S groteskní detektivkou Ukrutně šťastni vyhrál karlovarský festival. Tragikomickou spekulaci o smrti dánského válečného hrdiny Satisfakce 1720 natočil v Česku. Minulý týden dánský filmař Henrik Ruben Genz do své oblíbené země přijel znovu, aby v Praze představil svou další černou tragikomedii, Tak pravil Bůh, příběh despotického otce alkoholika a jeho rodiny. A už plánoval další českou návštěvu.
Platí, že u nás chcete znovu natáčet?
Právě píšeme scénář. Jde o bláznivý a emotivní příběh ženy, která se vydá v mužském převleku za svým synem do zákopů. Příběh z první světové války a takovou krajinu v Dánsku nemáme. Zatímco u vás bychom ideální prostor na vytvoření bitevního pole našli hned za Prahou. Vím to, protože jsem se tam pohyboval, když jsem tu natáčel Satisfakci 1720. Tak doufám, že tu za rok budu točit zase.
Teď jste do Prahy přijel s novinkou Tak pravil Bůh, která vstoupila do distribuce u příležitosti zahájení festivalu severského filmu Scandi. Cítíte se součástí skandinávské kinematografie?
Tak pravil Bůh je čistě dánský film, Norové ani Švédové do něj nechtěli vstoupit, i když tam hraje švédská hvězda. Možná proto, že filmy do kina se teď moc dobře neprodávají. Ani o distribuci zatím nevím, film se prodal kromě Česka i do Číny a USA. Jinak jako Dán se součástí skandinávské kinematografie cítím, i když bych neřekl, že severské filmy mají určitý styl. Já si točím po svém, nesnažím se být součástí nějaké vlny. Nepovažujeme se ve Skandinávii za nějakou jednotku. Rozeznání našich případných specifik je spíš na vás.
Přehlídka Scandi se letos soustředila na dva dánské režiséry. Vaše země má jen necelých 6 milionů obyvatel a přitom je ve filmovém světě hodně vidět. Jak to?
Kde jsou všechny ty české talenty? Přece jste měli prvotřídní animátory, mimy, výtvarníky plakátů. Máte tradici. Proč to tedy není vidět v současných filmech? Vaše země zažila zajímavé konflikty, politické šílenosti, kde jsou tyhle příběhy? Já nevím, proč se Dánům tak daří. Možná díky filmové škole a filmovému fondu. Neřekl bych, že je u nás víc talentů nebo schopných lidí, jen máme lepší podmínky, dobrou základnu pro kreativní lidi.
Vy rád ve filmech balíte tragická dramata do černé komedie. Proč?
Takový je i život. Někdy mi lidi říkají, že to v mém filmu vypadá moc divné, přehnané, nenormální. Odpovídám, aby mě pozvali na víkend k sobě domů. Pak se jich zeptám, jestli někdy řekli svému příbuznému: tohle je tak šílené, že bychom to měli natočit. A oni hned začnou vyprávět nějakou rodinnou historku. Normalita obsahuje bláznovství, v každé rodině. Záleží jen na tom, jak se na věci díváte. Já je vidím jako černou komedii.
Lidem, co jim Tak pravil Bůh připadá moc přehnaný, navíc můžete oponovat, že příběh vychází ze skutečnosti, z autobiografické knihy Jense Blendstrupa. Nebo jste jeho historky o despotickém otci přezdívaném Bůh hodně přikrášlil?
Někdo by spíš řekl, že v té knize je otec ještě šílenější, víc rozčilený a násilný, ve filmu jsme nechali jen jednu facku. V Jensově rodině se hodně prali, ale to mě moc nezajímá, chtěl jsem se soustředit na psychologický tlak muže v životní krizi. Jak ovlivňuje syny a ženu, jak na něj reagují, jak se vypořádávají s jeho hněvem a nemocí.
Vynechal jste nějaké historky z knihy, protože byly už moc šílené?
Vynechal, ale ne pro jejich šílenost. Kniha je sestavená asi z devadesáti oddělených anekdot a vzpomínek. Nespojuje je jeden příběh, jen stejné postavy v různých situacích. Všech 90 anekdot by se mi do filmu nevešlo, tak jsem vybral ty, z kterých jsem mohl sestavit strukturu. A protože jsem měl k tomu tématu blízko, dodal jsem do něj spoustu vlastních zážitků. Ani Jens si pak nebyl jistý, co pochází z knihy a co ode mě, tak moc se ponořil do té fikce, představy, co se mohlo stát. Film tedy představuje směs mého života, Jensova života a toho, co si myslíme, že si pamatujeme.
Takže jste tím filmem možná změnil Blendstrupovy vzpomínky na dětství?
Dokonce jsem změnil i vzpomínky jeho bratrů! Třeba na tu polévku, která se ve filmu několikrát vaří, ve skutečnosti do ní jejich otec cibuli nedával. Ale oni si ji už pamatují jako cibulačku. Taková je paměť.
Jak se Jensovým bratrům film líbil?
Jejich reakce se Jens dost bál. Ve skutečnosti má tři bratry, my to zúžili na dva. Jeden z nich jeho knihu nikdy nečetl. Ale na film se všichni přišli podívat a smáli se a užili si ho. Pomohlo, že herci se jim nepodobají, i jejich dům ve filmu vypadá jinak, mohli si udržet odstup. Nejde o přesný portrét jejich rodiny.
Vy jste si film, který vám připomněl vlastní problematický vztah s otcem, také užil?
Natáčení byla zábava. Všichni na place včetně představitele Boha Sørena Mallinga měli z mládí podobné zážitky a bavilo nás si s tím hrát. Horší je o tom teď mluvit. Takový životní konflikt se snažíte skrývat nebo nějak vyjádřit, třeba tím, že svůj život proměníte ve fikci v nějakém díle. Ale když o tomhle filmu mluvím, musím přiznat i něco ze svého soukromí, protože to vysvětluje, proč mě zajímal příběh o vztahu otce a syna. A to je těžké.
Film se odehrává v roce 1986, který mladí vnímají jako apokalyptický. Na východě uniká radiace z Černobylu, na západě řádí nemoc AIDS.
Výbuch Černobylu ve filmu slouží i jako metafora otce-Boha. Něco silného, co má vytvářet něco pozitivního, se hroutí a způsobuje smrt a zánik. Tím diváky připravujeme, že i v té rodině to bouchne. Epidemii AIDS si pamatujeme Jens i já. Zrovna jsem začínal sexuálně žít a najednou se ze sexu stal tanec smrti. Jako by někdo hodil přes mladé, kteří se akorát chystali objevit život, těžkou deku. Měli jsme pocit, že na nás nečeká žádná budoucnost. Dneska si zase mladí mohou dělat starosti s klimatickými změnami, které taky hrozí, že žádná budoucnost nebude.
Šlo by natočit podobný film s takovým otcem i dnes?
Kontext se změnil. Tehdy byl takový otec běžný, náročný patriarcha a pijan, který nevěděl, kdy mají jeho děti narozeniny. Dnes otcové vodí děti do školy, berou si v práci volno, když dítě onemocní. Role mužů a žen, otců a matek se naprosto změnily. Samozřejmě i dnes existují konflikty mezi otci a syny, ale vypadají jinak. Tehdy v nich ještě byl kus nevinnosti ze starých časů patriarchátu, který už dneska neexistuje, aspoň ne ve velkých městech.
A to je dobře, ne?
No, mně se po tom trochu stýská. Excentrici jsou teď marginalizovaní, nedostávají práci, protože společensky nezapadají, jsou z nich alkoholici a bezdomovci. Excentriky už dneska nevidíte. Ani v politice už nepůsobí tolik bláznivých lidí jako v 80. letech, i když se pořád objevují, jak váš prezident nebo Trump. Ne že bych tedy vašeho prezidenta měl rád. Ale potřebujeme zajistit, že muži nepřijdou o své mužství, jak se teď děje.
Takže váš film je i oslavou onoho dominantního otce-Boha?
Ano, oslava démona a patriarchy. Vždy jsem chtěl natočit film, kde svého otce zabiju, protože jsem ho nenáviděl. Postupně jsem si uvědomil, že to není pravda, protože díky němu jsem tím, kým jsem. Teď ho respektuju a před jeho smrtí jsem se s ním usmířil. Byl to hajzl, ale něco stvořil. Mě. A já jsem docela šťastný člověk.
