Své první dva filmy Býčí šíje a Špinavý prachy belgický režisér Michaël R. Roskam osobně přivezl na festival do Karlových Varů. Jeho novinka Darebák a závodnice, promítaná na prestižních festivalech v Benátkách, Torontu nebo Londýně, se právě dostala do českých kin. Také do příběhu o dramatickém vztahu automobilové závodnice z dobré rodiny a charismatického mladíka s pochybnou minulostí i přítomností režisér nominovaný na Oscara obsadil svého kamaráda Matthiase Schoenaertse.
Proč je pro vás Matthias Schoenaerts tak důležitý?
K tomu došlo organicky. Potkali jsme se v roce 2005 na krátkém filmu a okamžitě se skamarádili. Když jsem s ním mluvil o nápadu na film, z kterého se pak stala Býčí šíje, hned ho to zajímalo. Já věděl, že je ten nejlepší herec, kterého můžu sehnat. Pak mi došlo, že patří k nejlepším hercům vůbec. Jako režisér cítím z jeho strany velkou sílu a inspiraci. Při natáčení Býčí šíje se do postavy ponořil ještě hlouběji, než jsem očekával. Ten film nám oběma změnil kariéru a ještě víc nás spojil.
Ve vašem druhém snímku Špinavý prachy natočeném v angličtině ale hlavní roli dostal Tom Hardy.
Matthias tehdy ještě nebyl tak známý jako dnes, do amerického filmu jsme potřebovali větší hvězdu. Ale zase jsem mohl pracovat s dvěma skvělými herci své generace. A taky se mi do té vedlejší role násilníka hodil někdo s podobnou bestiální silou, jakou má Tom Hardy.
Myslíte na Matthiase Schoenaertse už při psaní scénáře?
Když v něm mám postavu jeho věku a profilu, vím, že bude pro něj.
Zatím jste takovou postavu napsal vždycky.
Starší hrdiny si asi schovávám, až nám bude osmdesát. Nevím, jestli bude Matthias hrát ve všech mých filmech. Není to má podmínka, prostě spolu rádi pracujeme a jsme dobří kamarádi. Kdyby ale měl být Darebák a závodnice naší poslední spoluprací, litoval bych toho. Určitě v sobě máme ještě nějaký film.
Natočil jste zatím tři snímky a každý v jiném jazyce.
Žiju v Bruselu, kde se mluví hlavně francouzsky, mým mateřským jazykem je vlámština, domluvím se i anglicky. Jazyková realističnost je pro mě důležitá, postavy mají mluvit podle prostředí, kde se film odehrává. Když slyším v nějakém snímku nacisty mluvit anglicky, nevěřím jim. Asi proto, že jako Belgičan jsem zvyklý dívat se na filmy v originále s titulky.
Mění se s jazykem i váš způsob práce?
Trochu ano. Říká se, kolik znáte jazyků, tolikrát jste člověkem. Možná u mě platí: kolik znám jazyků, tolikrát jsem režisérem. Zatím zvládnu jen tři nebo čtyři, pokud zahrnu i dialekt mého rodného města, který už figuroval v Býčí šíji. Další jazyky nechám režisérům, kteří je umí.
V novince Darebák a závodnice se mluví převážně francouzsky a původní název filmu je Le Fidèle, tedy Věrný. Český titul vychází z anglického Racer and the Jailbird. Ten zní atraktivněji, francouzský název ovšem víc vystihuje hlavní téma snímku.
Asi ano. Jenže v Americe by se to přeložilo jako Faithful a to slovo tam má náboženské konotace. Darebák a závodnice připomíná klasické kriminální dvojice jako Bonnie a Clyde, Pat Garrett a Billy Kid i klasickou romanci Muž a žena. A naznačuje, že půjde o temnou romanci. Diváci snad už vědí, že v mém filmu můžou vždycky očekávat nějaké ostří.
Ve Varech jste uvedl, že své krimi vidíte hlavně jako příběhy o lásce.
Darebák a závodnice je určitě milostná tragédie. Vnímám ten snímek jako součást tradice filmů noir, které byly vlastně i dost melodramatické. Většinou jde o milostný příběh pod tlakem zločinu, z něhož se postupně stane krimi příběh pod tlakem lásky. Chtěl jsem se k tomu vrátit, nechat love story v popředí. V pozadí zůstal zločin a závodění.
Používáte tedy krimi prvky hlavně k tomu, abyste zvýšil osudovost rozhodnutí svých postav?
Když chcete ukázat protiklady, potřebujete extrémy. Zatímco hlavní hrdina vykrádá banky, jeho partnerka v podání Adèle Exarchopoulosové může díky závodění žít nebezpečně legálně. Oba zažívají podobný adrenalin. Rozdíl je, že ona má milující a chápající rodinu, zatímco on pochází ze světa bez lásky. Extrémy jsou víc vzrušující, diváky víc baví a taky lépe odhalují lidskou povahu. Slouží jako lupa, s kterou se dívám na naše silné i slabé stránky.
Mezi ty slabé podle vašich filmů patří i určitá pudovost lidí.
Slabost často vychází z impotence, z frustrace, že nedokážeme vždy bojovat se svou přirozeností. I když si o sobě rádi myslíme, jak jsme civilizovaní, i my jsme poháněni svým instinktem. Láska patří k tomu, co nedokážeme kontrolovat, je svým způsobem dost animální, jako hněv a násilí. Oboje nás pohání a často činů spáchaných pod jejich vlivem litujeme.
Je Darebák a závodnice příklad jakéhosi belgického noiru?
Inspiroval jsem se americkým i francouzským noirem a kdyby tyhle dva styly měly dítě, byl by to belgický noir. I když to zní jako název čokolády. Ten žánr jsem stvořil. Někdy ani nevím, jaký druh filmu točím. Trochu žárlím na bratry Coeny, protože bych rád dělal podobné filmy. Ale nejde mi to, mám svůj styl, ovlivněný různými tvůrci, mj. Jeanem-Pierrem Melvillem, Michaelem Mannem, Martinem Scorsesem.
A jak vás ovlivnilo studium malířství? Vaše snímky vypadají dost městsky a civilně.
To ano, ale já se nesnažím režií nahradit malování. Ovšem myslím jako malíř, při práci s kameramanem odkazuju na řadu malířů. Nejde mi o to, aby vám záběry připomínaly obrazy. Jde o jejich vizuální sílu. Býčí šíje byla ovlivněná jedním brooklynským malířem. U Darebáka a závodnice jsem usiloval o náladu jakési bruselské riviéry, šedivější s doteky zlaté, oranžové a modré. Dost nás inspirovaly barevné sportovní fotografie automobilových závodů. Tak možná se od vlivu malířství začínám vzdalovat. Už ani sám nemaluju, i když bych se k tomu rád někdy vrátil.
Jaký typ obrazů jste maloval?
Docela figurativní. V mládí mě ovlivnil hlavně Gerhard Richter.
