V médiích se o ní často píše jako o Češce, která staví mrakodrapy. Eva Le Peutrec se této zkratce jen směje, vždyť má v portfoliu návrhy obchodních domů, koncertních hal, nádraží i městských čtvrtí po celém světě. Architektka, která působila dlouhá léta v Číně a dnes žije v Nové Kaledonii, stále čeká na velký projekt v České republice, který by ji proslavil i doma.
Stavěla jste jako malá bunkry?
To bylo moje hobby. Jako malá jsem hodně běhala venku a jak v naší čtvrti nebyla žádná holčička, tak jsem měla asi deset kamarádů, se kterými jsem všechno podnikala. Všechny výpravy, neplechy, lezení po stromech, ježdění na kole, stavění bunkrů. Dostala jsem spoustu panenek, ale vůbec jsem si s nimi nehrála. Hrála jsem si s auty a takovou českou napodobeninou lega. Vypadala jsem jako kluk a hrála jsem si jako kluk. Tak to dneska vyvažuji tou módou a elegancí.
Elegantně dnes působí i vaše mrakodrapy, na vašich návrzích je vidět, že máte ráda sklo, ostré úhly, čisté linie. Jak se váš styl vyvíjel?
Je zajímavé, že jste přesně identifikovala to, k čemuž jsem dospěla až po dlouhé době. Opravdu mám ráda ostré úhly, aby ta budova vypadala elegantně, až sexy. Měla jsem vždycky pocit, že oblé tvary jsou takové rozplizlé, někdy to špatně odráží sluníčko, je to takové neforemné. Mám ráda, když to má linku, strukturu a drží to tvar. Až po letech jsem paradoxně zjistila, že vycházím z českého kubismu. Vždycky se snažím hledat podstatu a ukázat ji, nezkrášlovat, protože ta podstata je to nejhezčí, co tam může být. Když navrhuji mrakodrap, tak chci, aby se ten konstrukční systém propsal i na fasádu. Aby bylo zřetelné, co je tam použito za systém.
Předpokládám, že jste zároveň příznivkyní odhalených materiálů?
Je to tak. Když jsem začala studovat architekturu, tak tu ještě doznívala postmoderna. Hodně se jely věžičky, zaoblená okna, hodně dekorací, a já jsem vůbec nechápala, proč to tak je a jak to mohl někdo vymyslet. Pomohla mi cesta do Ameriky, kde jsem viděla, že se to dělá úplně jinak. Materiály byly přiznané. Ocel je ocel, dřevo je dřevo, sklo je sklo, a nijak se to nedekoruje, nekašíruje. Konečně jsem pochopila, že to je to, co jsem celou dobu hledala.
Našla jste se tedy v minimalismu?
Jak jsem dlouho bydlela v Číně, tak jsem hodně létala do Japonska. Tamní kultura mi otevřela oči úplně novým způsobem. Měla jsem možnost se učit i na tradičních stavbách a chrámech. Člověk si kolikrát jen sedl a celý den pozoroval zákonitosti toho, jak jsou stavby propojené se zahradou. Byla to pro mě další škola architektury. Japonská tradiční architektura se zároveň promítá do soudobé brazilské architektury, kterou taky miluji. Vidím tam ty souvislosti a prolínání. Z toho lze stále čerpat.
Na popularitě nyní nabývá dřevo. Je možné postavit vysokou budovu ze dřeva?
Technologie by na to byly. Používají se kompozity, což jsou takové dřevěné lepené lamely, které umožňují rozpony i víc než třicet metrů. Dřevěný mrakodrap je velmi ekologický, protože zabírá malý pozemek a je ze dřeva. Nicméně tomu brání legislativa, která často nepovoluje vysoké dřevostavby. Takže se nyní pracuje hlavně na tom, aby se to vůbec dalo povolit. Myslím si, že je to budoucnost. Když vstoupíte do dřevěné budovy, je to úplně jiný zážitek, než když vstoupíte do betonové budovy. Dřevo voní a cítíte, že je to živoucí organismus.
Dostala jste už nějakou takovou zakázku?
Zatím ne, protože v Číně nejsou moc lesy, dřevo tam musejí dovážet. V Nové Kaledonii, kde teď žiji, taky nejsou. Je dobré si uvědomit, že dřevo není vždy ekologické, je třeba ho vnímat v kontextu místa, kde stavíte. My jsme chtěli v jednom projektu na Nové Kaledonii použít velký dřevěný vazník. To by ale znamenalo dovézt dva patnáctimetrové vazníky až z Evropy. A to samozřejmě přestává být ekologické. Obecně je vždy nejlepší použít lokální technologie. Což je často beton.
Žila jste na čtyřech různých kontinentech, v Evropě, Americe, v Asii a teď v jižním Pacifiku. Jakou roli hraje při navrhování budov podnebí?
Zrovna včera jsem se nad tím zamýšlela, že architekt vytváří projekt pro daného klienta, daný pozemek a dané podnebí. Ten projekt by správně neměl být použitelný nikde jinde na světě. Je navržen podle toho, jestli tam hodně svítí slunce, hodně prší, je tam zima nebo z jaké strany tam fouká vítr a jaká je vlhkost. To jsou taková vstupní data, která bychom měli reflektovat. Jak cestuji, tak si všímám, že se lokální kultura, zvyky a podnebí čím dál více propisují do architektury. Posledních třicet let to byla trochu nuda, všude jsme viděli stejnou architekturu, od New Yorku přes Tokyo až po Sydney. Dnes se to trochu otáčí. Možná i kvůli té krizi se začínáme vracet k lokálním materiálům. A to je dobře.
Jak se pozná ikonické architektonické dílo?
Někde jsem četla, že ikonické je to, co dokážete naskicovat v jedné lince. Třeba ikonická je opera v Sydney. To si pamatuje každý a namaluje to jednou linkou během pár sekund. Je to něco lehce zapamatovatelného. Ta ikona má obrovský potenciál pro ekonomiku města i celé země. Proto se ikonické stavby také stavějí, protože se mohou stát symbolem. Symbolem toho, že na to jako země máme, máme na to technologie a máme na to finance.
Myslíte, že jste už svou vlastní ikonickou stavbu postavila?
Myslím, že už jsem navrhla ikonickou stavbu, největší mrakodrap, přes tři sta metrů vysoký. Bylo to ve tvaru šroubovice a taky se dá nakreslit jedním tahem. Ale nevím, jestli musí být ikonická jen jedna stavba za život. Tahle navíc nebyla postavená.
Nemrzí vás to?
To víte, že mrzí. Ale u architektury není důležitý jen design, ale také načasování. Tato stavba byla navržená v úsvitu ekonomické krize v roce 2008. Takže už v momentě, kdy byla vyprojektovaná, bylo zřejmé, že to bude tak náročné, že i když vyhrála v soutěži jako nejlepší design, tak nebude možné ji postavit. Bylo to politicky neschůdné a moc drahé, až za tři miliardy dolarů. Mělo to být veliké multifunkční centrum s hotelem, byty, kancelářemi, výstavištěm a nákupním centrem. Proto vždycky říkám, že stavět se musí rychle. V Číně, Dubaji i v Nové Kaledonii místní chápou, že krize přicházejí velmi často a tu budovu musíte stačit postavit, než přijde krize. Pak se velké projekty na několik let zastaví a čeká se, až se ekonomika uvolní a bude z čeho stavět.
Tedy přesný opak toho, co děláme v Čechách.
Přesně tak.
Máte v portfoliu 25 mrakodrapů. Potřebuje architekt k jejich navrhování talent?
Člověk musí mít talent, ale nejde jen o design. Musí znát statiku, aby věděl, co si může z technického hlediska dovolit. Musí být velmi psychicky stabilní, aby ten neskutečný stres ustál. Je to velmi konkurenční prostředí, ve kterém se každý snaží uspět. Musíte být také marketingově schopní svůj návrh prodat. Je to celá skupina dovedností.
Jaká je vaše vize pro budoucnost mrakodrapů?
Já si svou vizi jedu dlouhodobě a možná je to i důvod, proč se mi dařilo vyhrávat soutěže. Vždycky jsem chtěla, aby byly mrakodrapy komunitní. Často jsou ve velkých městech, kde se lidé neznají. Sice se potkávají, ale jsou vlastně osamělí. Jako architekt se snažím vytvářet místa pro setkávání, ne jen potkávání. Zároveň je důležité přivést přírodu do měst, takže se snažím do svých návrhů integrovat třeba zahrady.
Pro nemálo lidí je symbolem mrakodrapů město New York. Jak tohle velkoměsto dnes vnímáte?
Pro mě to také byla dlouho ikona a také jsem tam kdysi odjela, abych si ty mrakodrapy zažila a viděla, jak vypadají zblízka. Ale po zkušenostech z Asie, kde se v posledních dvaceti letech postavilo spoustu nových mrakodrapů, jsem byla trochu zklamaná, když jsem se po dlouhé době do New Yorku vrátila. Navrhnout mrakodrap je umění. To velké měřítko se nedá naučit, člověk se k němu musí prostavět. Často mám pocit, že i slavní architekti nakonec přijdou s něčím nepovedeným, když dělají svůj první mrakodrap. Protože to nemají osahané, neznají to velké měřítko. Pak je to velký problém, protože to stojí hodně peněz, je to vidět hodně zdálky a zůstane to tam na dlouhou dobu. Nejen koncepce těch mrakodrapů, ale i jejich detaily jsme dělali mnohem hezčí, než se dělá dnes v New Yorku.
Změnil se přístup k mrakodrapům po 11. září?
V Americe určitě, dlouho se tam nic nestavělo. Pak se postavilo One World Trade Center a teď se tam staví takové hodně štíhlé mrakodrapy kolem Central Parku, což úplně mění panorama New Yorku. Místní jsou hodně proti, působí to zkrátka jako takové komíny nad Central Parkem a trochu to ponižuje ty klasické mrakodrapy ze třicátých let. Ten kontext, to kouzlo se tam trochu ztratilo.
Nevytváří se tím nový kontext? New York je na změny panoramat ostatně zvyklý.
Jsou dva způsoby navrhování mrakodrapů. Jeden ikonický, když chce klient budovu, která bude symbolem města, potažmo celé země. A druhý je kontextuální, který je vhodnější pro Evropu a Ameriku, zvláště New York, kde už je stávající zástavba velice kvalitní, a my se k ní musíme nějak vztahovat. Takže se podle mě nemůžeme povýšit a popřít celé okolí. Často spočívá nejlepší architektura v tom, že celek vhodně a symbioticky doplníme, a ne, že se povyšujeme.
Mrakodrapy na Manhattanu nebo třeba v londýnském City tvoří celé čtvrtě. Když se tam procházím, tak se vlastně ne vždy cítím dobře, je tam vždy stín, z toho betonu jde horko, ty budovy si ani nemohu pořádně prohlédnout. Je to třeba brát v potaz?
Já úplně nezastávám názor, že by měl být mrakodrap a kolem toho malé domečky. Myslím si, že by se měla vytvářet subcentra, kde by byl jeden ikonický mrakodrap a několik menších, které ho budou doplňovat, a další nižší zástavba. Je důležité, aby to nebylo jen místo, kde se bude pracovat, ale místo, které bude fungovat jako živý organismus. Aby tam byly byty, hotely, bary, školy. Zkrátka aby nevzniklo něco jako La Défense v Paříži, kde se to úderem šesté hodiny večer vylidní. Z toho bychom se měli poučit.
V Česku se o vás často píše, že jste Češka, která staví mrakodrapy. Jak to na vás působí?
Novináři mají vždycky rádi zkratku, takže vytahují tohle. Ale navrhla jsem 140 projektů všech různých druhů, od mrakodrapů po dveřní kliku. Navrhovala jsem knihovny, koncertní haly, galerie a muzea, i třeba městskou čtvrť.
Nedávno jste navrhla i dostavbu vyhořelé katedrály Notre Dame v Paříži a to s celou skleněnou střechou. Jak moc nad tím Francouzi kroutili hlavou?
Paradoxně to prošlo docela hladce. Až jsem byla překvapená, že na to nebyl jediný špatný ohlas. Po vyhoření katedrály se začaly velice rychle objevovat návrhy možné rekonstrukce. A když byla vyhlášená soutěž, tak jsem si říkala, že když se mi nelíbí, co tam ti kolegové dělají, že bych měla také ukázat, čeho jsem schopná já. Takže jsem velmi rychle vytvořila projekt, který pracuje se symboly a tím neuvěřitelným geniem loci centra Paříže. Byl to jedinečný projekt. Ale myslím si, že se toho politická reprezentace lekla, a proto tu soutěž záhy stopla. Nakonec jsem dostala od francouzského prezidenta poděkování za participaci.
Před covidem jste řekla v jednom rozhovoru, že jednáte o několika projektech v Česku, mimo jiné i o vile pro českého milionáře. Dopadlo to?
To že jsem řekla? Tak to raději nebudu ani naznačovat. (smích)
Má Česko na vás vůbec peníze?
Je tu spoustu srdečních projektů, které bych si ráda navrhla. Je to můj původní domov, strávila jsem tu polovinu svého života. Byla by to pro mě pocta mít možnost sem donést svoje know-how, mám k té zemi opravdu vřelý vztah.
Teď žijete na druhé straně světa, v Nové Kaledonii, kde zrovna stavíte obchodní dům. Jak taková nová výstavba u vás na ostrově probíhá?
To přišel klient a oznámil, že za pět měsíců se musí začít stavět, aby to stihl otevřít do Vánoc příštího roku. Na tom chci mimo jiné ilustrovat, že ta rychlost je i na malém ostrůvku v jižním Pacifiku závratná. Toto byl tedy specifický projekt, protože se stavělo na pozemcích domorodých klanů, takže je tam schvalovací procedura trochu jiná. Normálně je ale i na velké projekty schvalovací proces tři měsíce.
Tak to je asi o devět let a devět měsíců rychleji než v Česku.
Asi tak.
Na Nové Kaledonii žijete v mrakodrapu. Dokážete si sama sebe představit, že žijete v nějakém domečku?
Není to úplně mrakodrap, ale je to jedna z nejvyšších budov na ostrově. Já miluju výhledy a díky tomu, že poskytuje úžasný výhled, mi v ní je dobře. Zároveň se mi líbí, že je ta budova vlastně živý organismus, živá komunita, se sousedy se známe a vídáme. Když sjedu dolů do bazénu nebo do baru, tak tam vždycky někoho potkám. U vstupu je knihovna, takže když nechci být sama, tak si tam můžu jít číst nebo pracovat. Když se mi nechce vařit, tak zas vyjedu nahoru, kde je restaurace a vždycky tam někoho potkám. Uzavíráme přátelství a pak začneme třeba i dělat byznys. Ta budova je součástí města, nepotřebuji auto a můžu si dojít pěšky na kafe, do banky, na pláž. Tak si představuji ideální město krátkých vzdáleností.
