Nejočekávanější letošní novinkou na české muzikálové scéně se stal bezpochyby The Bodyguard, muzikál, který po premiéře na West Endu a poté mnoha dalších místech zažil premiéru v Hudebním divadle Karlín. Zábavné je, že jednu z hlavních rolí ztvárňuje herec, který se sám jako bodyguard léta živil. Dal si ji Hynek Čermák k životnímu jubileu, které nedávno oslavil?
Je nevlídné zimní odpoledne a před divadlem v Karlíně není ani noha. Jen z velkého billboardu před vchodem do divadelní kavárny mě propichuje očima holohlavý chlápek s revolverem v ruce a s vyděšenou dívkou v náručí.
Tenhle bodyguard z plakátu na mě čeká v kavárně, balí si cigáro a na hlavě má naraženou „mcmurphyovku“, čepici, kterou v Přeletu nad kukaččím hnízdem nosil Jack Nicholson. Pokud se pořád nechytáte, u stolu sedí herec Hynek Čermák. Přijde mi to jako docela dobrý vtip, že v Čechách hraje Franka Farmera člověk, který se jako bodyguard léta živil.
Podáme si ruku, prohodíme pár frází na uvítanou a po chvíli pouštím diktafon. Zajímá mě, proč má hvězda Dejvického divadla, saturovaná velkými rolemi na tak kultovní scéně, potřebu hrát v komerčním muzikálu. Hynek se neuráží. „Pro mě je to nový impulz. Výzva. Chtěl jsem si zkusit, jestli jsem pořád ještě schopen obsáhnout tak velký prostor, jako je karlínské divadlo. Je to test kondice – fyzické, ale i herecké.“
Muzikál ale předpokládá i pěvecká čísla. Vím, že Hynek kdysi dávno hrál v kapele, zpíval a skládal písničky. Jenže to už je vážně spousta let. Zazpívá si taky v Karlíně? „Jojo, Frank Farmer i zpívá. Naštěstí jen chvíli, když se s Rachel dostanou do karaoke baru. Vsadí se spolu, on prohraje – a musí na plac. Ale je to spíš komické číslo, Rachel pak Franka prosí, aby už opravdu nikdy nezpíval…“
Co má umět bodyguard
Už jsem zmínil, že pro Hynka není jeho karlínské angažmá jen návratem k muzikálu, ale i k profesi, které se v době, kdy byla jeho herecká sláva ještě v plenkách, sám věnoval. Napadá mě, jestli by ještě práci osobního strážce zvládnul. Odpovídá bez sebemenšího zaváhání. „Dneska už určitě ne. Ale je pravda, že pár kolegů, co se mnou v devadesátkách pracovali, pořád aktivně chrání. Kdybych tu práci nepřerušil a nestal se hercem, možná bych ji taky dělal dodnes. Ale po tak dlouhé době už by se vrátit nešlo. Být osobní strážce, to je neustálý trénink, musíte být pořád v kondici, dobře střílet, dobře vypadat…“
Přiznávám se, že jsem vůbec netušil, co všechno k téhle práci patří. Hynek mě pobaveně uklidňuje, že v tom vážně nejsem sám. „Spousta lidí si myslí, že bodyguard je jen ten opičák, který dá občas někomu přes hubu. Ale špičkový osobní strážce se musí umět pohybovat ve společnosti, měl by umět několik jazyků, aby mohl i v zahraničí řešit problémy svého klienta. Musí umět řídit jakékoli auto, přičemž by bylo skvělé, kdyby uměl řídit i loď nebo letadlo. Taky by měl mít nejen zdravotnické minimum, ale dokonce i maximum, aby se dokázal postarat o zraněného člověka, stejně jako o člověka s infarktem nebo astmatickým záchvatem. To povolání je prostě souborem několika různých profesí, které musíte celý život studovat.“
Jako kluk jsem chtěl být lecčím. A když poslouchám Hynka, vlastně se sám sobě divím, že mezi ta vysněná povolání nepatřil taky osobní strážce. Bývalý bodyguard, se kterým popíjím kávu, mě ale vyvádí z omylu. Ne, není to zase tak atraktivní džob, jak by se mohlo zdát. „Většinu času, kdy máte jako osobní strážce někoho na starost, se vůbec nic neděje. Prostě nuda. Ale vy stejně musíte být vždycky připraven. Princip té práce je, že nesmíte být zaskočený, když přece jen k něčemu dojde. Takže předvídat, předcházet, věnovat se prevenci, to jsou nejzásadnější věci, které musí bodyguard umět. To se asi pak v životě hodí, ne? Od té doby, co jsem osobního strážce dělal, vím, že všechno má svůj čas a že je potřeba být trpělivý. A to je, myslím, do života dobré.“
Žena, která mluví se zvířaty
Mezi řečí se díváme do jídelního lístku. Je čas na pozdní oběd. Hynek si z meníčka vybírá špagety s pestem a bramborami. Přiznávám se, že o téhle kombinaci jsem nikdy neslyšel. „Já to jedl naposledy v Dánsku. Docela koukám, že jsem na to tady po letech zase narazil,“ komentuje svou volbu herec, o kterém vím, že má za ženu vegetariánku.
A hned se mi vybavuje scéna v Pulp Fiction, v níž se Samuel L. Jackson s ohromnou chutí zakousne do ukořistěného hamburgeru a vysvětluje, že se k burgerům jinak nedostane, protože jeho holka nejí maso – což dělá vegetariána tak trochu i z něho. Takže, nechce mít Veronika ze svého manžela taky vegetariána? „Ne ne, to po mně nevyžaduje. Ale já nejsem úplně masožravec. Mám třeba rád ryby, ale že bych si musel dát denně steak, to ne,“ uklidňuje mě Hynek a kulinářské okénko tím zavíráme. Poskytlo nám ale další dobré téma k hovoru.
Zajímám se o aktivity Hynkovy manželky v oblasti ochrany zvířat a o její cesty do afrického Konga, kam jezdí s cestovatelem a dokumentaristou Arthurem Sniegonem. Tenhle český Krokodýl Dundee je známým aktivistou, ochráncem slonů a také dost odvážným lovcem pašeráků. Je tudíž jisté, že nebude mít v Africe jenom přátele.
Divil bych se, kdyby Hynek neměl o Veroniku někdy strach. „Mám o ni strach vždycky, zvlášť proto, že o nebezpečí něco vím, na rozdíl od mojí ženy. Ale ona je statečnej člověk, což je i jeden z důvodů, proč s ní žiju. Vím, že má dobrou fyzickou kondici a že to je dítě štěstěny. Zajímavý taky je, že zvířata mají k Verunce velmi zvláštní vztah. Zlí psi, zatoulané kočky i hospodářská zvířata jako kdyby s ní dokázali komunikovat, takže se nebojím, že by ji v Africe napadl třeba slon nebo lev – mám pocit, že by je dokázala ukecat,“ usmívá se Hynek nad další kávou a přidává i jiný důvod, proč jsou v jeho očích manželčiny africké cesty relativně bezpečné. „Arthur Sniegon, se kterým Verunka do Afriky jezdí, to je nejen zkušený dobrodruh, ale i vzdělaný člověk, který se domluví anglicky a francouzsky, ale zná i místní jazyky. Takže věřím, že je s ním moje žena v dobrých rukou.“
Přesto mi to nedá. Cituji Hynkovi jeho vlastní slova o prevenci a o předcházení nebezpečí. A vychází najevo, že vážně neponechal nic náhodě. „Shodou okolností mě před nějakým časem parta lidí kolem Arthurovy organizace Save-Elephants požádala, abych jim zajistil bojový výcvik. A tak všichni, kdo do Afriky jezdí, absolvovali výcvik u mých bývalých kolegů bodyguardů. Naučili se třeba zacházet se samopaly AK-47, které se v Africe hodně používají, a prošli i docela intenzivním cvičením boje zblízka, dokonce pod vedením slavného českého trenéra Petra Macháčka, který učí boj zblízka už léta letoucí.“ Takže už i Veronika ovládá pár chvatů? „Je to tak. Občas si je na mně i zkouší. A musím říct, že i když má čtyřicet osm kilo, tak to funguje. Macháček jí dobře poradil.“
Mlčet a krást okamžiky
Hynek Čermák není jen jedním z našich nejobsazovanějších herců. Léta už také fotí, své snímky vystavuje i úspěšně prodává. Uspokojuje ho, že při focení je to on sám, kdo si určí, co bude vytvářet, zatímco jako herci mu to určuje scénář a režisér. Mezi herectvím a fotografováním ale vidí i styčné body. „Obě ta řemesla je třeba umět. Jako musíte umět s foťákem, abyste mohl fotit, tak musíte umět zacházet s mluvidly a se svojí duší, abyste mohl hrát,“ vysvětluje.
Dávno už není žádným tajemstvím Hynkova fotografická specializace, jíž jsou akty. Helmut Newton, asi nejznámější fotograf nahých ženských těl, se proslavil snímky, na nichž jsou ženy víc subjektem než objektem, bytostmi, které spíš určují pravidla, než aby se jim podřizovaly. Ptám se, jaké ženy jsou na Hynkových fotografiích.
„Oproti Newtonovi jsou pro mě ženy objekt hodný obdivu – s ohledem k jejich něžnosti, schopnosti obohacovat svět o další lidi, o lásku a pochopení. Což jsou, myslím, atributy, které čím dál víc potřebujeme. Žena je pro mě symbol krásy, symbol něhy a vlastně – důvod. Jako pro každého muže, který žije se ženou. Zeptáte-li se mě, proč chodím do práce, odpovím, že důvodem je moje žena a moje rodina. A že do té práce chodím proto, abych své ženě mohl vrátit něco z toho, co mi dává.“
Zmíněný Helmut Newton řekl, že fotograf má být jako hodné dítě – má být vidět, ale nemá moc mluvit. Jak probíhá komunikace s modelkami v případě Hynka Čermáka? „Taky se snažím moc nemluvit. Při focení jde hlavně o to, vytvořit atmosféru důvěry a bezpečí. Většinou fotím ženy, které nikdy nestály nahé před objektivem, a já musím nastavit náladu, která tomu odpovídá. Moje modelky mají většinou strach, a tak je třeba odbourat zábrany. Někdy pomůžou i ty dvě deci červeného vína, které je nakonec uvolní. A když už je důvěra nastolena, pak stačí jen mlčet a krást okamžiky.“
Prostředníkem něčeho hezkého
Hynkovou modelkou bývá i jeho žena Veronika. Na první dobrou bych řekl, že fotit manželku je snazší než modelku, kterou vidíte poprvé v životě. Hynek to potvrzuje. „Fotit mou ženu je rozhodně snazší, protože odpadá stud, jsme manželé. Za druhé je to modelka, která je vždycky po ruce. Protože produkce focení je jedna z nejsložitějších věcí. Najdu si dívku, která se mi líbí, mám chuť ji vyfotit, ale než se dohodneme, kdy máme čas, kde se sejdeme a jak to uděláme, tak mnohdy ta prvotní energie zmizí a já ji musím hledat znovu. Kdežto s Verunkou stačí, aby si na dovolené někde na pláži převlékala podprsenku. Když si toho všimnu, jen řeknu stop, vytáhnu foťák a je to, žádná produkce. Hned je hotovo.“
Fotografovat na úrovni, to je drahý koníček. O to hlouběji smekám, když se dozvím, že Hynek Čermák výtěžek z prodeje svých fotek posílá na výzkum rakoviny prsu. Spousta žen si už díky tomu mohla pořídit plastiku nebo nákladnou rehabilitaci, kterou by si jinak nemohla dovolit.
„Moc dobře si uvědomuju, že kdybych to nedělal, třeba by moje fotky ani nikdo nekoupil. Protože já jsem v první řadě herec a lidé se tím často nechají svést. Koupí mou fotku, protože je od Čermáka. Mnohokrát jsem si říkal, že jsem měl své první fotografie ukázat lidem pod pseudonymem. Tím, že jsem to neudělal, jsem se nejspíš navždy ochudil o pravdivou zpětnou reakci. Na druhou stranu to, že právě moje fotka je prostředníkem něčeho tak hezkého, jako je vzájemná pomoc mezi lidmi, je pro mě moc fajn – a když se ta fotografie navíc líbí kupujícímu, je to fajn i pro něj.“
Místo kvantity trvat na kvalitě
Dáváme si cigáro a mě napadlo probrat ještě škatulku drsňáka, ve které Hynek zvlášť po seriálu Rapl na dlouho uvízl. „Bylo to zvláštní, protože jsem ve všech možných českých divadlech hrál role, které měly k drsňákům poměrně daleko. Nikdy jsem se netajil tím, že pro mě je nejdůležitější formou komedie. Je to vlastně i důvod, proč jsem začal dělat herectví. Mými velkými vzory byli Louis de Funès, Jean-Paul Belmondo nebo Pierre Richard.“ Takže po kriminálkách, které zaplavily obrazovky, se Hynkovi nestýská? „Zrovna včera jsem se po dlouhé době koukal na televizi a viděl upoutávky na asi deset nových krimi sérií. Říkal jsem si zaplaťpánbu, že už v žádné nehraju. Vlastně si myslím, že udělat dobrou komedii je těžší než dobrou kriminálku.“
Do kavárny se nahrnula spousta lidí, kteří se v ní nejspíš rozhodli strávit zbytek času před večerním představením. Hynek večer hraje „doma“ v Dejvicích a potřeboval by už nasednout do svého obytného Defendera a pomalu se tam přesunout. Platíme tedy a před tím, než definitivně vypnu diktafon, přijde řeč i na Hynkovu padesátku, kterou oslavil v únoru.
Vnímá ten věk jako nějaký osobní mezník nebo příležitost k přehodnocení životních priorit? „Já s tím asi začal o něco dřív. Už někdy před dvěma lety jsem si říkal, že je třeba zpomalit a místo kvantity trvat na kvalitě. Teď to cítím ještě intenzivněji. Víte, já měl dlouho pocit, že jsem pořád ten kandrdas, který má poslouchat, co kdo řekne, a radši moc nemluvit, aby ho odněkud nevyhodili. Ale s tou padesátkou jako by už byla člověku přiřčena určitá moudrost, a tak si říkám, že až po mně zase budou chtít tu kvantitu, tak už si budu moct dovolit říct: Hele, mně už je padesát, já už si budu dělat, co chci! Tak na to se fakt těším.“
