Její cesta k filmu a divadlu nebyla tak přímočará jako v případě jiných hereček. V dětství byla mistryní republiky ve sportovním aerobiku, na gymnáziu snila o profesi lékařky a v osmnácti si vyzkoušela modeling. Přes casting do televizního seriálu se nakonec dostala ke studiu herectví na VŠMU v Bratislavě a dnes je třicetiletá Natália Germáni jednou z nejzářivějších hvězd českého a slovenského filmu. Na sklonku léta se objeví v hlavní roli dramatu Její tělo inspirovaného skutečným příběhem české olympioničky a skokanky do vody Andrey Absolonové, jež se pod pseudonymem Lea De Mae vepsala i do historie světového pornobyznysu.
Natálie, v Česku jste se objevila už asi v sedmi filmech, často v hlavních rolích. Nejste ale první Slovenkou, která tady má úspěch. Čemu tu náklonnost českých diváků slovenským herečkám přičítáte?
Když jsme natáčeli film Její tělo, řekla mi režisérka Natálie Císařovská, že Slovenky mají úplně jiný temperament než Češky. Něco na tom asi bude, slovenská krev je možná vážně vřelejší. Ale musím říct, že něco podobného se na Slovensku říká zase o herečkách z Maďarska. Myslím, že všechny národy se navzájem něčím fascinují, protože každý z nich přináší do společné práce novou energii. Rozhodně tady ale nejde o styl nebo kvality herectví, to bych vůbec neporovnávala. V Česku máte fantastické herečky.
Ta rozdílnost temperamentu byla hezky vidět ve fantasy pohádce Princezna zakletá v čase, kde jste hrála titulní hrdinku. České princezny jsou většinou submisivní hodná děvčata, nebo potvory, které se nakonec napraví. Vaše princezna ale byla z jiného těsta.
V Princezně zakleté v čase jsem původně měla hrát úplně jinou postavu, ale při castingu se ukázalo, že zapadám do konceptu tvůrců, kteří chtěli trochu odlišnou hlavní hrdinku, než jaké se běžně v českých pohádkách vyskytují. Hodila jsem se jim, což bylo podle mě právě tím, že Slovenky a Češky jsou prostě povahově jiné.
Co vlastně rozhodlo o tom, že jste kariéru sportovkyně nebo modelky vyměnila za dráhu herečky?
Přirozené okolnosti. Zúčastnila jsem se jednoho konkurzu do televize a celý ten koloběh zkoušení a natáčení se mi zalíbil. Pak za mnou přišla dramaturgyně toho seriálu, že bych měla zkusit přijímačky na divadelní fakultu VŠMU. Chtěla jsem zkusit, jestli bych se v tomto oboru dokázala prosadit, a vzali mě hned napoprvé, což mi dodalo sílu. Už na škole pak začaly přicházet další televizní role a později i divadelní nabídky.
Dnes se o vás dá říct, že jdete z role do role, a to jak doma, tak v Čechách. Zažila jste v průběhu těch asi dvanácti let, co se herectví věnujete, i nějaká slabší období, kdy jste si říkala, že já nešla třeba na tu medicínu?
Ani ne. Vlastně si nepamatuju žádné hluché období a asi proto mě dodneška herecká práce tolik nestresuje. Vždycky jsem měla co dělat, už za studií to bylo divadlo, potom přišly dlouhodobé seriály, první filmové nabídky, do toho dabování, reklamy. Vždy se našlo něco, co mi na nějaký čas poskytlo finanční jistotu a já nemusela mít těžkou hlavu, že třeba pár měsíců netočím.
Letos vzbudila na Slovensku velký ohlas minisérie Jana Hřebejka a Petra Kolečka Iveta. Vy jste si v ní taky zahrála. Jak byste seriál přiblížila divákům, kteří nechytají slovenskou televizi Joj, kde se vysílal?
Je to příběh odhodlaného romského děvčete, které odejde z východoslovenského Trebišova do Bratislavy a tam se díky svému šarmu i přístupu k životu vypracuje doslova od nuly. V seriálu je hodně improvizace, spousta scén se vymýšlela přímo na place. Honza Hřebejk nám nechal volná křídla a my herci jsme si to hodně užívali. Iveta je příjemná oddechovka, ale zároveň podprahově rozehrává mnoho společenských témat, která jsou na Slovensku hodně aktuální, například rasismus.
Slovenskou Ivetu, která nemá nic společného s barvotiskovým českým seriálem stejného názvu, napsal Petr Kolečko, který v Ivetě vystavil Trebišovu podobné vysvědčení jako severočeskému městu Most ve starší oblíbené sérii. Ale zatímco MOST! vzbudil spíš nadšení, Iveta bouři. Čím to?
Petr Kolečko je provokativní autor a rád předkládá televizním divákům nepříjemné otázky, na které je ale dobré si odpovědět. Na to nejsou slovenští diváci moc zvyklí. Série Iveta se spousty lidí opravdu dotkla, začali děj vztahovat sami na sebe, zvlášť východ Slovenska se vůči tvůrcům silně ohrazoval. „Takhle to u nás přece nevypadá!“ psali do televize. Na tom je vidět, jak je důležité, aby podobné projekty vznikaly a otevíraly lidem oči.
Starosta Trebišova dokonce požadoval stažení seriálu z vysílání… Nemůže být celá ta hysterie způsobena tím, že mají Slováci méně smyslu pro humor než Češi?
Možná ano. U nás si lidi opravdu všechno berou velmi osobně. A konkrétně lidé na východě Slovenska jsou tak strašně hrdí na svou vlast, že se jich dotkne jakákoli maličká uštěpačnost. Přitom Trebišov se objevil jen v prvních dvou dílech, pak se děj seriálu přesunul na západ Slovenska, který to schytal stejně, ale nikdo z Bratislavy, Nitry nebo Trenčína se vůči tomu neohrazoval, spíš se epizodám všichni zasmáli. Je asi zbytečné říkat, že nikdo z tvůrců nechtěl Trebišovu uškodit. V konečném důsledku si dokonce myslím, že seriál udělal tomu městu tu nejlepší reklamu.
To samé se říkalo po odvysílání seriálu MOST!, kdy se skutečně do severočeského města pořádaly zájezdy a diváci se hrnuli na místa, kde se natáčelo.
No vidíte, já vám garantuju, že se nakonec to samé bude dít i v tom Trebišově.
Také loňský film Světlonoc, kde jste si zahrála „bosorku“ Šarlotu, reflektoval temné rysy současné slovenské společnosti, zaostalost venkova a pověrčivost jeho obyvatel, obecněji pak xenofobii, patriarchální model rodiny. Jak moc podle vás zpráva, kterou o Slovensku v tomto filmu podala Tereza Nvotová, odpovídá realitě?
Na to se mi těžko odpovídá, protože jsem člověk, který žije velmi kosmopolitně, neuzavírám se novým věcem, nejsem xenofob ani rasistka a obklopuji se jen lidmi, kteří mají podobné smýšlení jako já. Ale s určitostí vám můžu říct, že život na slovenském venkově se příliš neliší od toho, jak je znázorněn ve filmu Světlonoc. Neříkám, že to tam funguje v tak vyhrocené podobě, ale je to podobné. Rozdíl ale není jen v životě ve městech a na venkově. Nechtěla bych Slovensko rozdělovat na východ, střed a západ, ale opravdu musím potvrdit, že čím víc na východ, tím je smýšlení lidí jinak nastavené a bohužel i víc proruské. Vidět je to už na středním Slovensku, v Banské Bystrici, kde má tradičně vysoké preference strana Mariana Kotleby, což není nic jiného než novodobá obdoba nacismu.
Do kin brzy zamíří drama na motivy skutečných událostí Její tělo, v němž jste vytvořila roli skokanky do vody Andrey Absolonové, která se po ukončení úspěšné sportovní kariéry stala neméně úspěšnou pornoherečkou. Čím vás její osudy zaujaly?
Když jsem ten fascinující příběh slyšela vyprávět poprvé, naskočila mi husí kůže, zvlášť když jsem si uvědomila, že ta žena skutečně existovala. Režisérka filmu Natálie Císařovská našla v životě Andrey Absolonové zdánlivě nemyslitelnou spojitost mezi sportem a pornem. Andrea nejspíš oboje brala jako fyzickou činnost a své tělo prostě používala jako pracovní nástroj, jen s tím rozdílem, že při pornu dovedla vypínat senzory intimity. Je bizarní, že se dokázala úspěšně pohybovat v obou prostředích a jak ve sportu, tak v pornoprůmyslu dosáhla až na ten nejvyšší level.
Byla tak ambiciózní, že jí bylo ve finále jedno, v čem vynikne, v čem předčí konkurenci?
Může to tak vypadat. Od dětství byla vychovávána jako někdo, kdo má výjimečný talent, a možná se v životě opravdu nejvíc bála toho, aby nezapadla a neskončila jako obyčejný člověk. Šlo jí podle všeho o to, aby nebyla jen jednou z mnoha.
Součástí filmu jsou i pasáže znázorňující druhý život Andrey Absolonové, který se odehrával před kamerami pornorežisérů. Jak jste si nastavila hranici, za kterou jste při natáčení nehodlala jít?
Už když jsem si jako matka dvouletého dítěte poprvé pročítala scénář, vnímala jsem ty poměrně explicitní scény jako Achillovu patu celé mé účasti na projektu. Ale všechno vypadá jinak na papíře a jinak v realitě – ve filmu. Hned na první kamerové zkoušce jsme to s režisérkou rozebíraly a určily si hranice, včetně hranic nahoty. Nakonec jsme myslím došly k oboustranně výhodnému kompromisu. Příběh Andrey Absolonové by se bez extrémních scén neobešel. Na druhou stranu ale šlo o to, abych se před kamerou cítila dostatečně komfortně, abych to vůbec dokázala autenticky odehrát.
V rámci přípravy na roli jste s Denisou Barešovou, která hraje vaši filmovou sestru Lucii, rovněž úspěšnou skokanku do vody, prošly náročným tréninkovým procesem. Co vše to obnášelo?
Hrály jsme vrcholové sportovkyně a bylo třeba, abychom tak na plátně i vypadaly, aby se naše postavy aspoň blížily postavám skokanek z toho desetimetrového prkna. Brala jsem fyzickou přípravu zodpovědně a po dobu asi tři čtvrtě roku jsem šestkrát týdně cvičila. V téhle fázi šlo hodně o sebezapření a disciplínu. Kromě toho jsme s Luckou Absolonovou, Andreinou sestrou, která dnes pracuje v kaskadérské branži, trénovaly samotné skoky do vody, kde bylo asi nejtěžší překonat přirozený strach z výšek. Když se točily scény na desetimetrovém prkně, někteří členové štábu nebyli schopní na ten skokanský můstek ani vylézt. A taky pro nás s Denisou nebyl ten pohled z prkna na vodu pod námi úplně nejpříjemnější.
Sama jste mohla být vrcholovou sportovkyní. Než jste se dala na herectví, věnovala jste se sportovnímu aerobiku a dvakrát vyhrála mistrovství Slovenska. Pomohla vám sportovní průprava nejen ve fyzickém zvládnutí role Andrey Absolonové, ale třeba i v pochopení její mentality, jejího sportovního ducha?
Samozřejmě, každá zkušenost vás nějak obohatí. Sportovní aerobik byl mojí velkou dětskou vášní, ale v té době jsem své sportovní úspěchy nijak zvlášť neprožívala a brala jsem aerobik spíš jako zábavu v dobré partě kamarádek. Sportovní minulost mi ale asi opravdu pomohla, odmala jsem na sebe náročná a dokážu se sama se sebou poprat. Být ale takhle nastavený až do sportovního důchodu, to vyžaduje velké sebezapření. Proto vrcholové sportovce velmi obdivuju.
Zmínila jste svou malou dcerku, jejímž otcem je uznávaný hudebník a hráč na bicí Martin Valihora, kterého u nás v Čechách známe hlavně jako člena kapely Dana Bárty Illustratosphere. Jak jste se s Martinem potkali?
Asi před čtyřmi a půl lety jsme se poprvé viděli na jedné promo party pořádané televizí Joj. Martin tam společně s Mariánem Čekovským obstarával hudbu a zábavu. Prohodili jsme spolu pár vět a pak už jsme se začali vídat každý den. Nabralo to velmi rychlý spád… Jak se říká, láska na první pohled.
O bubenících se říká, že si na rozdíl od dalších členů kapely mohou dovolit být introverti, protože se můžou za svůj nástroj pohodlně schovat. Je to i případ vašeho muže, je Martin ve vašem páru tou introvertnější polovičkou?
Tak to si rozhodně nemyslím. Martin je naopak jasný extrovert, úplně ve všem. Miluje lidi, společnost, ale není to exhibicionista a neusiluje o to, aby se za každou cenu všude prosadil. Má to tak i v hudbě, která mu byla nadělena od pánaboha a je absolutní součástí jeho sebevyjádření.
Vzali jste se až loni v listopadu v americkém Aspenu. Chtěli jste uniknout z dosahu bulvárních médií?
To vůbec ne, my bulvár opravdu neřešíme. Svatbu jsme plánovali už na léto, ale nedalo se to termínově zvládnout, já točila seriál a taky Martin měl nějaké pracovní povinnosti. Až na podzim jsme se dostali na delší čas do Ameriky a napadlo nás, že se vezmeme právě tam a větší svatební oslavu naplánujeme na léto.
Ještě jsme se nezmínili o vašich divadelních aktivitách. V minulosti jste hostovala v několika inscenacích Slovenského národního divadla. Chystáte něco dalšího, nebo vás už filmy a seriály zaměstnávají natolik, že na divadlo není čas?
Já s divadlem v podstatě skončila v pátém ročníku VŠMU, pak jsem otěhotněla a naskočit po porodu zpátky do inscenací, které byly docela fyzicky náročné, se mi nezdálo rozumné. Od té doby nemám žádné zajímavé nabídky, ale musím říct, že zatím mi divadlo vůbec nechybí, protože si zkrátka neumím představit, že bych večer, kdy je čas na to věnovat se dcerce a rodině, měla odcházet na představení. Ale hlavně o můj návrat do divadla evidentně nikdo nemá zájem, takže to nemusím řešit.
Když jsme si náš rozhovor domlouvali, zmínila jste, že pendlujete mezi Vídní a chorvatským ostrovem Brač, kde točíte nový seriál. Co o něm můžete prozradit?
Na Brači točíme šestidílnou detektivní minisérii, která vzniká v koprodukci televize Prima a Jojky. Je to místy vtipné, místy napínavé, každopádně myslím, že diváci se mají na co těšit.
Jaké filmy a seriály vás baví jako divačku?
Zajímají mě těžká témata. Nejradši mám psychologická dramata a příběhy podle skutečných událostí. Mám ráda i humor, ale ne takový ten na první signální. Líbí se mi třeba Pelíšky od Honzy Hřebejka, kde se polovinou filmu prosmějete, ale zároveň vám na konci naběhne husí kůže.
Chybělo jen málo, abyste se objevila v pokračování Trainspottingu, který v roce 2017 ve Velké Británii točil Danny Boyle. Máte pořád nutkání dostat se k rolím i jinde než v Česku a na Slovensku?
Práce venku mě láká stále a právě tyto malé úspěchy – setkání s Dannym Boylem a účast ve finálovém výběru na roli v jeho filmu – mi dávají sílu a inspirují mě k tomu, abych to dál zkoušela. Momentálně jsem zrovna ve fázi, kdy se chystám zkusit štěstí v Americe. Zatím si vyřizuju pracovní víza, bez nich to za mořem nejde. No a pak se uvidí!
Natália Germáni
Narodila se 27. ledna 1993 v Nitře. V dětství byla mistryní Slovenska ve sportovním aerobiku, později se věnovala modelingu. Vystudovala herectví na VŠMU v Bratislavě a působila ve Slovenském národním divadle. V Česku na sebe poprvé upozornila v internetovém seriálu Single Man. Zahrála si v thrilleru Amnestie, ve dvojdílné pohádkové fantasy Princezna zakletá v čase a v komediích Věčně tvá nevěrná a Láska hory přenáší. Za roli Šarloty v dramatu Světlonoc oceněném Zlatým leopardem na festivalu v Locarnu byla nominována na Českého lva. Další hlavní roli vytvořila ve filmu Její tělo, který byl natočen na motivy životního příběhu české reprezentantky ve skocích do vody a pornoherečky Andrey Absolonové. Natália Germáni je provdána za slovenského bubeníka a perkusistu Martina Valihoru (47), s nímž má tříletou dceru Zunu.
