Chirurg Tomáš Šebek se vrátil z mise Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu. „Nejhorší bylo vidět umírat malou dívku v tetanické křeči. Naopak úspěchem je, že jsme tam poprvé v jednoduchých podmínkách odoperovali otevřené zranění hlavy,“ říká lékař. Nositel ceny za statečnost chválí štědrost českých dárců, která umožnila splnit i sen jednoho haitského tlumočníka.
Súdán je kvůli občanské válce a hladu jednou z krizových oblastí světa. Kde přesně jste byl?
Od ledna do půli března jsem pracoval ve městě Agok. To byla ještě nedávno nebezpečná válečná oblast. Dnes jde ale o jakousi nárazníkovou demilitarizovanou zónu mezi severem a jihem.
Jaké tam jsou poměry ve zdravotnictví?
Je tam skoro nemožné najít vystudovaného doktora. Například v západní Africe připadá na 100 tisíc obyvatel jediný a v Jižním Súdánu je situace ještě horší. Pro srovnání, v Česku je to zhruba 400 lékařů. V Súdánu jsou ale výborní místní zdravotníci, kteří procházejí tříletým kurzem. Dostanou pak ovšem takovou každodenní praxi, že to nahradí všechna studia. Narazíte tam na nemoci, které v Česku známe jen z učebnic. Vidíte lidi umírat na vzteklinu, žloutenku typu E, tuberkulózu, malárii.
Jak vypadala zdravotnická základna Lékařů bez hranic?
V Jižním Súdánu máme přes deset misí, ovšem ta v Agoku je zrovna atypicky velká – nemocnice má téměř 200 lůžek. Pracuje tam asi 400 místních a 25 zahraničních kolegů. Náklady na provoz takové mise jsou v přepočtu přes 12 milionů korun měsíčně. Potkal jsem tam dva krajany. Zásobování léky řídil shodou okolností bývalý prezident České lékárnické komory Stanislav Havlíček. A finance vede šikovná Češka Zuzana Bendová.
Co obnášel váš typický den?
Operoval jsem 10 až 15 pacientů denně, z toho byly průměrně dva zákroky komplikovanější, specializované. Na dva týdny jsem zaskakoval ve vedlejším projektu ve městě Mayom, kde jsem řešil většinou interní nemoci. To byla pro mě jako pro chirurga velká škola.
Musíte si určitě udržovat profesionální odstup, ale přesto – co vás nejvíc citově zasáhlo?
Smutný byl případ asi patnáctileté dívky, která se pokusila opakovaně o sebevraždu. Nejdřív se neúspěšně zkusila oběsit, pak se přiotrávila nějakým místním toxickým make-upem. Nakonec umřela v tetanických křečích. To jsou momenty, že když potom brečíte, nikdo vám to nevyčte.
A nějaký šťastný příběh?
Malý kluk spadl ze stromu a měl otevřené zranění hlavy. Povedlo se nám to ve velmi jednoduchých podmínkách úspěšně odoperovat. Viděl jsem, jak to týmu místních kolegů zdravotníků ohromně zvedlo sebevědomí.
Stal jste se sám terčem nějakého útoku?
Jako Lékaři bez hranic požíváme všude velký respekt, protože jsme neutrální a ošetříme každého. Třeba když jsem pracoval v afghánském Kundúzu, všude kolem v ulicích se bojovalo. Ovšem v nemocnici jsem se cítil jako na nejbezpečnějším místě ve vesmíru. Místní mi říkali: Kdokoli by nám tady v nemocnici zkřivil vlásek, zdejší komunita by ho zřejmě zlynčovala. A na Haiti uprostřed bojůvek, když jela kolona našich aut a Červeného kříže, lidé rozhrnuli barikádu z hořících pneumatik, nechali nás projet a až za námi zase barikádu uzavřeli.
Jak se stavějí k doktorům vyjíždějícím na mise české nemocnice?
Řediteli Lékařů bez hranic Pavlu Gruberovi a jeho týmu se podařilo uzavřít smlouvy s většinou fakultních nemocnic, aby podržely doktorovi místo, než se vrátí. Dřív musel dát lékař výpověď a po návratu si znovu hledal práci.
Vím, že při této službě nejde o peníze. Ale pro představu, jaký dostáváte na misi plat?
Aktuálně jsem měl 1100 eur měsíčně čistého. Nejedeme si tam vydělat, je to zkušenost. Ta mzda umožní, že můžete během mise hradit aspoň své závazky doma – například pokud máte hypotéku nebo nájem. Pro srovnání, plat lékaře v Evropě začíná na částce tři a půl tisíce eur.
Mnoho lidí je stále velmi skeptických, pokud jde o příspěvky na charitativní organizace. Co byste jim vzkázal?
Já bych chtěl Čechy pochválit, jsou velmi štědří. A ta skepse je fajn. Vybírejte pečlivě. U neziskových organizací sledujte, jaké procento z darovaných peněz se dostane opravdu k potřebným lidem, k pacientům. Pro mě to byl hlavní důvod, proč jsem si vybral Lékaře bez hranic.
Kolik jde u nich na pacienty?
Je to přes 80 procent. Zbytek peněz většinou slouží na další získávání darů. Provoz je velmi skromný. Například česká pobočka má provozní náklady jen 1,6 procenta. A když přijdete v Ženevě do hlavního centra celé organizace, máte pocit, že jste někde ve squatu. Přitom tam sedí třeba nějaký bývalý topmanažer z korporátu a rozhoduje o obrovských sumách – roční výdaje Lékařů bez hranic jsou víc než 1,2 miliardy eur. Přes 90 procent z toho dávají soukromí dárci, nikoli vlády. Díky tomu si můžeme udržet tu nezávislost a neutralitu.
Říkal jste, že na výjezdech potkáváte talentované zdravotníky. Přivedl jste nějakého studovat do Česka?
Má první mise vedla na frankofonní Haiti. A protože jsem neuměl francouzsky, 24 hodin denně mi tam pomáhal místní tlumočník Lyonel Badette. Svěřil se mi, že jeho sen je být lékařem. Jednou jsem mu ve slabé chvilce slíbil, že mu pomůžu vystudovat v České republice. Když jsem tu byl zpátky, jednoho dne se objevil. A rovnou si s sebou přivezl i manželku a dítě. Našel jsem jim ubytování a Lyonel nakonec opravdu začal studovat na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Kdo platí náklady?
První faktury jsem platil sám. Školné je pro cizince velmi vysoké, přes 300 tisíc korun. Když k tomu připočítám bydlení a další náklady, odhaduji, že celkově jeho studium vyjde na nějakých pět nebo šest milionů korun. Ale je to investice do budoucna. Naše dohoda je, že se Lyonel vrátí na Haiti a bude tam pracovat jako lékař. Máme takový soukromý vtípek, že se tam jednou stane ministrem zdravotnictví. Není to tak nereálné v zemi, kde skoro nikdo nemá medicínské vzdělání. Skvělé je, že začíná Lyonela v Česku podporovat stále víc lidí.
Musí to na něj vytvářet obrovský tlak.
To ano. Řekl jsem mu hned na začátku, že to bude těžké, ať si to dobře rozmyslí. On z Haiti neznal věci, které my ovládáme už ze střední školy. Objevoval například Mendělejevovu tabulku. Jeden ročník opakoval. Ale zdárně pokračuje a dnes je ve čtvrťáku.
Uvažujete, že byste jel na další misi?
Je to nutkání, kterému nedokážu odolat. Přijde to na mě tak jednou za rok a půl a pak musím vyrazit. Naše organizace působí v 70 zemích světa, ale já bych chtěl příště znovu do Jižního Súdánu. Byl jsem dvakrát na Haiti, dvakrát v Afghánistánu. Chci se vrátit po čase na stejné místo a vidět, kam se nemocnice posunula. Potřebuji si osobně ověřit, že naše práce měla smysl.
| Vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Pracoval jako chirurg v Nemocnici Hořovice a v irském Dublinu. V současnosti působí v pražské Nemocnici Na Františku. Dvakrát byl s Lékaři bez hranic na misi na Haiti, dvakrát v Afghánistánu, letos v jihosúdánském Agoku. V roce 2015 mu Lékařský odborový klub udělil cenu za statečnost. O svých zážitcích sepsal dvě knihy a webový blog. Spoluvlastní medicínský portál uLékaře.cz. Je ženatý, má dvě děti. Ve volném čase se věnuje vytrvalostním běhům a létání včetně akrobatického. Nutnost udělat v letadle ve vteřině závažné rozhodnutí ho prý cvičí i na válečnou chirurgii. |
