Sešli se architekt, stavitel a právník – a rozhodli se postavit bez developera osobitý dům pro své rodiny. Za zlomek toho, kolik by do podobného bydlení musel dát každý zvlášť, vytvořili prostor, kde má každá z rodin své soukromí, ale kde nikomu nevadí sdílet branku, společenské prostory nebo sklep s pivem. Jsou dny a týdny, kdy se jen pozdraví u garáží, jsou večery, které tráví spolu. Komunitní výstavba baugruppe pomalu proniká do Česka a nabízí alternativu těm, kteří chtějí mít i ve velkoměstě aktivní sousedský život. A zároveň své bydlení snů.
Z ulice nevypadá dům Ondřeje Janouta v Bukovci v Plzni nijak výjimečně. Stačí ovšem překročit práh a okamžitě víme, že tady bydlí architekt. Podobně jako každý jeho host míříme okamžitě k obrovskému oknu v obývacím pokoji, který prostoru dominuje a kde se otevírá ničím nerušený pohled na řeku.
V památkově chráněné oblasti nevídané. A to není jediná zvláštnost na osobitém domu, kde působí i beton útulně. Objekt je součástí Hospodářského dvora Bukovec, který je jedním z mála příkladů komunitní výstavby typu baugruppe v Česku. Janout zde bydlí se svými dvěma přáteli a jejich rodinami.
„Člověka samotného by to finančně zruinovalo, takže sdílení bylo vlastně nutné, byť si spousta lidí klepala na čelo,“ vzpomíná Janout, který před deseti lety inzerát s výhodnou nabídkou na téměř opuštěný statek našel.
Většinu kupců odradil horší stav budov i fakt, že v jednom z domů měl stále žít otec prodávajícího. Architekt už ovšem na místě viděl tři rodinné domy se sdíleným dvorem a přátelé se nenechali dlouho přesvědčovat. Spolu utvořili takřka ideální tým – architekt domy naprojektoval, stavitel zařídil realizaci a právník se postaral o veškeré smlouvy. „Na tom jsme leccos ušetřili,“ říká stavitel Petr Hirman.
Váš osobní průvodce stavbou rodinného domu >>
Za nemovitost zaplatila trojice přes tři miliony korun, za dalších zhruba patnáct milionů korun byly tři rodinné domy a společné zázemí do několika let hotové. „Dneska bychom to za takové peníze nepostavili. S dnešními cenami stavebních materiálů by to stálo třeba jednou tolik. Podařilo se nám to neskutečně načasovat,“ pochvaluje si Hirman.
Výhodou baugruppe je podle Janouta fakt, že si takto můžete za přijatelné peníze postavit bydlení svých snů. „Já jsem chtěl mít architektonicky výrazný dům na krásném místě, chtěl jsem mít veliká okna, a to jsem si splnil,“ říká architekt, který si i přes mírnou nelibost manželky prosadil v minimalistickém, a přesto útulném domě betonové stěny. Domov stavitele Hirmana působí zase úplně jiným dojmem, vybavení více odpovídá vkusu jeho ženy, ale stejně jako u Janouta prostoru dominují veliká okna na řeku. Kromě toho má stavitel rohový pozemek, který mu mohou jeho sousedi závidět. Náklady na rozvoj a údržbu společných prostor si majitelé rozdělují rovným dílem.
Umění spolu žít
Říká se, že sousedy si člověk nevybírá. U baugruppe je tomu naopak, málokdy jde o lidi, kteří se neznají. „Většinou mají ty skupiny něco společného. Třeba jednu skupinu tvořili bývalí studenti filozofické fakulty, jiná skupina byla zase ve společné církvi, která si přála společnou modlitebnu,“ říká pražský architekt a propagátor baugruppe Marek Kopeć. Navrhování baugruppe je podle něj zajímavá, a také velmi pracná činnost.
Místo komunikace s jedním klientem či developerem je třeba vyhovět často laickým požadavkům klidně i desítky rodin a stejně tak jim vysvětlovat všechna rozhodnutí. Ideální je tak podle něj mít projektového manažera, který bude při stavbě baugruppe styčným bodem pro klienty a architekty. V Německu taková profese dokonce existuje, v Česku je tento obor v plenkách.
Specifickým úkolem je pro architekty navrhování společných prostor. Nejčastěji jde o společenskou místnost, společná může být i střecha, dvůr, prádelna nebo sauna. „Může to být cokoli. Když se sejdou třeba chovatelé papoušků, můžou si udělat na dvorečku společnou voliéru,“ říká Kopeć.
Od začátku je přitom potřeba si stanovit jakési zóny intimity. V chystaném projektu bytového domu pražské architektonické kanceláře No Architects, pro kterou půjde již o druhý počin v oblasti baugruppe, se třeba nebude zamykat. Skupina o pár rodinách si přála spíše menší byty a velikou společenskou zónu.
„Žádný z bytů nemá například knihovnu, ta bude společná. Sousedé se budou setkávat ve společenské místnosti s kuchyní a dětským koutkem,“ popisuje architekt Jakub Novák chystanou novostavbu. „Průnik toho bydlení je zde relativně velký. Na dveřích jsou místo koulí kliky, můžete tím prostorem volně chodit. Záleží na nich, jak si nastaví osobní vztahy a pravidla,“ dodává Novák.
S potřebou si nastavit hranice souhlasí i trojice z Bukovce. „My to máme založené na tom, že každá rodina má to své, to je základ. Kdyby to tak nebylo, tak by to byla katastrofa,“ říká Janout. Rodiny sdílejí dvůr, stodolu a ohniště. „Máme společnou bránu, takže každý vidí, kdo kdy přijede domů. Původně jsme na dvoře neměli ploty, ale nakonec se tu dodělávají, aby měl každý na své zahradě pocit soukromí. Když nechceme, tak se čtrnáct dní nemusíme vidět, vyjma třeba pozdravu na dvoře,“ dodává Hirman.
Vybrat si souseda do podobného projektu je podle něj klíčové, je to závazek na mnoho let dopředu a je třeba umět i řešit případné spory. „My chlapi se nehádáme,“ říkají s úsměvem oba muži. „Samozřejmě život přináší různé situace, drobné animozity, rozbroje. Ale to máte jako s normálním sousedem,“ dodává Janout.
Když to moc trvá
První moderní baugruppe vzniklo v Česku už v devadesátých letech, kdy skupina studentů architektury hledala levné bydlení po škole. Vymysleli bytový dům se společenským prostorem a zahradou a začali s prvními skicami objíždět starosty obcí v okolí Prahy.
Uspěli nakonec v Hostivici, kde jim radnice poskytla pozemek výměnou za třináct bytů pro učitele, hasiče a policii. Iniciátoři projektu našli další zájemce z řad studentů jiných fakult a společně založili družstvo. Za pomoci státní dotace na startovní bydlení a svých stavebních spoření dokončili v roce 1999 stavbu o 63 bytech. Pouhé tři roky od první skici.
Současná realita je samozřejmě jinde. Přestože se dá na baugruppe leccos ušetřit – zahraniční zkušenosti říkají 20 až 25 procent, většinou investují lidé tyto peníze do lepších materiálů a technologií, čímž si zlevní až následný provoz a údržbu domu. Stále tak jde spíše o movitější městskou klientelu, která si takovou stavbu může dovolit.
Jenže třeba v Praze jsou povolovací procesy tak dlouhé, že ne každý vydrží s projektem až do konce. „Postavit v Praze dům trvá třeba deset let. Než dostanete povolení, mohou vám původně malé děti mezitím odrůst a celý projekt pozbyde významu,“ upozorňuje Kopeć, podle kterého hraje roli i nedostatek vhodných pozemků nebo zkušenost bank s financováním podobných projektů.
Architekti jezdí za inspirací zejména do Německa, Rakouska nebo do Skandinávie, kde je baugruppe ve městech poměrně populární. V Česku stále jde o ojedinělé stavby, lidé zde podle Kopeće nejsou příliš ochotni sdílet bydlení. „Němci jsou i více zvyklí na nájemní bydlení. Zároveň nemají trauma z minulého režimu, jako máme my. Češi chtějí mít to svoje a nechtějí s nikým nic sdílet. To chápu, ale má to své výhody i nevýhody,“ dodává architekt. V sousedních zemích tímto způsobem vznikají bytové domy, kde bydlí i desítky rodin, sdílejí společenské prostory, dílny nebo i výstavní síň.
Praha v minulém roce, ještě za bývalého vedení vybrala pět pozemků, kde by mohlo spolkové bydlení na principu baugruppe vyrůst. Náměstek pro územní rozvoj Petr Hlaváček doufá, že by tak mohly vzniknout architektonicky unikátní stavby pro městské obyvatele, kteří chtějí bydlet „jinak“.
