Do českých kin se v těchto měsících dostává několik domácích příspěvků ze žánru science-fiction, například Bod obnovy. A přestože Češi dříve sci-fi filmy relativně uměli, pokusy z posledních let vyznívaly přinejlepším rozpačitě. Je však vůbec možné v našich podmínkách vyrobit kvalitní vědeckofantastický film, který snese srovnání se světem a odolá času?
V roce 1963 natočil režisér Jindřich Polák vědeckofantastický snímek Ikarie XB 1 podle knihy Stanislawa Lema. Film se stal takřka kultovním a dodnes jej vysoce cení i mezinárodní filmová komunita. Polák, který do žánru sci-fi přispěl i satirou Zítra vstanu a opařím se čajem nebo velmi populárním seriálem Návštěvníci, má dokonce svůj fanklub v Německu. 
Dvojice Václav Vorlíček a Miloš Macourek strhla tuzemské diváky komediemi Pane, vy jste vdova a Což takhle dát si špenát. Snímky Karla Zemana jsou ve světové kinematografii absolutním skvostem navazujícím na dílo samotného zakladatele žánru, francouzského filmaře Georgese Mélièse. To je dostatek argumentů pro tvrzení, že čeští tvůrci mají v žánru sci-fi velkou tradici.
Ta je ale bohužel minulostí. Pokusy o sci-fi po roce 1989 v Česku dopadly vesměs nevalně. Lze vlastně dnes v českých podmínkách natočit kvalitní sci-fi film, který aspoň v některých ohledech snese srovnání se zahraniční produkcí? „Když si vezmu posledních deset dvacet let, tak se toho u nás na poli sci-fi opravdu neudělalo mnoho. Byla tu komedie Probudím se včera se zápletkou cestování v čase. Máme tu více děl, která se zabývají cestováním do vesmíru, ať už to byl komediální seriál Kosmo, nebo celovečerní Mars a dost depresivní loutkový film Lajka. Na Kosmo se dnes vzpomíná v dobrém jako na politickou satiru, ale už ne jako na sci-fi samotnou,“ říká filmový kritik Kamil Fiala.
Dodává, že největšího úspěchu a mezinárodního ohlasu dosáhl z novodobé tvorby krátký patnáctiminutový snímek Jsem brána režiséra Robina Kašpaříka natočený podle povídkové předlohy Stephena Kinga. Vypráví o muži uvězněném v karanténě na vesmírné lodi.
Na festivalu v Karlových Varech měly letos premiéru tři původní české filmy, které lze označit za vědeckofantastické. Obstojí? „Bod obnovy, který se odehrává v blízké budoucnosti a připomíná Minority Report, se k žánru hrdě hlásí. Je to kompetentní dílo a nepůsobí trapně. Citlivý člověk a Brutální vedro jsou pak spíš dystopie z rozpadajícího se světa, kde přestala platit pravidla,“ popisuje kritik.
Zkusme si to sesumírovat. Co opravdu potřebujete k tomu, abyste natočili dobrý sci-fi film? V první řadě je to kvalitní scénář. Ten by ale současně měl splňovat několik kritérií. Měl by vyprávět o tématu, které je nějakým způsobem relevantní pro současnost, a alespoň lehce se dotýkat akutních společenských nebo technologických otázek, jinak se s příběhem divák neztotožní.
Současně by měl mít důvěryhodné vědecké pozadí. Neměla by to tedy být čirá fikce, která hned v prvních minutách praští do očí popřením zákonů fyziky nebo matematiky. Což je věc, na niž kladl velký důraz mimo jiné slavný spisovatel a jeden z nestorů žánru Arthur C. Clark.
Pak je to samozřejmě originalita, která pomůže filmu vystoupit z řady, kvalitní herecké obsazení a technologická inovace. Technologie ve filmovém průmyslu se neustále vyvíjejí a zejména tvůrci sci-fi filmů musejí udržet krok s nejnovějšími trendy, což znamená, že potřebují přístup k nejmodernějším technologickým nástrojům a dovednostem.
Soudit je bude oko diváka zhýčkaného hollywoodskou produkcí. Podle Ondřeje Hudečka, našeho předního tvůrce CGI (Computer-generated Imagery), v tomto ohledu Česko nijak nezaostává. „Z mé zkušenosti i ze zahraničních studií vím, že vybavení je všude podobné a většina produkcí pracuje ve třech hlavních programech, jako jsou Maya, Houdini nebo Nuke. Jediné, čím se to může lišit, jsou nějaké vlastní ‚house‘ technologie a programy, které třeba umožňují určité procesy urychlit,“ říká Hudeček.
Problém je podle něj spíš v celkovém konceptu a jeho provedení. „Když vytváříme něco, co neexistuje, vždycky je otázka, jak je ten svět koherentní a jestli je v globálu uvěřitelný. Z mého pohledu je technicky možné udělat prakticky cokoliv. O tom, jestli je to dobré, nebo špatné, rozhoduje spíše to, jak je to vymyšlené a zda byl dostatek prostředků a času dobře to vyrobit,“ dodává Hudeček.
Ovšem ani technologie nejsou samospásné. Podle Hudečka v tomto žánru dosahují dlouhodobě nejlepších výsledků tvůrci, kteří svoje filmy natočili za použití kombinace skutečných záběrů a CGI. „Největší dojem na mě z posledních let zanechala Duna. To je totiž ten ideální příklad, kdy tvůrce (Denis Villeneuve – pozn. aut.) použil digitální technologie až ve chvíli, kdy narazil na nějaký limit, třeba že už by to bylo moc drahé postavit, nebo to prostě neexistuje a není to možné vyrobit fyzicky. A to prolnutí digitálního a reálného podle mě funguje nejlíp,“ říká Hudeček, který se podílel mimo jiné i na poslední bondovce Není čas zemřít, například na její závěrečné scéně, v níž na ostrov s Bondem dopadají rakety.
V tradici české filmové sci-fi lze podle Kamila Fialy najít minimálně tři linie. „Ta komediální, kterou tvořily hlavně dvě režisérsko-scenáristické dvojice – Miloš Macourek a Václav Vorlíček a potom Jindřich Polák a Ota Hoffman. Do toho tu byl ještě třeba Oldřich Lipský. Takže to máme od Muže z prvního století přes Pane, vy jste vdova až po seriál Návštěvníci.
Druhá linie je ta vážná, dramatická. Tam máme poměrně málo věcí. Ikarii nebo Konec srpna v hotelu Ozón. Třetí linií je to, co v zahraničí tvoří základ sci-fi žánru – akční dobrodružství. U nás to zastupuje po svém jenom Karel Zeman od Cesty do pravěku po Vynález zkázy. Román Julese Vernea ale adaptoval i Ludvík Ráža v Tajemství ocelového města,“ říká Fila. 
Tento pestrý korpus však podle něj dohromady nemá téměř nic společného. „Snad jen to, že ukazují socialismus v současnosti a budoucnosti jako správný způsob zřízení. Případně se snaží vyvléct z toho, jaký typ zřízení v budoucnosti panuje a za válku vždycky může blok imperialistů a válečných štváčů, jak se tehdy říkalo. Českým sci-fi chybějí vážně pojaté akční scény a vzrušení z audiovizuální jízdy. Triky se odehrávají jako atrakce sama o sobě na statickém pozadí,“ shrnuje Fila.
Podle Ondřeje Hrdličky přežily svou dobu filmy Karla Zemana. „Mají ale velmi specifický charakter a nedají se nijak dobře srovnat s dnešní tvorbou,“ říká filmař. Hrdlička má za to, že dnes není ani pro české tvůrce technologický problém vytvořit ságu typu Star Wars. „Je to spíš otázka cílové skupiny. České filmy se totiž točí pro úplně jiné publikum, než jsou fanoušci sci-fi. Což znamená, že by ten film musel být od začátku pojímaný úplně jinak, aby byl úspěšný i u českého publika. Anebo by jej museli čeští tvůrci přímo směřovat na širší základnu fanoušků v zahraničí,“ říká Hrdlička.
A člověk se při jeho slovech nemůže ubránit úsměvu při představě filmu kombinujícího typickou českou komedii typu Líbáš jako bůh s mimozemskou zápletkou. Zásadní otázka zní, zda jsou u nás filmoví tvůrci, kteří by – budou-li mít dostatek prostředků – byli schopní natočit dobrý sci-fi film, u nějž nebude nutné přivírat obě oči.
Fiala nabízí konkrétní jména. „Robert Hloz s Bodem obnovy v podstatě udělal showreel, který může ukazovat dále – podívejte se, co umím, jen potřebuju ještě větší rozpočet. Vojtěch Mašek, který nedávno uvedl Arvéda, léta propracovává vlastní fikční universum a styl v komiksech. Jeden scénář nabízel dokonce Terrymu Gilliamovi, ale myslím, že by to zvládl natočit stejně jako Gilliam, nebo možná lépe, vzhledem k tomu, že je mladší,“ říká kritik.
A zmiňuje ještě Jana Buštu, který se živí prvotně jako tvůrce trailerů pro české filmy. „Jan Bušta má v zásobě různé sci-fi a fantaskní příběhy a je jeden z mála tvůrců, kteří mají tak nakoukanou žánrovou produkci, že by dokázali udělat něco odpovídajícího tradici a zároveň dostatečně originálního,“ říká Fila.
Inspirací mohou být úspěchy několika mimohollywoodských filmů. „Maďaři letos uvedli rotoskopicky animovanou dystopii White Plastic Sky. Film se dá vizuálně srovnat s hollywoodskou produkcí. Japonsko, proslulé nízkými rozpočty, dokázalo produkovat sci-fi filmy vždy. Je to spíš v nápadu než v jiných omezeních. Samozřejmě že nejlepší jsou evropské koprodukce, podpora Netflixu nebo AppleTV,“ nabízí kritik.
Čeští tvůrci podle něj dobré sci-fi natočí, musejí ale myslet na zahraniční, nikoliv na domácí trh. „Přídomek ‚sci-fi z východní Evropy‘ samo o sobě není handicap, ale spíš atraktivní rozlišovací znak. Především ale pro festivalovou distribuci, ne pro americké multiplexy,“ uzavírá Fila.
