Tatra, ČKD, Škoda, Baťa, hotel Alcron nebo třeba legendární „mýdlo s jelenem“. To jsou značky, které zrodil prvorepublikový průmysl a jejichž zvuk nezanikl ani po desetiletích existence. Dobu, v níž vtiskli svou nesmrtelnost do byznysu průmyslníci jako Tomáš Baťa, František Ringhoffer, Justus von Liebieg nebo Johann Schicht, popisuje profesor Ivan Jakubec z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Na Pankráci v Praze se vyráběly motocykly Jawa, Plzeň měla svou Škodovku. Pak tu byly výrazné osobnosti jako stavitel Alois Krofta. Na svou dobu to byl velkohoteliér,“ líčí atmosféru první republiky.
Z jakého zázemí vycházeli a rostli podnikatelé nově zrozeného Československa?
První republika navazuje na monarchii – a to se týká nejen podnikatelů samotných, ale i legislativy. Ta se pak upravovala až v průběhu dvacátých let. Výhodou pro podnikatele byla srozumitelnost situace v nové zemi, v tomhle smyslu nenastala žádná revoluce. Řada velkých podnikatelů z dob monarchie proto úspěšně pokračuje i v reáliích první republiky. Firmám ale tehdy chyběl kapitál, což byl problém jak třeba Škodových závodů, tak ostatních. Banky byly zdrženlivé už od roku 1873, kdy nastal velký krach na burze ve Vídni. Byl tu i tlak státu na banky na vytváření dostatečných rezerv. Ve dvacátých letech vznikla řada zákonů, které v důsledku ztěžovaly úvěrování podnikatelů.
Dařilo se firmám po zmenšení domácího trhu vyvážet?
Firmy se nutně potýkaly s následky toho, že ekonomické jádro monarchie se nacházelo právě zde. Průmysl byl totiž koncipován pro 52 milionů obyvatel, ale republika jich měla najednou jen třináct. Musely tedy vyvážet za hranice, i když zboží proudilo stejným odběratelům. A s vývozem se vždycky pojily administrativní překážky. Tohle dědictví si mimochodem neseme pořád s sebou.
Postupně se ale setkáváme také s tím, že firmy hledaly nové trhy. Pro to byly klíčové přístavy jako Terst a Hamburk, kde ovšem měly potíž se zprostředkovateli. Raději hledaly přímé kontakty na odběratele, zprostředkovatelé si totiž počítali marži až třicet procent a velmi pravděpodobně československé zboží přebalovali na značku „made in Germany“. Napovídají tomu statistiky obchodu mezi Německem, respektive Hamburkem, a Spojenými státy, ale přímé důkazy pro to nemáme, jen paměti.
Chcete si přečíst celý článek z posledního magazínu?
Objednejte si Magazín E15: Jak dosáhnout nesmrtelnosti
Postupně tedy československé zboží proniká na exotické trhy, jako je Jižní Amerika nebo Dálný východ. Některé speciální produkty šly i do USA. Ale export do těchto zemí byl často tak drahý, že československým značkám nepřinášel zisk. Firmy ale měly zakázky a udržely si zaměstnance, což bylo plus.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
