Středověký boj je bezpečnější než hokej, říká kapitán týmu Prague Trolls Jan Burgerstein | E15.cz

Vše o inovacích

Vše o  inovacích Vstoupit do speciálu

Středověký boj je bezpečnější než hokej, říká kapitán týmu Prague Trolls Jan Burgerstein

Marek Schwarzmann

Plně kontaktní středověký boj v Česku zatím nemá nálepku profesionálního sportu. Přesto tým pražských bojovníků úspěšně reprezentoval ve světové konkurenci na turnaji konaném pod záštitou monackého knížete. „Jsme tak trochu pátí nejlepší na světě. Loňský rok byl pro nás naprostým vrcholem, kterého jsme za současné situace schopni dosáhnout. Dochází nám ale síla, čas i finance,“ říká kapitán týmu Prague Trolls Jan Burgerstein.

Historicky jste se středověký kontaktní boj snažili dostat ze škatulky amatérských sportů, jak to vypadá?

Bohužel se to nehnulo. Snažíme se s úřady dále vyjednávat, ale je to těžké. Potíž je, že děláme relativně neznámý sport.

Konaly se tu ale dva velké turnaje, které navštívily tisíce lidí, fandilo se téměř hlasitěji než při hokeji…

Myslím, že lidé si to stále mylně spojují s historickým šermem, s akcemi na hradech a zámcích. To, co děláme my, je vyloženě sport. A naneštěstí v Česku se peníze dávají hlavně na nákup hokejek či balonů a rekonstrukce hřišť. Navíc to, co děláme, není zatím globálně klasifikováno jako oficiální sport, byť máme vlastní amatérskou ligu s jasnými pravidly. Úředníci prostě raději dají peníze na to, co znají.

Katar chce být jedničkou na poli sportovních akcí na Blízkém východě

Vy tedy všechny aktivity včetně klubové tělocvičny provozujete na vlastní náklady?

Ano, čas od času tam někdo přijde s tím, že by si chtěl vyzkoušet, jaké to je, ale z takových deseti lidí jich zůstane tak jeden.

Proč? Je to příliš náročný koníček?

Je náročný nejen na fyzičku, ale také na finance a čas. Zbroj vyjde na desítky tisíc korun a vzhledem k tomu, že musí být na míru, aby řádně chránila a fungovala, tak se na ni musí čekat, než ji kovář vyrobí, upraví. A právě to čekání řadě lidí nevyhovuje – chtějí to dělat „hned teď“. Navíc vycvičení bojovníka trvá minimálně půl roku, než je schopen se vůbec zúčastnit nějakého menšího turnaje a začít sbírat zkušenosti.

Kdo se k vám častěji hlásí – člověk, který vás viděl někde na turnaji, nebo třeba někdo z historických šermířů?

Ze začátku to byli hlavně šermíři, teď se to už ale mění a objevují se lidé stále více z jiných bojových sportů – dělají třeba kickbox, MMA. Poslední dva roky se navíc hlásí docela mladí zájemci mezi 14 až 16 roky. Než aby šli třeba na judo nebo karate, jdou se zkusit prát k nám. Tatínkové nás sem občas přijdou zkontrolovat, co tu s jejich ratolestmi vyvádíme, sem tam i říkají „Jen mu pořádně naložte!“

Šéf Warhorse Studios Martin Frývaldský: Vývoj hry jako Kingdom Come stojí stamiliony

Kolik máte nyní členů?

Asi 50 lidí. Plně trénujících je tak 35, ale ne všichni ještě mají dostatek zkušeností jít do boje. Máme postaveny dva týmy, to je asi 20 vyzbrojených borců.

Děláte adrenalinový sport, jste tedy adrenalinový závislák?

Asi ano. Nedovedu si představit, že bych přestal bojovat. Když někam jedu, pak zaklapnu helmu a okolní svět přestane existovat, zbude jen protivník a intenzivní chuť jej porazit. Ze začátku jsem si oblékal zbroj a občas se mi hlavou mihlo: „Sakra, proč to vlastně dělám?“ Člověk má na sobě přes 30 kilo, potí se, dostává rány, je mu často špatně z vysílení, padá na zem, bolí ho tělo, sem tam si něco narazí či vykloubí. Pak ale přijedu domů, pár dní si dám relax, a už bych jel bojovat znovu. Je to adrenalinový bojový sport, je to odreagování, je to zábava.

Před zábavou má ale přednost strategie týmu, ne?

Určitě. Nejde jen o mlácení do hlav, ale o strategii, taktiku, spolehnutí na své kamarády. Buhurty (typ turnajového boje – pozn. aut.) jsou pět proti pěti, ale představte si, že jsou i větší boje: 21 versus 21. Na letošním turnaji v Srbsku budou poprvé proti sobě stát dvě 150členné skupiny bojovníků.

Stále platí, že přes jakékoliv hrůzně vypadající střetnutí jde o bezpečný sport?

Rozhodně bezpečnější než třeba hokej. Zrovna předevčírem jsme si byli zahrát hokej s kamarády z klubu proti běžným hokejistům, a i když nás šetřili, tak jsem pomlácený víc, než bývám po dvoudenním turnaji.

Zápisník Ondřeje Součka: Fotbalová dekadence

Ale kdybyste si vzal zbroj…

No to by se docela divili. Naše zbroje si hokejek v podstatě nevšimnou. Sekeru už člověk nějak cítí, štípne, možná mírně zabolí, ale je to vše v pohodě.

Jak je vlastně starý tento typ sportu? Pomineme-li středověk, kdy rytířům sloužil jako trénink v dobách, kdy se neválčilo?

Za novodobým oživením na přelomu tohoto tisíciletí stojí Rusko, Polsko a Ukrajina.      

Týmy z těchto států i historicky dominovaly na turnajích. Ta scéna se ale nyní změnila, nejen vy, ale i řada západních týmů je výrazně dohnala.

Narušili jsme jejich hegemonii, dohnali jsme je. Na týmy, ke kterým jsme před lety vzhlíželi, již nekoukáme s takovou adorací či strachem, už jim dáváme solidně zabrat, občas urveme nějaký ten bod. Ono je i v jejich zájmu, abychom se zlepšovali. Nechtějí jezdit na turnaje, kde nebudou stát před výzvou, chtějí se sami zlepšovat. Pomohlo nám i to, že máme svoji vlastní tělocvičnu, ve které nyní děláme tento rozhovor.

Nezkomplikoval nedávný politický rozkol mezi Ukrajinou a Ruskem snahu Východu dotlačit středověký kontaktní boj do kategorie oficiálního sportu?

Vím o tom, že pár týmů z Ukrajiny má zakázáno jezdit do Ruska na turnaje nebo veřejně deklaruje, že tam jezdit nechce. Zbytek bojovníků to ale bere profesionálně. Možná se nemají rádi, ale že by se vzájemně chtěli ve šraňcích doslova zabít, to určitě ne.

Co se týče toho vedení, Asociace HMB (Historical medieval battles, pozn. aut.) má od loňského roku za prezidenta Francouze Edouarda Eme – a ten nyní vyjednává s olympijským výborem. Loni založená Buhurt liga je vyústěním prvních kol jeho vyjednávání, prvním krokem ke zprofesionálnění celého sportu. Dříve asociaci vedli hlavně Ukrajinci, a aniž bych je chtěl pomlouvat, neměli tak silnou lobby a kontakty, jakou má asociace nyní pod vedením Emeho a dalších členů.

Ve Fifě jsem válel, říká Jankto. Vlastní tým ho stojí 250 tisíc měsíčně

Jak se obecně změnila mezinárodní scéna? Před lety byly ambice o konsolidaci a získání oficiálního statusu třeba i olympijského sportu…

Celé se to posunulo jinam. Dříve se vše točilo kolem BOTN – jednorázového mistrovství, a v průběhu roku probíhala řada turnajů – přáteláků. O nic v podstatě nešlo. Až loni byla založena Buhurt liga. Turnaje po celém světě tak dostaly možnost stát se součástí této ligy a na základě toho udělit zúčastněným týmům body. K tomu jsou zapotřebí rozhodčí, kontrola zbrojí, reporty a podobně. Vytvořila se dvě křídla ligy – východní a západní. Prague Falchion se nám podařilo dostat do kategorie „open“, tedy nejvíce bodovaného. I proto o něj byl takový zájem mezi týmy.

Před pěti lety jste zpravidla končili na Bitvách národů kolem 15. příčky, to je velký výkonnostní skok.

Jde částečně i o to, že to nebyly zápasy v rámci širokého pavouka BOTN, ale v rámci celosvětové ligy. V této lize jsme z regionu západní Evropy skončili druzí. Na základě toho jsme se kvalifikovali do nejlepší desítky týmů na světě. Tato desítka měla tu čest vyrazit do Monaka na prestižní turnaj pod záštitou monackého knížete.

Je možné se vůbec dál zlepšovat?

Pět let se snažíme někam propracovat, což se nám povedlo. Loňský rok byl pro nás naprostým vrcholem, kterého jsme za současné situace schopni dosáhnout. Dochází nám ale síla, čas i finance. Letos nás proto čeká jakási zdravotní pauza. Budeme sice jezdit na turnaje a dále reprezentovat, ale už to nebude tak intenzivní. Nastal čas věnovat se zázemí a zdraví, opravě zbrojí a vlastně i civilní práci, abychom měli prostředky na další sezonu. 

Bavili jsme se o financích. Zítra pořádáte v Radotíně vlastní turnaj – Prague Falchion – i ten platíte ze svého?

Jde o řád desítek tisíc korun, které jdou z naší kapsy, sponzory naneštěstí moc nezajímáme. Přitom celý turnaj mohl být větší – hlásilo se nám mnohem více týmů, ale museli jsme je kvůli kapacitě odmítnout. Každopádně Falchion bude největší bojová akce v Česku od roku 2016, kdy tu byla poslední Bitva národů. Přijede mnoho zahraničních týmů. Pro nás je to potvrzení, že mají zájem s námi poměřit síly a dovednosti. Částečně to bude i lakmusový papírek, který nám ukáže zájem o kontaktní středověký boj v Česku z řad diváků.

Recenze: Devil May Cry 5 aneb stylová řežba démonů se vrací

Kolik týmů vystoupí?

Dvanáct top týmů z Ruska, Ukrajiny, Německa či z Polska a samozřejmě čtyři domácí týmy včetně Trollů. To, co by tam mělo být k vidění, bude na nejvyšší možné úrovni. Uvidíme, jestli to lidi zaujme více než dříve, jestli by tu třeba byl zájem o nějaký pravidelný turnaj. Ten sport a i naše výkony v něm už přece jen vypadají jinak, než když jsme před pěti lety začínali. Více toho umíme, více vydržíme, zbroje vypadají lépe a celý boj je techničtější. Otázka však je, jestli se to vůbec zaplatí.

Jak velké publikum budete považovat za úspěch?

Potěšilo by nás pět set diváků, to by pro nás znamenalo alespoň vyrovnání rozpočtu.

Na sklonku roku 2016 v Česku vznikl i dívčí tým – Prague Vixens.

Holky nás docela zastínily. Loňskou ligu vyhrály. Bohužel ale tak trochu doplatily na to, že je málo dívčích týmů, málo povědomí o nich a mají snad ještě menší podporu, než máme my.

Jste kapitánem celého klubu, nebo jen Pražských Trollů?

Jen Trollů. Jsem ale v klubu členem rady sedmi, která je normálně volena. A právě rada rozhoduje, kam má klub směřovat, kam ze společné kasy investovat a podobně.

Jaká je momentálně nejpoužívanější zbraň?

AK-47. Ale jestli myslíte v našem sportu, tak je to složitější.

Polský herní průmysl podporuje i prezident. U nás má nálepku okrajové zábavy, říká Marek Španěl

Myslím samozřejmě ve vašem sportu. Dříve jste všichni mívali bojové tesáky, ale stále častěji vás je vidět se sekyrami.

No, ona je ta sekyra asi nejpraktičtější, ale také nejlevnější.

Což navazuje na tu tradici ze středověku: sekyrku měl každý chalupník.

Přesně tak. S dvouručními sekyrami se dobře bojuje, vyžadují ale specifickou techniku a je horší je přepravovat. Jednoruční sekyrku zase člověk hodí do batůžku a jede. Je tam ale také logický aspekt: meč či tesák ve středověku použil rytíř hlavně proti neobrněným protivníkům. Na plátovou zbroj tyto sečné zbraně v podstatě neměly efekt – zato úderné zbraně jako kladiva, sekyry či palcáty, to byla jiná píseň. Těch si protivník už většinou všimne. Navíc mečem se bodalo, což je jedna z mála věcí, která se ve šraňkách opravdu nesmí. Tím meč přišel o jeden z mála účinných bojových aspektů.

Změnila se nějak za poslední roky i technika boje?

Už není třeba k vidění tolik ran do hlavy. Jsou v podstatě neúčinné, protože každý má hlavu zcela maximálně zakutou a chráněnou. Za ty roky jsme se naučili, kam protivníka udeřit, aby nás zaregistroval, aby ho to vyvedlo z míry, a hlavně aby ztratil balanc. Více se seká po těle, rukách a nohách.

Pravidla zůstala stejná, tedy složit protivníka na zem?

Ano. Přibyla ale nová duelová disciplína – Pro fight. To je v podstatě MMA ve zbroji. Boj pokračuje i 10 vteřin po pádu na zem, kde se dají sbírat technické body za zásahy.

Jan Burgerstein (32)
Profesí elektrikář. Plně kontaktnímu středověkému boji se aktivně věnuje posledních pět let. Předtím působil ve skupině historického šermu. Je členem klubu SKSKB Praha a kapitánem týmu Pražských Trollů. Podílí se rovněž na vedení klubových tréninků. Mezi jeho další záliby patří četba fantasy literatury.
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!