Z potlačování emocí vzniká společnost sociopatů, říkají herci z krimi (Ne)přátelé | E15.cz

KoronaHelpdesk E15

Jak ekonomicky přežít koronavir

Více k tématu

Z potlačování emocí vzniká společnost sociopatů, říkají herci z krimi (Ne)přátelé

Iva Přivřelová

Když během přepadení přijde o parťáka, nezbude drogovému dealerovi, než se spojit se svým kamarádem z dětství, dnes policistou. Drsné francouzské krimi (Ne)přátelé s Matthiasem Schoenaertsem a Redou Katebem v hlavních rolích předloni soutěžilo na festivalu v Benátkách. Nyní ho najdete v nabídce online videotéky Netflix.

Redo, vy hrajete policistu, Matthias se objevuje jako zločinec. Rozdělení vašich rolí jde proti etnickým stereotypům. Byl to záměr?

Reda Kateb: Jádrem filmu je rebelie rodáka z předměstí vůči prostředí, kterého ho determinovalo. Můj hrdina pochází ze stejného předměstí jako ten Matthiasův, stal se policistou, aby svému původu unikl, jenže zjistí, že to tak úplně nejde. A že jeho úniková cesta může být zároveň i pastí. To je jiný druh policisty, než na který jsme ve francouzských filmech zvyklí. I proto jsem ho chtěl hrát. Volím postavy, které ještě neznám, a nikdy bych si nevybral jednoduchou roli, i kdyby mi ji nabídli. Mám rád nečitelné protagonisty a na tomto filmu se mi líbí, že všichni jeho hrdinové jsou komplexní.

Pro vás Matthiasi nejde o prvního kriminálníka. Čím se tenhle odlišuje třeba od toho, kterého jste hrál ve filmu Darebák a závodnice?

Matthias: Když se řekne kriminálník, už to implikuje nějakou kategorii. Ale i kriminálníci jsou individuality, každý má vlastní osobnost, touhy, chyby, strachy, cestu. Rozdíl téhle postavy od té ve filmu Darebák a závodnice spočívá zaprvé ve společenském kontextu. V každém filmu jde o jiný zločinecký svět, v Darebákovi jsem hrál lupiče, tady se jedná o obchod s drogami, který je mnohem rozsáhlejší a závažnější. S lupiči bank se pořád ještě pojí určitý hrdinský nádech, jejich práce vyžaduje promyšlenou přípravu. Drogová kriminalita se vztahuje k jinému společensko-politickému a historickému fenoménu, který se dotýká celého světa a je komplexnější než to, co vyobrazujeme ve filmu.

Mall.tv pomůže umělcům v koronakrizi. Uvede živé koncerty i představení

Když jsme začali natáčet (Ne)přátele, nemyslel jsem na to, že hraju kriminálníka. Manuel sice prodává drogy, což je zločin, takže ho obecně označujeme jako zločince. Ale mě víc zajímalo, co to je za osobnost, jaká rozhodnutí stojí za jeho činy. Manuel chce zkusit přežít, chce zjistit, kým vlastně je, snaží se fungovat jako otec a partner a ve všem selhává. S tím se dokážu identifikovat.

Jak důležité pro vaše postavy je, že mají děti?

Matthias: Podle mě hodně. Jediné scény, kdy vidíte oba se smát, jsou ty s dětmi. Odhalí vám jejich něžnost. A děti pak taky motivují jejich činy.

Reda: V tragédii neustálého přibližování se smrti reprezentují děti život, závan čerstvého vzduchu. A i otcovství mezi našimi hrdiny vytváří pouto.

Jak by se film změnil, kdybyste si role vyměnili?

Matthias: Vůbec nevím. Ty role jsou zaměnitelné, Redův protagonista mohl skončit jako ten můj a naopak. Jak by ale ten film vypadal vzhledem k našim výkonům, to se nikdy nedozvíme. Naši hrdinové jsou si navzájem zrcadlem, každý je uvězněný ve svém pekle. Ačkoliv se zdá, že má postava by jako běloch rychleji zapadla do policejního sboru.

Reda: Můj Driss je jako policajt osamělý. Gangsteři jsou neustále spolu, mají rodiny. Driss má v sobě jakousi strohost.

Kultura za časů koronaviru. Houslistům zbyly jenom pohřby, mladí umělci streamují

Matthias: Důležité je taky uvědomit si determinismus jejich prostředí. Můžete sice říct, že lidi mají na výběr, a do určité míry to je pravda. Ale někteří lidé těch voleb nemají moc, a když už si něco zvolí, nemůžou couvnout. Pokud se stanete policistou, jste prostě policajt a nikdo se ze starých známých se s vámi bavit už nebude. Ani moje postava nemůže dostat druhou šanci. Kriminálky často podobné prostředí romantizují, ale my vyprávíme o tragédii lidí, kteří v něm žijí. Oba naši hrdinové jsou smutní chlapi, nic na nich není romantické. Oba jsou ztracení a snaží se přijít na to, jak v tomhle chaosu žít. Film zároveň ukazuje potřebu kolektivu, v němž musíte najít sám sebe. Bez ostatních se nemáte od čeho odrazit.

Pak mi přijde zajímavé, jak obě hlavní postavy izolují emoce. Žijí na místě, kde si musely vyvinout určitou sociopatii a rozhodovat se, kdy můžou nějaké city vůbec vyjádřit. Jejich emoce jsou tedy internalizované, což je na nich vidět. Oba muži toho hodně prožívají, ale drží to v sobě. I to patří k jejich tragédii a navíc jde o obecný fenomén, netýká se jen nižší společenské třídy. Pak vzniká společnost sociopatů, v níž vás může zabít ten, komu nejvíc věříte. Podívejte se na politiky. Podají si ruce a za dvě hodiny podepíšou smlouvu o bombardování té druhé země. V tomhle světě žijeme. Náš film ukazuje mikrokosmos, který do určité míry vypovídá i o makrokosmu.

Reda: Mimochodem původní název snímku zněl Teritoria. Podle mě (Ne)přátelé mluví hlavně o dnešní Francii. O problémech s identitou, o to, že si musíte vybrat, na jaké straně chcete být, přitom lidi jsou na takovou volbu moc komplikovaní.

Koronavirus: Organizátoři veřejných akcí přišli o zakázky za více než sedm set milionů

Oba jste synové herců. Řekli byste, že i vás determinovalo prostředí, v němž jste vyrostli? Nebo jste s touhou stát se hercem bojovali?

Reda: Můj otec měl obavy, když jsem se pro tuhle kariéru rozhodl. Ale nakonec ve mě získal důvěru. Věděl, že herectví je můj sen. Já bych nejspíš měl taky strach, kdyby se mé dítě rozhodlo věnovat filmu. Většinou jen bohatí mají radost, když chce být jejich potomek hercem. Já pocházím z drsnějšího prostředí, takže bych preferoval stabilnější zaměstnání.

Matthias: Doba, kdy jsem se rozhodl hrát, už je tak vzdálená, že už ani nevím, jestli jsou mé vzpomínky na ni pravdivé. Každý si toho namlouvá tolik, aby s tím mohl žít. Samozřejmě během dospívání vždycky nějak rebelujete proti rodičům, jako puberťák jsem se proti otci asi taky stavěl. Mé motto ovšem zní: minulost je minulost, nech ji spát. Ne že bych o tom nechtěl mluvit, ale nevím, jestli mi to nějak pohádá. Já se s minulostí smířil a tak bych to rád nechal. Uzavřené.

Reklama na alkohol bez lidí a emocí. Přísnější regulace může druhotně ohrozit sport či kulturu

Matthiasi, často hrajete v různých jazycích, holandštině, angličtině, francouzštině. Ovlivňuje jazyk váš výkon?

Matthias: Určitě ano, ale nikdy jsem nebyl schopný určit, jak přesně. Vím, že to něco mění, i na mém fyzickém projevu. V cizím jazyce se cítím jinak, dokonce i myslím zrovna v té řeči, v které natáčím. Dost do sebe nasávám okolí, takže když točím třeba v Americe, absorbuju tamní kulturu a napodobuju tamní gesta. Kdybyste mě nechali tři týdny v Paříži, taky bych splynul s místními. Dělám to podvědomě, ze zvědavosti začnu všechno zrcadlit.

Reda: Tenhle film představoval pro Matthiase obzvlášť výzvu, protože i přes svůj vlámský původ musel být uvěřitelný jako drogový dealer z předměstí Paříže.

Dealer, který navíc umí arabsky. Mluvíte i tímto jazykem?

Matthias: Docela mu rozumím, vyrostl jsem v Bruselu ve čtvrti, kde Arabové žili. Znám pár frází, ale plynně nemluvím.

Rovnost před zákonem nefunguje, Slovensko potřebuje změnu, říká Milan Kňažko

Jak se pak práce komplikuje, když se na place sejde víc národností, jako např. v případě dramatu Kursk, od dánského režiséra, natočeného v angličtině, kde hrajete Rusa?

Matthias: Nijak výrazně. Scénář Kursku se mi líbil, režiséra Thomase Vinterberga obdivuju jako umělce a byl jsem rád, že nás nenutil mluvit s ruským přízvukem. Angličtina s ruským nebo německým akcentem zní směšně, i když mluvíte realisticky. Mimochodem i Reda před natáčením (Ne)přátel dokončil film o ponorce. Žijeme prostě paralelní životy.

Oba dva také máte režijní ambice. Jak to vypadá s touto stránkou vaší kariéry?

Reda: Já režíroval jeden krátký film, který se promítal v Cannes, ale prozatím nemám k dalšímu filmovému vyprávění žádný pořádný příběh a film chci točit, jen pokud ho najdu.

Matthais: Já pořád pracuju na dokumentu Franky o svém kamarádovi z dětství. Je to intenzivní proces. Jsem pořád pryč a i Franky má dost nepředvídatelný život. Nicméně myslím, že čas je v jeho příběhu to nezajímavější. Franky vždycky bojoval proti překážkám a vždycky se zvedl a šel dál. Čím větší úsek jeho života tedy zahrnu, tím větší vhled do něj získáme. A přesně to chci v tom filmu dokázat. Je to zajímavá práce. Ne že bych teď rozuměl lépe režisérům. Ale je to, jako kdybyste přišli do místnosti, kterou důvěrně znáte, z jiných dveří a najednou vám to tam připadalo jiné.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!