Bohumil Havel z Ústavu státu a práva Akademie věd kritizuje návrh zákona o hromadných žalobách ministerstva spravedlnosti. Podle právníka, který je členem Legislativní rady vlády, připravovaná norma mimo jiné pomíjí evropskou směrnici, kterou bude muset Česko zhruba do dvou let přenést do národního práva.
Podle Hospodářské komory nebo Unie zaměstnavatelských svazů vytváří návrh zákona o hromadných žalobách ministerstva spravedlnosti prostor pro obrovský byznys advokátních kanceláří a zcela upozaďuje zájem spotřebitelů. Je to tak?
Bude to byznys pro takzvané správce skupin žalujících, což mohou a nemusí být advokáti. Návrh zákona nedává téměř žádné limity. Správce by si mohl sám vytipovat nějaký problém, jako je například hlučná komunikace a přesvědčit místní obyvatele pro podání hromadné žaloby na dopravní podnik. Správce by tedy mohl sám vytvořit skupinu žalovatelů. Motivován by byl odměnou, která je navrhována ve výši dvaceti až třiceti procent žalované částky. K tomu je třeba připočítat náklady na právní zastoupení nebo na pojištění. Když to shrnu, správce může vyvolat obrovský spor, který nepovede k ochraně veřejného zájmu, ale k jeho obohacení.
Návrh nepočítá jen se spotřebitelskými spory?
Je koncipován jako nástroj pro kolektivní řešení jakéhokoliv civilního sporu včetně například sousedského práva. Primárně nesleduje ochranu spotřebitele.
Co soulad předlohy s chystanou evropskou směrnici? A jak je konstruována?
Směrnice normuje reprezentativní žaloby podávané neziskovými entitami, které skutečně sledují nějaký veřejný zájem s cílem pomoci poškozeným spotřebitelům. V evropském konceptu je hlavní snahou pojmenovat viníka porušení práva a teprve následně z něj vymáhat škodu. Hromadné žaloby jsou naopak procesní cesty, jak spojit více žalobců pod jednu pozici správce.
Nakolik EU s přípravou směrnice pokročila?
Už ji v prvním čtení schválil Evropský parlament. Český návrh směrnici jen místy zmiňuje, ale netransponuje ji. Dominantní je podání hromadné žaloby správcem, kterého financuje soukromý subjekt. Ve Spojených státech, jejichž praxí se naše ministerstvo spravedlnosti inspirovalo, jsou tyto žaloby často hrazeny equity fondy, jejichž hlavním smyslem je ekonomický výsledek a nikoliv ochrana spotřebitele.
Kdy má evropská směrnice začít platit a nakolik by se musel změnit současný český návrh zákona?
Předpokládám, že by se měla zavést nejvýše do dvou let. Pokud by byl do té doby přijat stávající návrh zákona, musel by být rozsáhle novelizován, anebo by musela být vypracována úplně nová předloha. Česko by si tedy nejprve zavedlo hromadné žaloby podle amerického vzoru a následně ještě reprezentativní žaloby podle evropského vzoru. Navíc se v současnosti dokončuje věcný záměr civilního řádu soudního, s nímž hromadné žaloby nejsou plně kompatibilní. Všechny tři nové předpisy by navzájem nefungovaly. To dokazují i připomínky vznesené Nejvyšším soudem a dalších připomínkových míst.
Jaká je praxe v zemích EU?
Členské země mají reprezentativní žaloby. Například Německo nedávno schválilo úpravu, která spočívá jen v několika nových paragrafech. Oproti tomu má český návrh o hromadných žalobách na dvě stovky paragrafů. Je to vlastně rozsáhlý kodex a nikoliv běžný zákon.
Mohly by hromadné žaloby pokřivit hospodářskou soutěž?
Mohly by být využity v konkurenčním boji. Evropská směrnice předpokládá jasnou a transparentní strukturu žalobce, kterým může být nezisková organizace, renomovaný občanský spolek nebo i ombudsman. Naopak podle českého návrhu může být správcem skupiny žalovatelů prakticky kdokoliv. Nezabraňuje například tomu, aby si firma nevytvořila spolek, který bude žalovat její konkurenci.
Které soudy by tuto agendu měly na starosti?
Podle návrhu by to měly být krajské soudy, kterým může raketově vzrůst počet projednávaných sporů. Navíc nemají s agendou hromadných žalob zkušenosti. Lze očekávat, že po schválení zákona by byly zahlceny.
