Za objektivem Lukáš Bíba. Jaké to je být dvorní fotograf lezce Adama Ondry
Nejlepší fotografie české olympijské naděje Adama Ondry pocházejí většinou z hledáčku Lukáše Bíby. Fotograf, který je rovněž čerstvým držitelem prestižní ceny Czech Press Photo 2019 se sérií z demonstrací na Letenské pláni má už za rok 2018 tuto cenu v kategorii Sport. Tam uspěl právě se sérií snímků lezce Adama Ondry ze závodů v Innsbrucku. Na základě těchto úspěchů se Bíba stal Ondrovým osobním fotografem a nyní sleduje jeho cestu směr Tokio.
Jak vznikl tandem Adam Ondra a Lukáš Bíba?
Sám jsem aktivní lezec a komunita je velmi malá. Bylo jasné, že dříve nebo později na sebe s Adamem narazíme. Užší spolupráce vznikla v roce 2018 na mistrovství světa v Innsbrucku. Na ty závody jsem jel ve svém volném čase. O mojí cestě věděli lidé z české reprezentace a slíbil jsem, že pro ně závody nafotím. Poté se mi ozvali lidé přímo z Adamova týmu, jestli bych neudělal fotografie přímo pro ně. Měl jsem k dispozici Adamův kompletní rozvrh a mohl jsem ho následovat úplně všude na fyzioterapii, na závody, kamkoliv. Na základě této spolupráce přišla nabídka od týmu na následující sezonu.
Kolik času jste spolu trávili?
Na konci roku jsem si to spočítal, vlastně jsem s Adamem obletěl celý svět. Celkem to bylo zhruba 40 000 kilometrů v letadle a dalších 9000 kilometrů v autě, když nepočítám krátké přejezdy. Což vlastně není tolik. Agenturní fotografové, kteří se věnují převážně sportovní fotografii, létají mnohem více.
V čem je náročnější být osobním fotografem oproti klasické reportáži?
V podstatě nemůžu vypnout a musím být neustále ve střehu. Ráno člověk vstává dřív než ostatní. Musím spolupracovat s kameramanem a domlouvat se na průběhu dne. Je to trochu stres. Nemám zpravidla žádné zadání nebo téma, které by mě jakkoliv svazovalo. Je pro mě výhoda, že jinak pracuji v médiích, takže při focení závodů vím, jaké fotky se tak nějak budou chtít.
Kolik jste už nafotil snímků při doprovázení Adama Ondry?
Nemám to spočítané, ale budou to desetitisíce. Když na závodech lezl Adam Ondra jako poslední, tak mi to nedalo a ty špičkové lezce jsem fotil taky. Na závodech si zkouším světlo a vymýšlím záběry na těch, kteří lezou jako první. Hodně fotím v sekvenci, tím se počet snímků násobí a podle mého je lepší mít nafoceno víc, než aby nějaký moment chyběl.
Stalo se někdy, že by důležitá věc chyběla, nestihla se vyfotit?
Například v Tokiu byl Adam diskvalifikován. Ten moment vyfocený nemám. Z úhlu, kde jsme stáli, mi záběr nepřišel vhodný. Z mého pohledu se tam nic nedělo a situace nebyla jasná.
Ze spolupráce vás a Adama Ondry vznikla kniha, kde je zhruba třetina fotografií od vás. Jak spolupráce probíhala?
Knihu původně vymyslel argentinský fotograf Bernardo Gimenez, který dlouhodobě dokumentuje Adama ve skalách. Té myšlenky se ujal manažerský tým kolem Adama Ondry a mě požádali o spolupráci. Poté vznikla myšlenka přidat do knihy jednu třetinu mých fotografií. Pomáhal jsem s konceptem, například jsem sehnal grafiky, kteří knihu navrhovali.
Kdyby někdo chtěl začít fotit lezce, jaké by byly vaše rady?
Určitě by to měl být lezec. Já bych třeba nebyl schopen dobře vyfotit krasobruslení, protože neznám skoky. Výhodou je pohybovat se v prostředí, poznáte lidi, kteří vás postupem času pustí blíž. Zrovna s lezením to asi bude komplikovanější, hlavně v zahraničí. Komplikace jsou na velkých závodech, ale ty jsou u všech sportů. Místní závody si člověk nafotí snadněji než velké mezinárodní.
Na co se u focení lezení zaměřit?
Když fotím lezení v halách, jako první koukám na světla. A taky na to jak je postavená cesta, ať se jedná o boulder, nebo o lezení na obtížnost. Snažím se představit si, jak cestu lezec poleze a na jakých místech se bude cestou nahoru otáčet. Kolikrát se stane, že ti závodníci udělají pohyb, s nímž absolutně nepočítám, a celá kompozice je úplně v háji. Nejdůležitější je to, kam nás organizátoři akcí pustí, s tím svádíme největší boj. Jednou nás zcela výjimečně na chvíli pustili na vysokozdvižnou plošinu. Další věcí je, s jakou technikou ten dotyčný pracuje. Někteří se například soustředí pouze na detaily pořízené teleobjektivem.
Proč fotografové tvoří svoje nejlepší fotografie ve volném čase?
Vznikla tak i fotografie roku Czech Press Photo 2019 z demonstrace na Letenské pláni. Výhoda je, že nejsem svázaný, i když fotky do redakce ve finále pošlu. Zrovna na Letnou jsem přišel s představou výsledných snímků. V Innsbrucku to bylo úplně jiné. Měl jsem skutečně volno a s fotkami nikdo v redakci nepočítal. Tam nastala opačná situace, volali mi z redakce s tím, že chtějí poslat fotogalerii. Ale na rovinu, jsou historické události, které nemohu vynechat. Vím, že bych si to pak mohl dlouho vyčítat.
Jak je to s odměnami za focení? Uživil byste se třeba jen jako fotograf Adama Ondry?
Focení pouze Adama Ondry by mě neuživilo. Podle mě se čistě focením sportu v ČR neuživí žádný fotograf. Pokud samozřejmě je někdo zaměstnancem nějaké sportovní agentury či klubu, tak je to asi něco jiného.
Máte ve spojení s focením nějaký sen?
V tuto chvíli je mým snem asi focení na olympiádě v Tokiu. Oběcně je to touha neustále se zlepšovat.
|
Lukáš Bíba (37) Rodák z Varnsdorfu strávil celé své dětství ve Šluknově, nejsevernějším městě Česka. Je fanouškem skupiny U2, cyklista a lezec, který od dětství ani nefotil, ani netoužil být fotografem. Ještě na rumburském gymnáziu chtěl učit geografii. Po studiích na Přírodovědecké fakultě UK ale potkal po koncertě U2 své budoucí kolegy a tím začala jeho profesní kariéra v médiích. Působil v redakci MF DNES, v současnosti pracuje ve vydavatelství Economia. Spolupracuje s magazínem Reportér, nadačním fondem Neuron, projektem Creative Mornings a s organizací Člověk v tísni, pro kterou fotí filmový festival Jeden svět. V poslední době dokumentuje závodní kariéru sportovního lezce Adama Ondry. |
