Jako jeden z mála pochopil, jak funguje svět moderního umění. Od třinácti let se věnoval živelným graffiti a rozhodně se za to nestydí. „Bylo to nejkrásnější období mého života, ale v jednu chvíli jsem se musel rozhodnout, kterou ze svých dvou artových kolejí opustím, a vyšlo z toho graffiti,“ říká umělec Pasta Oner, který nyní v DSC Gallery představuje sedmou sólovou výstavu.
Vaše nejnovější výstava má název Art is Truth. Podle toho, co vidím, je postavená na kontrastech?
Napřed bych se zaměřil na technickou stránku: představuji kombinace akrylu a olejové malby, což vytváří neobvyklé struktury. Úplnou novinkou jsou drátěné reliéfy, které odkazují na lidovou tvořivost a tematicky jsou propojené náboženskými motivy. Co se týče estetické stránky, ta je postavená na přístupu vnímání umění, protože skrz něj divák unese mnohem více.
Můžete být konkrétní?
Prostřednictvím umění unesou lidi násilí, závislosti, sexualitu, kult osobnosti a další tabuizovaná témata. Vytvořil jsem obrazy ikonických osobností a filmových postav, například Pabla Escobara a Dona Corleone, kteří jsou adorovaní. Přitom vraždili ve velkém měřítku a v knize nebo filmu jim i můžeme fandit bez ohledu na jejich činy.
Jste aktivista? Svými díly společnost kriticky komentujete.
Ne, rád tuhle specifickou disciplínu přenechám někomu jinému, kdo tenhle obor kvalitně ovládá. Není to můj úkol. Nechci příliš trápit mozkové závity inteligentních diváků, ale pustit je do světa, do kterého by se normálně nedostali. Sice společnost komentuji, ale jiným způsobem. Primárně chci vtáhnout diváka do děje, dílo se mu musí líbit. K tomu používám popkulturní ikony, protože ty důvěrně zná a začínají ho zaměstnávat. Když si fakt připustí, začne přemýšlet a vidí další zakódované souvislosti, nebo si vymyslí vlastní.
Ve vašich dílech jsou naznačená vcelku zásadní témata, ale nikdo se vás na ně do hloubky neptá…
Někdo to zkouší, ale nerad odpovídám. Rozebírat svoje dílo do posledního šroubku je hodně vysilující, taky zavádějící a nevypovídá o díle samotném. Jde o aktuální myšlenkový pochod, který se vyvíjí. Sám ve svých dílech vidím další sdělení až s odstupem. Obecně si myslím, že umělci neradi o svých dílech mluví, tvůrčí proud vychází z podvědomí a automatických reakcí, pokud se příliš racionalizuje, tak trpí. K procesu tvoření je nutné přistupovat víc spontánně.
Každý nemá možnost si popovídat přímo s vámi a zjistit, jak to opravdu myslíte.
Ale to je vlastně docela kouzelný, lidi hledají svoje sdělení. K hlubšímu pochopení slouží kurátorský text, který k téhle výstavě samozřejmě existuje. Pak pochopí návštěvníci moje díla ještě ve druhém a třetím plánu. Sám chodím po výstavách a někdy obsahu díla nerozumím, ale vidím estetiku a až později v odborném textu najdu hlubší význam.
Umělci výstavami významně zhodnocují svoji obchodní značku. Stíháte uspokojovat poptávku sběratelů?
Před začátkem výstavy už bylo prodáno 80 procent děl. Po vernisáži už asi nebude co koupit. Svoji produkci navyšovat nehodlám, to je cesta do pekla a není účelem mé tvorby. Pro mě je důležité držet kvalitu, ať si o ní každý myslí, co chce. Nechci chrlit sériovou výrobu, naopak chci zachovat punc originality.
Může si průměrný člověk dovolit vaše dílo?
Rozměrem malé originály se pohybují v řádu desítek tisíc, ty větší už jsou řádově za stovky tisíc. Abych mohl vyhovět svým fanouškům, dělám limitované ruční sítotisky ve velmi malém nákladu do 50 kusů. V podstatě vlastní originál. Ve světovém měřítku to jsou mikrosérie. Pro představu v zahraničí je považováno za malou sérii několik stovek až tisícovek kusů, jejichž cena se pohybuje v tisících dolarů, ale je to samozřejmě jiný trh.
Zabývám se také designem produktů běžné spotřeby. Například ve spolupráci s Marshal Apparel vznikla série skateboardových desek v omezeném počtu s mým designem. Všechny jsou ručně podepsané a jsou sběratelským kouskem. U nás lidi spotřební zboží s přidanou hodnotou nevnímají a nechápou jako umění nebo sběratelský artikl. Tu desku si přitom klidně můžete pověsit na zeď za velmi dostupnou cenu. Stála něco pod tři tisíce korun. Ve světě tímto způsobem funguje merchandising světových muzeí a galerií, ale ten lidé neznají.
Nehodláte provozovat styl továren Andyho Warhola nebo Damiena Hirsta, zároveň se úplně netajíte tím, že zaměstnáváte asistenty. Jak taková práce s asistenty funguje?
Hirst pro mě není vzor, ale například Takaši Murakami provozuje po světě několik ateliérů a v každém pracuje zhruba sto asistentů. Ve všech ateliérech má matraci, na které spí a funguje. Je práci naprosto oddaný, nemá žádný soukromý život. Spí na matraci v rohu multimiliardového byznysu. Veřejnost si asi neuvědomuje, kam až je umělec ve svém fanatismu schopen zajít. Podle mě je tohle skutečná oddanost na rozdíl od tvorby jednotlivce v ateliéru, o kterém není moc slyšet a po smrti ceny jeho děl najednou vyskočí.
Potřebuji asistenty různých profesí, jinak bych se samotné tvorbě nemohl věnovat a vůbec bych nestíhal. Autorský rukopis nelze popřít, ten tam vždycky bude, jde o manažerské schopnosti, nastavení mantinelů a řízení týmu lidí. Je to nutnost, když chcete dělat umění na této úrovni.
Jaké procento času a příjmu tvoří vedlejší aktivity jako třeba porcelán?
Co se financí týče úplné minimum, jde o prestiž. Spolupráce s firmou Potten a Pannen je o něčem jiném, mají ty nejlepší produkty, a pokud můžu mít svůj design v limitovaných edicích na nejlepších produktech, jako je třeba švýcarská lahev Sigg nebo porcelán značky Rosenthal, vždycky do takové nabídky půjdu. Dostat se do Rosenthalu a udělat si vlastní limitovanou edici je bez obchodních vazeb v podstatě nemožné. Talíř mohu věnovat svému sběrateli jako poděkování a to je pro mě pocit k nezaplacení.
Je tohle způsob, jak si vychovat lidi, nabídnout jim za dostupnou cenu něco od Pasty a pak třeba jednou budou chtít ten rozměrný akryl?
I to může být cesta, ale moje zkušenost je jiná. Když mě někdo sbírá a dílo v rodině existuje, tak například mladší generace má ráda spotřební výrobky s mým motivem. Je to víceméně propojování generací. A jak už jsme se bavili, jde o zprostředkování mého díla někomu, kdo si nemůže dovolit utratit desítky nebo stovky tisíc za obraz, ale chce mít něco ode mě. Není to způsob vydělávání peněz, jen pokryju náklady, ale dělám to rád.
Jste hodně aktivní na sociálních sítích, ovlivňuje to váš byznys a život?
Osobně mi nepřijde, že jsem na sítích příliš činný, vychází to z mé přirozené aktivnosti. Řeším každý příspěvek, jestli ho mám zveřejnit, jestli má správný význam, abych lidi nezahltil. Zvenku sociální sítě působí nafoukle, ale když si odečtete 90 procent, tak se dostanete k realitě. Práce umělce na mojí úrovni je opravdu nonstop zápřah, víkendy a vztahy moc neexistují, jasně, můžete se jít na čtyři hodiny někam projít, ale e-maily a sociální sítě na vás čekají.
Ale fanoušci jsou nejdůležitější. Je to ten typ lidí, co přijde na výstavu nebo napíše, když vidí moje dílo. Někdy jsou to hezký příběhy. Existuje mural (velkoformátová malba ve veřejném prostoru – pozn. aut.) v Dejvicích s nápisem Choose to be happy a napsala mi jedna slečna, že když ho viděla, rozhodla se odjet za svým přítelem do zahraničí, i když ji od toho rodina zrazovala. Nevím samozřejmě, jestli spolu pořád jsou, ale je pěkný, když máte možnost pozitivně ovlivnit lidi. V žádném případě nechci být influencerem nebo motivátorem, ale moje tvorba má tohle sdělení.
Další mural ve vestibulu metra Anděl z roku 2015 bývá označován jako zlom ve vaší kariéře.
Záleží na úhlu pohledu, těch zlomů bylo mnoho. A pořád jsem si říkal, tak teď už o mně všichni vědí. Pak přišel Anděl, neměl jsem moc času, ale místo bylo lukrativní a nakonec jsem vytvořil Last day in Paradise. Prostory, které pro výstavy vyhledávám, jsou hodně specifické. Galerií jsem obešel několik a nikde mi nevyhovovaly podmínky, až došlo na Mánes. Dneska bych ke koncepci projektu Last day in Paradise přistupoval jinak. Ačkoliv nebyla expozice pro ten prostor navržena, dopadla úspěšně, navštívilo ji osm tisíc lidí za 14 dní.
Není pak pro vás už Česká republika malá?
Je to tak, ale jsem trochu srab a neumím udělat ten krok a začít jinde. Úspěch tady je nepřenositelný, musel bych znovu začít od nuly. V náznacích se to děje. Na webech z okolních zemí se výstupy objevují, ale to je organická záležitost. Není tam tlak manažera, který by mě v zahraničí cíleně prosazoval. Teoreticky by to i mohlo fungovat, ale ambici nemám.
| Civilním jménem Zdeněk Řanda. Pod pseudonymem Pasta Oner tvoří od roku 1997. Vystudoval střední průmyslovou školu grafickou. První graffiti začal tvořit v roce 1993, paralelně se věnoval street artu a modernímu umění. V roce 2010 představil v českém pavilonu na EXPO v Šanghaji výstavu Metropolis. Expozice Art is Truth v DSC Gallery je jeho sedmou sólovou výstavou. |
