Freediver David Vencl se jako první člověk na světě potopil v zamrzlém jezeře do hloubky 52,1 metru jen na nádech a v plavkách a po svém dalším světovém rekordu říká: „Byla to pro moje tělo extrémní zátěž a podruhé už to zkoušet nechci. Ani kdyby mě někdo překonal.“
Na jeho otázku mu nedokázali spolehlivě odpovědět ani lékaři, kteří ho sledují dlouhé roky: co se stane s lidským tělem, když ho potopíte do hloubky padesáti metrů pod zamrzlou hladinou a vystavíte ho účinkům ledové vody, která nemá víc než čtyři stupně, a drastickému nedostatku kyslíku?
Freediver David Vencl už odpověď zná. Jako první člověk na světě se v zamrzlém jezeře Sils na jihu Švýcarska potopil do hloubky 52,1 metru na nádech a bez neoprenu. Ke svému předloňskému výkonu, kdy pod ledem uplaval 81 metrů, tak přidal už druhý světový rekord.
„Dokázal jsem něco, co zatím nikdo jiný ani nezkusil. Věděl jsem, že je tam hodně neprozkoumaných otázek, na které se dá odpovědět jen tím, že to zkusím naostro. Proto mám radost, že se mi podařilo zase o kousek posunout hranice lidských možností,“ říká Vencl.
Čtyřicetiletý freediver a otužilec ale za svůj unikátní výkon zaplatil tvrdou daň. Po vynoření vykašlával krev. Způsobil to lehký otok plic a Vencl musel jednu noc strávit v nemocnici. Podle lékařů jde však o zranění, které není u potápění výjimečné a které nezanechá trvalé následky.
Ptají se vás lidé často, proč to vlastně děláte?
Tyhle otázky dostávám a myslím, že je dostávám proto, že je to pro běžného člověka neuchopitelné. Když neznáte tu problematiku, přijde vám, že pravděpodobnost smrti je u toho v desítkách procent, ale tak to není. Pořád říkám, že můžete dělat bezpečné věci nebezpečně, ale i nebezpečné věci bezpečně. A mnohem víc nebezpečné je přecházet silnici bez rozhlédnutí.
Tak to není. Protože je to pro běžné lidi neuchopitelné, přijde jim to nebezpečné, ale je potřeba zdůraznit, že já k tomu dospěl postupným zlepšováním po centimetrech, takže to pro mě nebyl takový extrém jako pro ostatní. Navíc tohle byla špička ledovce, která byla dejme tomu nebezpečná. Přitom já se k ní dostal paradoxně zlepšováním svého zdraví. Maratonec to dělá stejně, v tréninku zlepšuje svoji fyzičku, ale samotný závod pak pro něj zdravý není.
Je těžké rozpoznat tenkou hranici mezi hazardem a přijatelným riskem?
S přibývajícím časem je to spíš lehčí, protože zkušenosti pomáhají. Navíc to nikdy není černobílé – že by to bylo bezpečné, stále bezpečné, a pak se to najednou ve vteřině zlomí, a už je to smrtelné. Tak to není. Vezměte si, že když hraju fotbal, je tam také velké riziko zranění, ale jsem ochotný ho podstoupit. A stejné je to tady. Některé riziko je přijatelné.
Ve Švýcarsku jste po vynoření vykašlával krev a zřejmě jste si přivodil lehký otok plic. Nepřekročil jste tady právě tu hranici?
Když si odřete koleno a teče vám z něj krev, je to něco, co zná každý. Takže když vidíte krvavé koleno, mávnete nad tím rukou a nikdo se z toho nehroutí. Když ale vidíte krev v puse, vypadá to hrozně. Já ale věděl, o co jde. Nechci říct, že je to pro mě stejné jako rozbité koleno, na druhou stranu ani freediveři, kteří mi gratulovali, z toho v šoku nebyli. Dobře věděli, o co jde.
Vám se to už někdy stalo?
Jednou už ano, ale nebylo to tak veliké. A my zatím nevíme, proč to teď bylo horší. Respektive to možná ani horší nebylo, možná v tom extrémním prostředí jen fungovaly cévy jinak a té krve bylo jednoduše víc. Ale přiznávám, že to pro můj organismus byla extrémní zátěž a bylo to něco, co už podruhé zkoušet nechci. Zatímco u minulého rekordu jsem si říkal, že bych mohl ještě zkusit uplavat větší vzdálenost, tady už nemám potřebu to víckrát opakovat.
Proč?
Připravoval jsem se na to půl roku, a stejně to dopadlo takhle. Myslím, že jsem se asi dostal na úplnou hranici. Malá rezerva tam asi byla, ale abych se snažil potopit o dva tři metry hlouběji, to nedává smysl. Takže i kdyby mě někdo překonal, znovu to už zkoušet nechci. Navíc si myslím, že tou krví po vynoření jsem si to i celkem pojistil, myslím, že to hodně lidí odradí.
Je fakt, že jsem si před vaším ponorem říkal, proč to vlastně ještě nikdy nikdo ani nezkusil…
Je tam spousta dovedností, které v běžném freedivingu nejsou potřeba, a tou hlavní je adaptace na chlad, protože freediveři jsou hodně citliví na teplotu vody. Ale hlavně – lidí, kteří by na to měli, je málo. Málo už je na světě i lidí, kteří by dokázali pod ledem plavat jen horizontálně, natož aby se ještě potápěli do hloubky. Nemyslím si, že jsem byl jediný, kdo by se toho odvážil, ale nikomu se asi nechtělo půl roku připravovat na něco, o čem ani nebylo jasné, jestli to jde.
Rekord ve stejné disciplíně v teplé vodě je dnes přes 130 metrů. Myslíte, že v ledové vodě je maximum pro člověka právě těch vašich 52 metrů?
Myslím si, že by se to samozřejmě ještě posunout dalo, ale čas potřebný na přípravu nebude většině lidí stát za to. Těch půl roku bylo opravdu náročných a samotný pokus byl také na hraně, takže mně už to každopádně znovu za to nestojí. Necítil bych v tom žádné uspokojení.
Bolelo to, nebo jste bolest nevnímal?
Správně jste použil slovo vnímat. Samozřejmě to bolelo, ale já jsem to nevnímal. Když se v tréninku rozhodnu, že bolest budu vnímat, skutečně to bolí. Tady jsem se rozhodl, že se budu soustředit hlavně na vyrovnávání tlaku, což je v teplé vodě rutinní záležitost, ale v ledové vodě je to dost komplikované. Dělal jsem zkrátka všechno pro to, abych bolest vypnul.
Kdy vám při vašem rekordním ponoru bylo nejhůř?
Takový moment asi nenastal. Nad vodou jsem byl jen zadýchanější, než bych normálně po padesáti metrech byl, takže to bylo náročné rozdýchat, pak jsem si ještě všiml, že plivu krev. Byl jsem také mnohem unavenější, takže když jsem vylezl z vody, cítil jsem mnohem víc chlad. A je také pravda, že za normálních okolností bych nahoru plaval 45 vteřin, ale já jsem to plaval 60 vteřin, což je asi opravdu důsledek toho, že svaly na nohou nebyly kvůli chladu prokrvené.
Vždycky mě překvapí, jak přesně rozumíte tomu, co se děje ve vašem těle pomalu na buněčné úrovni. Co je na lidském těle pod vodou nejvíc fascinující?
Zajímavé je, že lidský organismus velmi rychle pozná, že je v prostředí, které je potenciálně smrtelné, takže dělá všechno pro to, aby přežil. A když si to dokážete uvědomit, kontrolovat to a nepanikařit, tak zažíváte ohromný klid a svobodu. Nechci být namyšlený, ale nevím, jestli je ještě v nějakém jiném sportu větší svoboda. Akrobatičtí letci se také pohybují ve 3D prostoru, ale už k tomu potřebují letadlo, zatímco my se pod vodou pohybujeme sami a jediný limit je čas.
Fascinuje vás to? Je to jeden z důvodů, proč to děláte?
Rozhodně. A taky mě zajímalo, jestli můj organismus patří v tomhle ohledu mezi nejlepší na světě. Když jsem udělal před dvěma lety první rekord, chtěl jsem vědět, jestli to dokážu udělat i podruhé. Teď věřím, že to nebyla náhoda, je mi 40 let a moje tělo má asi opravdu nějakou výhodu. Po fyzické i mentální stránce, protože jsem k tomu dospěl komplexním tréninkem.
Máte rekord v plavání pod ledem horizontálně, a teď i vertikálně. Co přijde příště?
Mám v hlavě rekord, o kterém jsem si původně říkal, že to bude nuda, ale teď to naopak dává smysl. Chtěl bych udělat takový trojboj a k rekordům, které teď mám, přidat ještě třetí v podobě statické apnoe v ledové vodě. To znamená, že budu jen bez hnutí ležet na hladině a pokusím se pod vodou vydržet na jeden nádech co nejdéle.
Udělal to už někdo?
Nějaká Ruska dala čtyři minuty dvanáct vteřin a já mám v tréninku neoficiální čas pět minut. Žádný muž se o to ještě nepokusil. Vím o pár dobrých freediverech, kteří se také otužují, takže je otázka, jestli se o to nepokusí ještě přede mnou, ale uvidíme. Byl by to hezký dovršený trojboj. Do dálky, do hloubky a k tomu ještě na čas.
David Vencl (40)
Český freediver a propagátor otužování je aktuálně nejlepším českým potápěčem na nádech. Bez přístrojů vydrží pod vodou osm a půl minuty, a právě v disciplíně statická apnoe loni skončil čtvrtý na mistrovství světa v Bělehradě. Freedivingu se věnuje profesionálně a v posledních letech ho často kombinuje i s potápěním v ledové vodě bez neoprenu. Předloni překonal světový rekord, když jen v plavkách a na jeden nádech uplaval pod zamrzlou hladinou 81 metrů. V polovině března letošního roku k němu přidal druhý světový rekord, když se pod ledem potopil na nádech a pouze v plavkách do hloubky 52,1 metru. Žije v Teplicích a má dceru Natálku.
