Zdeněk Sklenář: Majitel galerie musí být ekonom, psycholog a vizionář

Zdeněk Sklenář

Zdeněk Sklenář Zdroj: E15 Anna Vackova

Majitel galerie na pražském Smetanově nábřeží má o vrcholu svého snažení jasno: Největším uměním je zachytit náznak, že se daný umělec může stát celosvětově známým. Výsledkem může být až několikanásobné zhodnocení děl objeveného tvůrce v důsledku zájmu milovníků umění i spekulantů. „I na trhu s uměním platí zákon nabídky a poptávky. Na prvním místě je dohoda mezi umělcem a galeristou, ale odpovědnost nese galerista,“ říká Zdeněk Sklenář.

* E15: Ve vaší galerii skončila výstava Letní potěšení s klasiky XX. století. Podle ohlasů šlo o mimořádný počin. V čem?

Byla jedinečná počtem, kvalitou vystavených děl a způsobem jejich instalace. Sto pět originálů jsem vystavil již zapomenutou formou francouzského kabinetu – jednotlivé obrazy ve své rozmanitosti vytvářely harmonický celek. Divák zahlcený krásou si odnesl pocit nepředstavitelnosti. Význam výstavy pro mě však nespočíval ve finanční hodnotě, která v součtu činila přes sto milionů korun, ale především v možnosti seznámit diváka se strhujícím vývojem od realismu z konce 19. století přes abstrakci počátku 20. století a všechny následující zásadní směry až do současnosti.

* E15: Co je vlastně cílem takové neobvyklé výstavy?

Smyslem je poskytnout divákovi možnost nahlédnout do nejrůznějších forem moderního umění a rozšířit jeho vnímání o nová poznání. Jde o objevnou inspiraci, díky níž se divákův vkus může přiblížit dosud neznámým hodnotám, které často mohou znamenat více než znalosti a prožitek předchozí. Takové výstavy přispívají k tomu, že z méně známých umělců se někdy doslova přes noc mohou stát umělci vysoce cenění a vyhledávaní.

* E15: Jak dlouho jste dával tento soubor dohromady?

Šest sedm let. Všechny obrazy pocházejí od soukromých majitelů. Přál jsem si neopakovat již dobře známá díla, ale zpřístupnit i obrazy legendární, vystavované jen jednou za půl století.

* E15: Byl některý obraz vzácnější, pokud šlo o jeho pořízení?

Ne, všechna díla jsou stejně cenná – to představuje nejen hodnotu finanční, ale zvláště důvěru, s níž majitelé mé galerii díla svěřují. Samozřejmě jsou zde díla autorů slavných – Čapek, Kupka, Zrzavý, Štýrský, Šíma, Boštík… a autorů, kteří jsou méně informovaným obdivovatelům umění méně známí, ale z uměleckého hlediska představují všechna nadčasovou hodnotu.

* E15: Uskutečnil jste tím svůj sen?

Žiji svůj sen pořád – rok má 365 dní a v každém nacházím něco zázračného.

* E15: Dá se v Česku mluvit o silném trhu s moderním uměním?

Novodobý trh s moderním uměním zde existuje jen 22 let a jeho význam je především národní. Pro získání mezinárodního významu mu chybí dostatek zdravého sebevědomí a možná i podpora státu.

* E15: Ve světě je poptávka především po moderním umění. Jak byste ho definoval?

Z hlediska odborného je přesně časově vymezeno: tento pojem vytvořil počátek 20. století a jeho symboly jsou například díla Pabla Picassa, Salvadora Dalího nebo Joana Miróa. Ale většina lidí si pod pojmem moderní umění představí to, čemu „nerozumí“. Ale současně ho může jitřit a přitahovat. Z hlediska obecného vnímání patří k modernímu umění i postmoderna, videoart i například nová média.

* E15: Jak silnou roli hrají ve zprostředkování moderního umění veřejnosti galeristé?

Kvalitní galerista si dříve nebo později vybuduje jistý okruh příznivců, s nimiž může svou činnosti rozvíjet. Ti nejlepší jsou pak schopni předběhnout vývoj a nabízet hodnoty, jež se stanou obecně platné třeba za deset dvacet let. Největším uměním je zachytit náznak, že daný umělec je natolik výjimečný či dokonce geniální, že se může stát celosvětově známým.

* E15: A jaká je pravděpodobnost, že se někdo z novodobých umělců dostane do „první ligy“ skokem?

Ta pravděpodobnost existuje. Vedle systematické profesionální činnosti o tom často rozhodují šťastná shledání, ale i víra ostatních v hodnotu představovaného umělce. Je to jakási masová vážnost, kterou dílo probudí. Ve 20. století i v současnosti takové případy existují, ale to neznamená, že okamžitý úspěch vydrží. Rychlý a trvalý byl po roce 1907 nástup a úspěch kubismu nebo amerického pop-artu šedesátých let. Obecně ale platí, že představování nových autorů je nesmírně náročné. Vyžaduje značné odhodlání, víru, trpělivost i společenskou odvahu.

* E15: Myslíte ekonomicky, organizačně, nebo obojí?

Nejen to. Myslím, že majitel galerie musí být ekonom, psycholog a vizionář. Je to celý souhrn výjimečných vlastností, které vlivného galeristu předurčují.

Zdeněk SklenářZdeněk Sklenář | E15 Anna Vackova

* E15: Může přežít galerie, která ukazuje, vysvětluje, ale neprodává?

Takové galerie existují – jejich smysl je podobný jako smysl muzeí. Každodenní provoz kvalitní galerie je finančně náročný a musí být pak dotován ze státních, nadačních či soukromých zdrojů.

* E15: Jak velký je v Česku hlad po moderním umění?

Poptávka léta převyšuje nabídku, to platí v moderním a u některých autorů i v současném umění. Hlavně pokud jde o klasická jména – například obrazy Kupky či Kubišty nejde téměř koupit, jejich výskyt na trhu je ojedinělý. I proto si odpovědný galerista vybírá ze zájemců ty, kteří dílo ocení. Trh s moderním uměním však otvírá prostor i k rozsáhlým spekulacím, jež přinášejí snad nejvyšší návratnost investic, jaká u nás existuje.

* E15: Můžete uvést příklad?

V lednu 1990 se plátno Václava Boštíka o rozměru 50×50 centimetrů prodávalo za pět tisíc korun, dnes cena začíná kolem milionu. Před pěti lety bylo možné obraz Františka Kupky pořídit za dva až pět milionů, dnes za desetinásobek a směřuje ještě výš.

* E15: Je to i příběh Zdeňka Sýkory? Jeho díla se v osmdesátých letech rovněž dala pořídit za desítky tisíc a dnes za miliony. Potvrzují právě peníze jeho genialitu?

Zdeněk Sýkora, stejně jako Václav Boštík nebo Karel Malich a Milan Grygar jsou umělci objevitelé. Ale například i Josef Šíma, jehož obrazy ze šedesátých let nebyly ještě před pěti lety ani zdaleka tak uznávány jako díla z let dvacátých a třicátých, je v současnosti mnohonásobně oceňovanější a stal se předmětem obrovského zájmu milovníků umění i spekulantů. Pro mě jsou to však především jména velikánů a přátel. Jsou jedněmi z těch, která mi osobně dávají odvahu jít dál.

* E15: Co když přijde spekulant a bude chtít deset Boštíků? Prodáte mu je? Nebo vyhraje milovník umění nad ekonomem?

Vždy se zamýšlím, kdo a s jakým úmyslem do mé galerie přichází. Pracuji téměř výhradně s národními kulturními památkami a jsem si vědom, že spoluvytvářejí kulturní budoucnost této země. Charakter něčeho, co mě a nás všechny přežije. Se zájemci jednáme vždy osobně a cítím radost, když si manželé hořící zájmem o Boštíka ve vzájemném souladu vyberou jeho dílo, a stejně tak se pokouším rozmluvit nákup těm, kdo do této hodnoty nedorostli. Takovým zájemcům raději doporučím cestu do New Yorku, například do pátého patra Muzea moderního umění, kde spatří krále avantgardy 20. století a mohou si ujasnit, co jim opravdu vyhovuje. Je to možná neobchodní, ale já to považuji za jediné správné. S ohledem na jejich finanční možnosti jim pak doporučím, co z českého prostředí je pro ně osobně vhodné.

* E15: Jaký podíl může mít na náhlém a velkém zhodnocení díla galerista?

Na počátku je vždy umělecké dílo a jeho historická závažnost. Argumenty, které se nedají popřít ani naprogramovat. Druhá věc je víra a odhodlání těch, kdo jsou umělci nejblíže a kteří mohou hodnotu díla a energii tvůrce předávat společnosti. A až když je přijme vzdělaná vrstva, která spolurozhoduje o uznání díla – tedy kritici, galeristé, obchodníci a vlivní sběratelé – získává objektivní znaky veřejného uznání. Dobří galeristé stanovují cenu vždy až po zralé úvaze – někdy mnohaleté.

* E15: Kdo tedy určí, že dané dílo nebude stát deset tisíc, ale milion?

I na trhu s uměním platí zákon nabídky a poptávky. Na prvním místě je tedy dohoda mezi umělcem a galeristou, ale odpovědnost nese galerista. Díla mladých autorů, kteří nemají okruh stálých sběratelů, vždy bývají podstatně levnější. Trvalý zájem jejich hodnotu zvyšuje. Z historie mohu uvést příklad Pabla Picassa: na počátku jeho tvorby obchodníci Ambroise Vollard a Daniel-Henry Kahnweiler, průkopníci novodobého obchodu s uměním, prodávali jeho obrazy za desítky franků. V době, kdy Picasso zemřel, již byla jeho pozůstalost tak finančně náročná, že se kvůli daním rozhodli jeho dědicové předat její značnou část státu. Tak má Francie a my všichni Picassovo muzeum. Ti, co umění milují, se neptají, kolik jim vynese – obklopují se jím, protože se jim s ním dobře žije. Ti, co kupují obrazy ve větším množství podle trendů, to často dělají v domnění, že na něm vydělají. Obě tyto skupiny jsou ale přirozenou součástí komunity, která ovlivňuje finanční cenu děl.

* E15: Se kterým typem zákazníků se setkáváte častěji, se znalci, či s těmi, co se řídí trendy?

Přicházejí velmi dobře informovaní, ale i zcela nezorientovaní lidé. Mají obvykle konkrétní cíl – získat jeden či více obrazů a vyzdobit si byt či dům. Dále přicházejí milovníci umění, jen tak, pro radost. A samozřejmě do ní vstupují i investoři, kteří se obracejí na zavedené znalce, aby si pořídili hodnotu milou a investičně jistou…

* E15: Kterých je podle vás víc?

Ke mně přicházejí všichni. Především ale milovníci umění, kteří získávají obrazy z radosti a pro radost.

* E15: Stalo se vám, že jste prodal umělecké dílo někomu, koho jste bral jenom jako investora, a po letech se z něj stal milovník a sběratel?

Obrazy mají na člověka velký vliv. Byl jsem mnohokrát u toho, jak člověk, který si nejprve nechával radit, postupně svou sbírku rozšiřoval a dnes se řídí vlastním vkusem a určuje galeristovi, jaké dílo mu má obstarat. Když se pak rozhodne něco ze svých obrazů prodat, je to především proto, že si svoji sbírku přeje doplnit o to, co mu ještě více vyhovuje. Ke mně se vracejí i lidé, kteří poprvé koupili grafiku za třicet tisíc a dnes kupují díla za miliony, prostě vyrostli.

* E15: Existuje jasná hranice mezi láskou k umění a byznysem?

I byznys je umění. Jeho vrcholní představitelé jsou v jistém slova smyslu géniové. V posledních měsících vzbudila rozruch kniha Jak prodat vycpaného žraloka za dvanáct milionů dolarů. Mnozí, co si ji přečetli, se s pobavením domnívají, že vědí, jak to s moderním uměním chodí. Ale v té knize se nemluví o ničem jiném, než jak z jednoho dolaru udělat milion nebo dva a víc. Pro mě je ta kniha surovostí. Kde je láska k umění?

* E15: Takže váš komentář k prodeji rozpadajícího se žraloka ve formaldehydu za 12 milionů dolarů?

Je-li to možné, proč ne…

* E15: Kdo je v Česku prototypem člověka, který miluje a pořizuje si moderní umění? Intelektuál, který si půjčí? Manažer, který má peníze?

Patří tam všichni, o nichž jsme dosud mluvili – ryzí milovníci umění stejně jako investoři. Tak je to všude. Já už přes dvacet let sleduji tři hlavní cíle: zaprvé obraz musí být krásný, aby se s ním majiteli krásně žilo, zadruhé aby ho získal za přiměřenou cenu, a zatřetí aby měl určitou jistotu, jíž se může ve finanční tísni zaštítit. Protože umění je ve stabilizované společnosti například ve srovnání s burzami oázou klidu.

* E15: A když není stabilizovaná, třeba v době krize?

Umělecká cena a radost z díla zůstává. Jeho investiční hodnota se sice chová podobně jako akcie, ale akcie nějaké firmy se s jejím krachem mohou stát bezcennými cáry papíru. Umělecké dílo nikoli. Jeho hodnota se může vrátit bez další investice i po několika letech.

Zdeněk Sklenář (50)

Založil stejnojmennou galerii v polovině devadesátých let v Litomyšli, v roce 1999 rozšířila svou činnost do Prahy. Po celou dobu své existence se systematicky věnuje prezentaci českého umění u nás i v zahraničí. Na světové výstavě EXPO 2010 v Šanghaji vystavil obrazy strýce, malíře a ilustrátora Zdeňka Sklenáře, k čínskému mýtu Opičí král a nechal je převést do filmové podoby. Spolu s Fedéricem Diázem a Martinem Ulčákem nechali odlít zlatou slzu LacrimAu, která se stala jedním z trháků expozice. Příští rok otevře jako první z českých galeristů reprezentační výstavní síň v čínském Pekingu.