Jmenuje se Jakub Strach, ale proslavil se jako NobodyListen. Od osmnácti se živí jako DJ, producent a pořadatel slavných party Addict. Bývá nazýván králem české klubové scény, hraje na prestižních domácích festivalech jako Colours of Ostrava či Metronome, ale také v Německu a v Anglii. S raperem Yzomandiasem loni vydal desku J. Eden E-Gen, která se dostala mezi pět nejprodávanějších českých alb. Tvoří hudbu pro světové módní domy a sám byl modelem značky Dior.
Hudbě se věnujete od čtrnácti. Najdete v dětství klíčovou událost nebo zkušenost, které vás k muzice nasměrovaly?
Žádný „wau“ moment si nevybavím. Ale k hudbě jsem inklinoval odmala. Máma vždycky říkala, že když se někde v okolí začalo hrát, hned jsem ožil. Máme hudbu trochu v rodině, dědeček byl jazzman a léta pořádal v Národním domě na Vinohradech Festival swingové hudby. Takže tu budou asi nějaké rodinné dispozice, které ve mně rozpoutaly nějaký vnitřní oheň, a já zatoužil vyzkoušet, jak daleko se dá v hudbě zajít.
Většina muzikantů začínala v „liduškách“. Vy jste se taky učil na něco hrát? A jak jste vlastně začínal?
Chodil jsem na klavír, dva tři roky, ale pak jsem se na to bohužel vykašlal. K pianu jsem se vrátil až později. Dneska zahraju na klavír nebo na kytaru to, co potřebuju, ale spíš jsem se učil sám, i když lehkou průpravu mám. Hudbu jsem začal vytvářet asi ve třinácti letech, kdy jsem si osahal první hudební softwary. Někdy v patnácti jsem začal chodit do klubů a zjistil, že by mě lákalo stát před lidmi. Kolem roku 2018 už jsem vytvářel svoje první remixy, edity a mashupy a začal se věnovat vlastní tvorbě. Od té doby je hudba celý můj život.
Měl jste nějaký vzor?
Inspirativních lidí jsem potkal několik, ale spíš se ty vzory proměňovaly, než že bych mohl jmenovat jednoho člověka, který by mě zásadně ovlivnil. Vyrůstal jsem mezi lidmi, kteří tvořili českou hiphopovou scénu, hodně jsem toho odkoukal od Vladimira 518 a Indyho, kteří mě pak vzali pod svá křídla. Byla to ale spíš souhra náhod. Ocitnul jsem se ve správný čas na správném místě.
Živit se muzikou je cílem spousty muzikantů, ale spoustě z nich se to často nepovede za celý život. Vás hudba živí od osmnácti. Co vám nejvíc pomohlo – kreativita, pracovitost, štěstí?
Řekl bych, že to byla kombinace štěstí a pracovitosti. Býval jsem hodně průbojný typ a dokázal se dostat k zajímavým lidem, jako byl třeba Daliboy a další, kteří tu pořádali první hiphopové parties. Pomáhal jsem jim točit videa a trochu i produkčně, ale klidně bych jim dělal třeba pikolíka, jen abych si mohl na jejich příští akci zahrát. Takhle jsem si to pomalu vyšlapával. S oblibou říkám, že nejsem žádné geniální dítě, ze kterého by si hned všichni sedli na zadek. Nechtěl jsem být slavný, toužil jsem jen dělat hudbu.
Proslavilo vás pořádání hudebních a tanečních party Addict. Jak se stalo, že se z nich stal fenomén vaší generace?
Troufnu si říct, že Addict nebylo nic nového nebo unikátního. Rave parties se v Česku pořádaly desítky let a daleko spíš než Addict formovaly zdejší klubovou scénu akce jako CzechTek, Lunchmeat nebo Polygon. Já jsem jen propojil to žánrově nejzajímavější z nich do nové bubliny a vytvořil novou, primárně pražskou subkulturu. Od začátku jsem Addict prezentoval jako mix žánrů a ukázalo se, že to mělo dobrý timing, protože v době, kdy jsme začínali, kolem roku 2015, nebylo v Česku na podobný mix muziky kam chodit. Mojí motivací bylo i vlastní hraní a zkušenosti, které jsem z toho měl. Vystupoval jsem jen nárazově a v malých klubech, kde bylo vždycky něco špatně, světla, zvuk, prostor celkově… Tak jsem si řekl, že si to radši budu plácat po svém.
Addict se podařilo exportovat i za hranice České republiky. Byla to vaše meta?
Do určité míry se to povedlo, ale škoda, že jsme toho nedokázali víc. Evropskou tour se zastávkami v Berlíně, Budapešti nebo v Londýně jsme udělali vlastně jen jednou, další rok přišla pandemie a všechno jsme museli zrušit. Zatím se nám úspěch té akce nepodařilo potvrdit, protože jak mně, tak zbytku týmu, který Addict pořádá, se trošku proměnily priority. Ale dostat Addict ven je pořád můj velký sen a věřím, že jsme ještě neřekli poslední slovo.
Zmínil jste pandemii covidu, která byla pro pořádání velkých akcí smrtící. Využil jste tu dobu nějak jinak?
Zpětně na ten čas vzpomínám pozitivně, samozřejmě když si odmyslím všechny tragické události, které pandemie přinesla. Výhodou byla spousta volného času, který se dal zužitkovat tvorbou nových projektů. Vybavuju si, že jsem denně chodil z domova na Letné do svého karlínského studia, kde jsem pořád něco vymýšlel. Byl to takový rituál, kolikrát jsem ani nevěděl, co budu ve studiu dělat, ale doma bych se asi zbláznil. Postupem času jsme začali vymýšlet iniciativy na podporu klubové scény a pořádali různé live streamy. Byla to prostě nová výzva, jak něco dělat, aniž bychom se vůbec s lidmi potkali.
Co obnáší uspořádání tak velké akce, jakou je Addict?
Hlavní je zajistit zajímavý prostor. Mě fascinují opuštěné továrny, různé průmyslové komplexy, kterých už ale v Praze moc není. Takže zbývají místa, kde sice všichni byli stokrát, ale díky bohu za ně. Když už vymyslíte prostor, začne se to nabalovat, sháníte partnery, počítáte budget, vymýšlíte line-up a zjišťujete, koho byste mohl přivézt ze zahraničí. Pak teprve přichází na řadu to, co mě baví asi nejvíc – stage a light design. Je třeba dojít ke kompromisu, aby scéna vypadala dobře a přitom nestála bambilion. Já většinou řeším tuhle kreativní část, zatímco můj parťák má na starosti ekonomickou stránku akce. Vždycky je to mezi námi takový nonstop souboj, protože vymýšlení atraktivních věcí je sice super, ale taky to musí dávat smysl ekonomicky.
Dá se dneska ještě udělat party „na divoko“, nelegálně, prostě okupovat prostor?
Mě by to hrozně lákalo, ale asi ne pod značkou Addict, kterou si osm let piplám. Kdybychom začali v osm hrát a v půl jedenácté by přišlo policejní komando, že musíme končit, možná by to některým návštěvníkům přišlo dobrodružný, ale jiní by si stěžovali a chtěli vrátit vstupné. A příště by už třeba nepřišli.
Do jaké míry nesete jako pořadatel akcí typu Addict odpovědnost za bezpečí účastníků? Ptám se proto, že party Addict bývají i divočejší – dá se vůbec různým zraněním předejít?
Každý, kdo na naši akci vstoupí, automaticky souhlasí s pravidly, se kterými návštěvníky vždy předem seznámíme. Pak už každý nese odpovědnost sám za sebe. Na místě samozřejmě máme profesionální pořadatelský tým včetně záchranky a hasičů. Ke zraněním dochází, ale nejsou to tak dramatická čísla. Klasikou jsou poraněné kotníky, máme i rekord v počtu výjezdů do nemocnice za jediný večer. Jednou jsme řešili třeba i epileptický záchvat, ale pořád si myslím, že na letních rockových festivalech je v tomto ohledu daleko víc práce.
Hudební scénu v minulém desetiletí rázně proměnil nástup streamovacích služeb. Říká se, že díky nim je dnes snazší prorazit. Není to ale jen iluze – vzhledem k nekonečnému množství hudby, kterou třeba Spotify zprostředkovává?
Má to dvě strany. Streamovací služby jsou pro nás umělce dalším zdrojem peněz. Před deseti lety stálo všechno na prodeji fyzických nosičů, zatímco dneska, když do sebe všechno zaklapne a váš singl se objeví na globálním playlistu, vyděláte slušný honorář i ze streamu. Jsou hudebníci, kteří mají na Spotify obsáhlý katalog nahrávek a třeba už deset let jim z něj jde slušný pasivní příjem. Ale ano, jak říkáte, problém je to množství hudby, které na streamovacích službách je. Velké labely to často řeší tak, že svoje věci popostrčí, aby byly vidět. A tak se asi jen málokdy stane, že by se na celosvětovém playlistu zčistajasna objevil nějaký nezávislý umělec. Podle mě je to trochu hra velkých hráčů. Proto existují alternativní platformy jako Bandcamp, kde jdou sice umělcům větší tantiémy, ale dosah a počet uživatelů té služby je oproti Spotify nesrovnatelně menší.
Loni jste s Yzomandiasem vydali album J. Eden E-Gen, které se stalo jedním z pěti nejprodávanějších českých alb. Poměr tržeb z digitální sféry oproti prodejům fyzických nosičů je nicméně zhruba 80 ku 20 procentům. Jsou pro vás fyzické nosiče něčím víc, než jen doplňkem digitálu?
Já osobně mám cédéčka a vinyly pořád moc rád. Jsem pyšný na nosiče, které jsem dostal od svých kamarádů, mám jich doma plnou poličku a je to moje nejcennější sbírka. Jsem ročník 1994 a moje první seznámení s hudbou probíhalo tak, že mi moje máma, letuška, vozila z New Yorku, kam létala pracovně, rapová CD od Eminema, Wu-Tang Clan a dalších. Dodnes toho mám u ní v garáži bedny. Ale pojďme si nalít čistého vína, pro moji cílovou skupinu, což jsou nejčastěji lidi od 18 do 25 let, už cédéčka i vinyly fungují jen jako upomínkový předmět, suvenýr, který si můžou nechat na koncertě podepsat a doma si ho pak někde vystaví.
Loni se vám podařil vstup mezi autory scénické hudby, vaše skladby jsou součástí triptychu „bpm“ Baletu Národního divadla v Praze – respektive té části, kterou choreograficky připravil Yemi A.D. Jak zněla zakázka a jak se vám povedlo obhájit si svůj autorský rukopis?
Já do toho projektu vstoupil úplně na začátku, takže se hudba nemusela přizpůsobovat choreografii ani celkovému konceptu. Jednotlivé složky baletního představení se rodily ruku v ruce, měl jsem jen ideu, kterou jsme společně s Yemim posouvali dál v rámci osobních rozhovorů nebo kreativních kempů, kdy jsme si spolu třeba vyjeli na dva dny na hory a bavili se, co dál. Byl to organický proces, v jehož finální části jsem na zkouškách s tanečníky pouštěl z počítače svoje věci a rovnou je upravoval, pokud bylo třeba určitou pasáž třeba zrychlit, zkrátit nebo prodloužit.
Pro umělce vašeho typu bylo asi zvláštní slyšet svou hudbu v tak odlišném prostředí, než jsou kluby nebo party, a to přímo v Národním divadle. Jak jste si to užíval?
Byl to pro mě krásný zážitek. Asi největší radost mám z toho, že na představení „bpm“ chodí i mladí lidé. Podle ohlasů, které mám na svých sociálních sítích, se spousta z nich díky tomu projektu ocitla v Národním vůbec poprvé v životě, ať už to byly maminky s dětmi, nebo sedmnáctiletí puberťáci, kteří vytáhli ze skříně tátovo sako a vyrazili dobrovolně do divadla. Když jsem se o tom bavil s ředitelem baletu Filipem Barankiewiczem, říkal, že nikdy neviděl na baletním představení tolik mladých. Z toho mám velkou radost.
Váš záběr je mnohem širší než jen hudební. Prosadil jste se i jako model u světových módních domů. Podnikal jste v tom nějaké aktivity, nebo si vás modeling našel sám?
Módu jsem měl vždycky rád. Odmala mě bavilo sledovat umělce, kteří měli svůj osobitý styl oblékání. Móda zajímavě funguje i v rámci hudebních žánrů. Podle toho, co mají lidi na sobě, bezpečně poznáte, co kdo poslouchá, jestli metal, rap nebo jiné žánry. Když jdu do svého karlínského studia kolem Fora Karlín, kde se zrovna chystá nějaká velká akce, tak v pohodě odhadnu, co to bude za koncert. I mě samotného bavilo oblékat se podle toho, co jsem zrovna poslouchal. Když jsem sjížděl hip hop, jména jako třeba Jay-Z, nosil jsem samozřejmě čepici a široké kalhoty. Měl jsem i spoustu kamarádů, kteří se věnovali módní tvorbě, studovali design oděvu na umprumce nebo oděvku ve Zlíně, a když začínali něco sami tvořit, nosil jsem jejich věci. A pak jsme s českou módní návrhářkou Ivou Burkertovou udělali první společné kolekce, které jsme prezentovali na českém i evropském Fashion Weeku, kam si nás vybrali. Tenkrát si mě všimly módní časopisy a značky, které dneska hodně sázejí na spolupráci s umělci z různých odvětví.
Jaké to bylo, nahlédnout do velkého modelingu?
Upřímně, je to hodně povrchní svět. Rivalita a pozlátko tam převyšují lásku k oboru. Kdybych měl modeling jako svou hlavní činnost, tak se z toho zblázním. Ale zkušenost to byla zajímavá. Měl jsem možnost pracovat v pařížských ateliérech značky Dior, v tom velkém šestipatrovém domě, kde tvoří návrháři obuvi, tašek, doplňků, šperků, oděvů. Mohl jsem si to tam projít a bavit se s mnoha kreativními lidmi.
Aktuálně jste si vyzkoušel taky roli kurátora a konzultanta edice parfémů s názvem T5S. Jak jste se dostal k téhle zkušenosti?
The 5 Senses je projekt parfumérského studia Perfumed Prague a sklářů z rodinné sklárny Valner v Přibyslavi. Ti vyvinuli edici parfémů, difusérů a vonných svíček doprovázejících na trh nové tabákové náplně vytvořené pro zařízení na zahřívání tabáku gloTM. Stal jsem se tváří toho projektu – asi proto, že se o mně ví, jak moc mám rád vůně. Spojuju si je s konkrétními místy, lidmi, zážitky. Každé místo, kam přijedete, má svou specifickou vůni, vždycky jsem si toho všímal. Vedle vůní jsem i fanouškem parfémů a designu a v rámci spolupráce na edici T5S se nám povedlo všechny ty složky spojit. Mohl jsem se tak aktivně podílet na vytváření skvělého prémiového projektu.
Jak konkrétně ta spolupráce probíhala?
Scházel jsem se hlavně s Davidem Valnerem, kterému jsem navrhl, aby vytvořil sto různých designů parfému. Davidovi se ten nápad zalíbil a načrtnul rovnou sto padesát odlišných tvarů. Ty návrhy jsme si pak ve sklárně v Přibyslavi rozložili na stůl a vybírali finální stovku. Na základě návrhů pak sklářští mistři vybrousili skleněné komponenty do jednotlivých flakonů. Každý z nich je navíc opatřen vlastním číslem, které bylo na lahvičku vygravírováno diamantovým perem. Bylo zajímavé skláře pozorovat při práci, ten proces byl hrozně super. Vznikla krásná limitka.
Loni měl premiéru střihový dokument Generace A: Ať si každej dělá, co chce, který o vás natočili studenti FAMU. Velká část filmu je věnována rekonvalescenci, kterou jste musel podstoupit po operaci zlomené čelisti. V té době jste na delší čas zmizel z veřejného prostoru. Jak jste se s tím vyrovnával?
Bylo to velmi složité období. Před deseti lety jsem měl těžký úraz na skejtu a postupně jsem kvůli tomu podstoupil několik těžkých operací. Po té poslední následovalo rok a půl trvající období, kdy jsem si musel zvykat na svou novou podobu. Možná to zní jako malichernost, ale pro mě je to, jak vypadám, důležitá věc a myslím, že není žádná ostuda to na rovinu říct. Dlouho jsem se učil přijímat sám sebe a myslím, že mi to vlastně dost pomohlo.
V Čechách už jste dosáhnul hodně vysoko. Jak se vyhnout tomu, aby se člověk nezacyklil a nezačal být až příliš spokojený sám se sebou?
Nedávno jsme s mým parťákem Yzem dokončili tour a upřímně říkám, že už to není taková zábava, když přijedete popatnácté do stejného klubu, spíte na stejném hotelu a jíte ve stejné restauraci jako posledně. Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju, koncerty jsou pro mě důležité, z velké části mě živí – a mít vyprodané turné je super pocit. Ale pořád je spousta věcí, které bych si rád vyzkoušel, chci se zdokonalovat, zlepšovat, a ne jen opakovat to, co už jsem několikrát udělal a zažil. Po každém úspěchu nastane chvíle, kdy mi spadne hřebínek a řeknu si: „Oukej, ale pořád nejsi ten Frank Ocean!“ Snažím se uchovat si skromnost, kterou mám asi přirozeně v sobě a která mi velí nepodělat se z úspěchu, kterého jsem dosáhl. Protože být slavný v Česku je sice fajn, ale na tomhle světě se toho dá dokázat víc. Rád bych z českého rybníčku vykouknul dál a odjel někam ven. Ale to předpokládá přerušit tady rozjetou kariéru a riskovat, že už se třeba nikdy nevrátí do stejného levelu. Pořád mě tu taky drží aktuální nabídky a výzvy, kterým zatím nedokážu odolat.
Které konkrétně?
Vydáváme po šesti letech novou desku s VR/Nobody, což je můj srdcový projekt s Vaškem Roučkem. K tomu mám rozdělané ještě další tři projekty včetně sólového alba, které bych chtěl vydat ještě letos. Do toho produkuju pár věcí pro ostatní muzikanty. Taky mám letos hodně hraní a plánujeme další tři Addict party, dvě v Praze a jednu v Brně.
Takže spousta práce…
No, mám teď docela hodně rozjetý období… Ale to je dobře, protože potřebuju pořád na něčem makat. Já se znám, dovedu být taky pěkně línej. A když dostanu možnost polevit, těžko se mi do toho tempa zase naskakuje…
