Slovenští architekti Richard Kilo a Matěj Honč se znají už od dětství, kdy spolu skejtovali na bratislavském sídlišti Petržalka. Kdy přesně přišla v jejich životech odbočka, která je dovedla až k architektuře, už ale nedokážou říct. Svým přístupem ale popírají to, co si pod slovem architektura většina laiků představí.
„Když jsme předávali jeden hotový byt, v jehož středu je betonový sokl se sklobetonovou stěnou, tak klient si se sklenkou šampaňského v ruce najednou sedl na ten sokl. Stáli jsme tam a povídali si a mně došlo, že to je skvělé: On používá ten prostor úplně jinak, než jak jsme to zamýšleli, ale ten prostor mu to umožňuje. A to je to, k čemu směřujeme,“ říká Richard Kilo.
Vysvětluje tak přístup, který spolu se svým dlouholetým kamarádem a spoluzakladatelem ateliéru Matějem Hončem prosazují. „Jsme skoro jako dvě manželky. Tím, že se známe dlouho a máme k sobě blízko, říkáme si všechno na rovinu, a někdy se dokážeme i dost pohádat. Důležité ale je, že směr, kterým jdeme, je stejný,“ popisuje tvůrčí prostředí Kilo a snaží se popsat to, k čemu společně směřují.
Ořezávání na minimum. Architekturu jako takovou totiž upozaďují do druhého plánu a pozornost věnují prostoru a prostředí, které jsou formovány pohybem a tím, jak dané prostředí lidé užívají. Samotná architektura poskytuje pouze kulisy. „Máme rádi, když se nějaké místo v prostoru začne využívat jinak, než pro co bylo původně určené,“ říká Matěj Honč. S postupem času si uvědomují, že jejich návrhy směřují ke zjednodušování a ořezávání na úplné minimum.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
