí současná situace v japonské společnosti i s tím, že patří země mezi technologické lídry celého světa?
Jsme v Japonsku hlavně velmi otevření k novým technologiím. Vidím, že lidé v Evropě se bojí toho, že roboti převezmou jejich práci. Takto u nás nepřemýšlíme a většina lidí podobné obavy nesdílí. Zpravidla totiž na technologii nahlížíme jako na něco, co ovládáme a máme ve vlastních rukách. Dokud to tak je, nevidíme v tom žádný problém.
V jednom z rozhovorů jste poukázal na skutečnost, že japonské firmy vrací výrobu z Číny zpět do Japonska. Je nějaký rozdíl v tom, jak tyto dva státy na technologii nahlížejí?
Většina výroby Japonsko opustila, jednalo se však o nenáročnou výrobu, kde pouze opakujete stejné rutinní postupy. Tento druh výroby je v Japonsku těžké udržet, jedná se o výrobu minulosti, která využívá jednoduché roboty, kteří jsou připevněni k zemi a dělají opakující se práci. Japonsko se ale stále více soustředí na sofistikovanou výrobu od elektroniky po pokročilá auta, tedy procesy, které dříve dělali jen lidé. Proto se zaměřujeme na výrobu „kobotů“, neboli kolaborativních, spolupracujících robotů, kteří mají lidem v práci pomáhat.
Nejedná se ale pouze o přestupní článek před nástupem robotů?
Stále to ale neznamená, že roboti budou schopni dělat kreativní práci. Umělá inteligence nepochybně dokáže porazit člověka v šachu nebo go, nicméně se jedná o velmi specifické činnosti. Lidé jsou naopak velmi všestranní a kreativní. Když něco nejde podle plánu, lidé umí improvizovat a jsou v tomto ohledu mnohem lepší.
Zároveň také ale vidíme, že se příliš nevyvíjejí humanoidi, respektive roboti se stejným počtem končetin jako lidé. Nejznámějším je asi Asimo, jehož program po osmnácti letech Honda ukončila.
Právě nohy jsou u nich problém. My jsme po dvou chodit zvyklí, ale pro roboty je těžké i rovně stát. Komplikovaný je například pohyb v městském prostředí, které je pro roboty s nohami výhodou, protože dokáží překračovat překážky nebo chodit do schodů. Stále se ale s roboty nejčastěji potkáváme v továrnách, kde mají roboti ideální prostředí a nohy tak nutně nepotřebují. Proto se od humanoidních robotů upouští, protože právě schopnost udržet rovnováhu je z technologického hlediska velmi nákladná věc. Budoucnost ale mohou mít roboti s více než dvěma nohami, klidně třemi, čtyřmi nebo deseti, kde je aplikace snazší.
Na jednu stranu jste prezident velké technologické společnosti, na stranu druhou jste ale v jednom svém vystoupení varoval, že jsme příliš závislí na technologiích. Považujete se spíše za technologického optimistu, nebo pesimistu??
Myslím si, že jsem obojí. Věřím v technologie, ale samozřejmě se technologie vyvíjejí a zároveň se snižují schopnosti lidí. Kdybych vám teď sebral počítač, značně se omezí rozsah věcí, které jste schopný dělat, především ve srovnání s dřívějšími generacemi. Na druhou stranu je jasné, že díky technologiím je člověk schopnější, stále ale předpokládáme, že máme nad technologií kontrolu.
Včera jsem mluvil s jedním mladíkem o využití robotů pro vedení válek. To je moje velká obava a nemyslím si, že je to správné. Když se ale podíváme na široké využití bezpilotních dronů například Američany, je zjevné, že se to už děje.
Měli bychom tedy investovat do lidí stejně jako do robotů?
Například pouze schopnost vyrobit oheň byla před stovkami let považována za umění. Umělo to jen několik lidí. Díky zápalkám se však tato schopnost stala zbytečnou. V Japonsku jsme v poslední době čelili zemětřesením a tajfunům, v tu chvíli jsem viděl, že lidé jsou bez technologií naprosto bezradní. Nevěděli, co mají dělat, nedokázali si sehnat jídlo a nedokázali přežít. Měli bychom se tedy vrátit k našim kořenům toho, co ve skutečnosti jsme.
Těžko se mi však posuzuje, kam bychom se měli jako lidé posunout, přeci jen jsem produktem 20. století a vyrůstal jsem v industriálním prostředí. Příroda nám ale ukazuje, že bychom se jí měli snažit porozumět a žít v souladu s ní. Například využíváním obnovitelných technologií nebo omezením těžby. To jsou další výzvy, kterým budou muset následující generace čelit.
Stejně tak jako čelit vztahům mezi roboty a lidmi?
Ano, kvůli nedostatku lidí také sílí hlasy, které hovoří o tom, že by se i o lidi měli starat roboti. Je to představa robotů-učitelů nebo robotů, jež by se starali o seniory. To je ale podle mě zvrácené. Nemyslím si, že by moje 75letá matka měla trávit čas s robotem, je přeci mojí povinností za ní jet a bavit se s ní, je to zodpovědnost společnosti. Tím se dostáváme k problematice etiky strojů, což je podle mého velmi důležitá věc.
Dokážete si tedy ve věci rozvoje robotiky a umělé inteligence představit nějakou regulaci?
To je složitá otázka. Již nyní jsou firmy jako Google, Facebook nebo Amazon větší než vlády. Dokud si budou vědomy toho, co dělají, je to v pořádku, ale přílišná kontrola vlády je také špatná. V Číně vás mohou zatknout za to, že něco napíšete na sociální síť. To je děsivé. Nemám tedy jasnou odpověď, je ale jasné, že musíme dělat uvážená rozhodnutí.
